nemůžeš si koupit to, co chceš, protože to nic nestojí

„Magie vychází z těla. Je to síla postoje.“

Přikývl. „Rozumím. Jít s tělem. Úder meče v jediném nepřerušeném rytmu. Když nejdeš s tělem, jsi jen duch. I vítr tě může odvát.“

„A v magii to platí tisíckrát. Ztratíš se, zapomeneš, spálíš se nebo shoříš.“ dodala tichým hlasem, jako by se vracela daleko do minulosti, k místům a událostem, které čas dávno pohřbil, ale bolest si je pamatovala.

„Vlastními slovy…“

„Nespálíš jen sebe. I slova musejí jít s tělem. I myšlenky. Nic předem, nic potom.“

„Když mě Gladius Logos učil, nevysvětloval.“

Usmála se, stále ponořena do vnitřní krajiny vzpomínek. Neotočila se na něj. Seděli na vysokém kopci a pozorovali divoké barvy soumraku. V dáli na severu zuřila bouře. Na jihu se čistou oblohou rozlévalo světlo a jas. Západ slunce obojí scénu zbarvoval šarlatem. On seděl na zežloutlé trávě. Ona po jeho pravici na malé rozdrolené zídce z kamene. Protáhla svá ohromná oslnivě bílá křídla a zase je stáhla. Ale nepoužila kouzlo, aby je skryla.

„Vytáhl meč a zaútočil. Nezachytitelná rychlost. Skončil jsem na zemi a brněla mě celá hlava, bolela všechna žebra. Jako by tančil. Bez námahy. Kdybys ho jen tehdy viděla.“

Znovu se usmála. Ale já ho viděla. Byla jsem tam, když se narodil, když vyrůstal, když… se proměnil a stal se legendou. Na žádný Gladiův pohyb nešlo zapomenout. Otočila se, aby viděla jeho výraz - orlí tvář, vystouplé lícní kosti, silnou čelist, prošedivělé spletené vlasy. Gaius Celo seděl mírně shrbený, protože si rukama přitáhl pravé koleno. Na zádech měl připevněné oba své meče, jejichž bílé rukojeti byly vyrobeny z dračích kostí. Pohled nespouštěl ze západu.

„Nechápal jsem, kde se bera ta rychlost. Až později, po letech mi to došlo.“

„Neztrácel čas.“

„Ano, žádný. Byl pořád s ním. Nic nepřebývalo a nikde nechybělo. Nepřišel pozdě, neodešel pozdě. Žádná skulina v obraně. Velká síla a rychlost v útoku.“

„Řekla bych, že o útočení nešlo.“

Teď se pro změnu podíval on na ni a pečlivě si ji prohlížel. Alabastrovou andělskou tvář s pletí tříleté dívky, veliké hnědé oči. V každém gestu mírnost a jemnost až k dojetí. Křehkost. A přece cítil, že za tím vším se skrývá nesmírná síla. Eluwadhrim, andělský lid. Gladius se o nich jednou zmínil. Mluvil málo, i když byl dobrý vypravěč. Tyto bytosti byly údajně mocnější než draci. Neuměl si to představit, ale tušil, že se Gladius nemýlil. Ostatně – nikdy se nemýlil. Úsudkem ani mečem. Přikývl, aniž z ní spustil oči. Uhrančivá. Starobylá. Kolik stovek tisíc let? Světlo v očích, ve tváři, v pažích. A pak, ta křídla a ohromné perutě spletené z nespočetných stužek světla.

„Nemusel.“ dodal. „Vítězil jen tím, že přišel.“

„Manifestace. Síla postoje. Magie. A jak je to s tebou?“ Zeptala se, i když znala odpověď na svou otázku. Cítila však, že on ji potřebuje.

„Se mnou je to jako s tím nebem.“ odpověděl a zadíval se na černo-šarlatovou oblohu na severu, na šílenství a chaos, které se hodlalo utkat s otevřeným, nachově modrým jižním obzorem. „Říkám si, jestli on někdy taky cítil to samé, co teď já.“

Dívali se na souboj nebeských sil v zapadajícím slunci. Dlouhé stíny získaly ostré kontury, světlo zoranžovělo. Vše náhle ukázalo své hranice, jasné a ostré. Na pár okamžiků se svět zastavil na pomezí světla a stínu. V neobyčejné nádheře. I tráva se přestala vlnit. A pak se vše promíchalo. A zapadající slunce celý ten velkolepý souboj stahovalo za sebou, za obzor, do jiného světa. A jejich svět zanechalo v šeru. Ochladilo se. Zafoukal vítr.

„Takhle to bylo.“ zašeptala. „Tohle cítil Gladius. Nic není věcí náhody, dokud to Náhodě nesvěříš.“

„Když nejdeš s tělem, jsi jen duch…“ vzpomněl si na svá slova.

„I vítr tě může odvát,“ doplnila ho.

Zaznamenal koutkem oka její pohyb. Otočil se a spatřil, že se postavila. Ohromná bělostná křídla rozepjatá. Manifestace. Ano, Kilava Erra byla ztělesněním toho slova. Chybí mi křídla, pomyslel si.

„Ne, Gaie, nic ti nechybí.“

„Přebývá…“ řekl.
Usmála se tak, jako se milující matka usmívá na dítě a její postava se rozplynula v houstnoucím šeru.

Boj má začátek a konec. Gladius to věděl, proniknul do toho tak, jako nikdo jiný. Pomalu se zvedl z trávy. Podvědomě tušil, že Kilava mu teď ukázala něco zásadního. Vše mělo svůj čas. Vše se řídilo pohyby hvězd, pohybem hmoty, tělem. Stejně jako v boji. Ale když to skončí, bojuješ dál už jen sám se sebou. A pak si na něco vzpomněl. Krigg to kdysi, ve městě zlodějů, řekl. Ten mazaný obchodník s pavoučím kolébavým krokem a tváří plnou vrásek – sítí pavučin z jeho věčného šibalského úsměvu, to věděl. Věděl mnohem víc, než kdo tušil. A byl starší, než by si kdo byl býval pomyslel. Možná mnohem starší, než Kilava Erra. Řekl: nemůžeš si koupit to, co chceš, protože to nic nestojí.

Vstal a zamířil zpět k městu. A kráčel jako ten, který má k dispozici všechen čas světa.