Přátelství je jako most přes rozbouřené řeky

„Ššš... hej!“ Analbert se před chvílí otočil na pravý bok a sledoval z výšky své pryčny obrysy těla pod tenkou přikrývkou. Už minutu přemáhal své mimické svaly a v duchu domlouval hlasivkám, aby vyloudily požadovaný zvuk. Měl problém s mluvením. Každé slovo ho stálo nezměrné úsilí, přesto se nadechl a znovu a znovu tlačil přes neposlušné rty potrhaná slova.

„J-jsem rád, že tu jsi se mnou...“ odmlčel se, aby ustoupila bolest. „Myslím, že jsi p-pro mě důležitej. Egh.. f-fakt moc.“ Tělo, které sledoval pod záhyby látky, se ani nepohnulo. Asi spí. Ale je tu s ním. Drží stráž nad jeho spánkem a on mu to teď oplatí. Bude vzhůru celou noc a bude se dívat, jestli Uriáš nevolá o pomoc. Kdyby se mu zdály zlé sny, bude tu pro něj, sleze z pryčny a obejme ho. Tedy... vlastně ne, neobejme. Košile je mu moc těsná, nedokáže zvednout ruce, ale kdyby mohl, udělal by to. A Uriáš to ví, proto spí tak klidně a určitě se ze sna usmívá. Usmívá se do svého starého, proleželého polštáře.

Tři roky zpátky to bylo úplně jiné. On a Uriáš spolu prožívali úplně každou chvíli. Byli nerozdělitelní. Tehdy Analbert ještě nekoktal, nic mu nescházelo. Jeli s Uriášem na výlet na kolech. Byl to nádherný víkend! Slunečná letní sobota, zábava v plném proudu, kolem nich spousta dětí. A oni spolu seděli u plážového baru, popíjeli vychlazené pivo a povídali si o děvčatech v plavkách. Bylo jich tam hodně.

„Podívej na támhletu! Ta má alespoň čtyřky!“

„Že se nestydí!“ a hurónský smích. „Dal by sis říct, viď, Berte?“

„Neblázni, kamaráde, to je úplně jiná liga. Takové randí s jinejma. Buď musí mít milióny na účtě...“

„...nebo v kalhotách!“ A znovu se smáli.

„Znáš mě až moc dobře.“ povídá Analbert s pobaveným úsměvem. „Mám strach, co se stane, až ty milióny mít budem. Budou peníze, budou holky, bude zábava a alkohol až do svítání.. ale co bude s náma?“ Přes obličej mu přelétl zachmuřený výraz. „Už nebudem jezdit na výlety na kole a pít pomalu teplající pivo z plastovejch kelímků. Budem sedět doma a živit rodinu.“

„Tak na svobodu,“ usmál se Uriáš, „nedosáhnem toho přece za týden. Ještě se máme co snažit.“

Zhluboka se napili piva. Už mělo nejlepší chvilky za sebou, bylo teplé a na jazyku zanechávalo hořký film. Analbert polkl: „Víš.. to jsem ti chtěl právě říct. Náš projekt uznali a dají nám na něj peníze. Až tahle dovolená skončí, pojedeme do Ruska. Mám z toho dobrý pocit. Víš, už to poznám, že je něco na cestě. Něco velkýho! A dosáhnem toho společně, jako vždycky.“

Uriáš zůstal zírat s otevřenou pusou. „To mi říkáš jen tak, brácho?! Blíží se tím pádem splnění našich snů už od školky! Vždycky jsme přece říkali, že všichni cizáci budou čubrnět. A teď..“ nenalezl slova, aby větu dokončil. Ve tváři mu zůstal výraz vítěze celostátní soutěže a ani mu nevadilo, že mu začala z nosu téct krev. Čůrkem přímo do pootevřených úst. Analbert chvíli sledoval lesklý rudý pramínek, který se na slunci třpytil a rychle houstnul. Pak mu podal kapesník. Chudák Uriáš, vždycky, když se rozrušil, roztekla se mu krev z nosu. Neměl šanci před nikým skrýt, že je na větvi.

„Podívej, Uriáši.. byli jsme tehdy mrňaví a jen jsme opakovali, co jsme slýchali od rodičů. Teď jsme jinde. Otevírá se nám obrovská brána, možnost uspět i za hranicema, naše práce teda nebude zbytečná. Budeme hodně makat a budeme slavný. Vím, jaký to pro tebe je, vždycky jsme měli stejný touhy a ambice, proto jsme přece kámoši na život a na smrt. Teď je ale potřeba začít být zodpovědný. Strašně moc. Nic nás nesmí překvapit a bude to fakt tvrdý.“

Uriáš během proslovu stihl zavřít pusu a kapesníček si nacpal do nosních dírek. Huhňavě pak Analbertovi zašeptal: „Já nám věřím, kamaráde. Tobě věřím. Vždycky jsi z nás byl ten chytřejší a táhnul jsi mě za sebou. Asi jsem byl i přítěž, já vím, ale teď ti všecko vrátím. Všecičko, brácho. Jsi pro mě důležitej. Fakt moc.“

Zatímco Analbert jako z dálky poslouchal jeho vyznání, sledoval bělost kapesníčku, která postupně mizela pod rozpíjející se krvavě rudou. Ovládnem i Japonsko, napadlo ho, a musel se té asociaci pousmát. Ovládneme celej svět. Dva přátelé na život a na smrt teď dobudou svět, ruku v ruce. Pak, až budou bohatý, najdou si krásný ženský. Dvojčata, aby si nezáviděli, protože závist je strašná věc. Taková kyselina by mohla jejich vztah narušit. A ty dvojčata budou hodný ženský, možná Švédky, pěkný, štíhlý a blonďatý. Budou jim dělat svačiny, aby měli co jíst, až zase pojedou na výlet na kolech. Na pláž.

Nad svými myšlenkami se úplně zastavil v čase. Vytrhl ho až Uriášův tichý zpěv. Zaposlouchal se do něj.

„..hmm, hm, rovnou za nosem, my chceme jít za nosem, do světa kráčet, brm brm...“

„Jsi trochu blázen, viď?“

Uriáš zmlkl a zamyslel se. „Asi máš pravdu. Připadám si najednou jako blázen. Nemůžu uvěřit, že se to děje. Jsem fakt rád, že jsi v tom se mnou, brácho. Moc to pro mě znamená.“

Analbert se uchichtl jak školačka: „Tak už toho nech. Ještě zpychnu a co potom.“

Dlouho spolu seděli na dřevěné lavičce u baru a jen si vyměňovali pohledy. Občas usrkli pivo nebo mávnutím ruky odehnali vosu. Halas koupajících se dětí postupně utichal, vzduch mírně chladl a děvčata si oblékala lehoučká tílka přes vlhké plavky. Sledovali to oba jen jako kulisu, primárně si stavěli ve svých představách příběh šťastného života, který jim oběma začíná v jedno krásné sobotní odpoledne.

Plastový kelímek zapraskal Analbertovi v ruce a dlouhým obloukem doletěl do odpadkového koše u stánku. Provinile se podíval na Uriáše, dodal si odvahy a pravil: „Je tu - je tu ještě něco. Zatím jsme makali jako kolegové, víš. Jako dva pracanti. Nad náma byla nějaká vyšší moc. Jestli nám tohle vyjde, osvobodíme se. Budeme podnikatelé.“

Uriáš se tvářil zmateně. Nevěděl, kam tím míří. Vždycky chtěli být podnikatelé, chtěli být samostatní, chtěli být...

„... Budeme společníci. Ale.. je tu.. ne, musí tu být někdo, na koho celá tahle maškaráda bude přišitá.“ Svraštil obočí. Snažil se zvolit vhodná slova, aby Uriáš nepoznal, že tentokrát není úplně fér. „Někdo musí být majitel firmy. Je to spousta starostí.“ Na čele se mu začaly tvořit kapičky potu. „Nestojí to ani za tu námahu. Klidně to vezmu, ale obnáší to, že budu mít z toho větší podíl.“ Poslední slova zamumlal rychle a s obličejem otočeným na poslední dívku, která ještě nenavlékla tílko. Pak oči sklopil a sledoval suk v lavičce. Napětí v něm narůstalo s každou vteřinou, kterou Uriáš promlčel. Dojde mu to, opakoval si v duchu, dojde mu, že se na něm chci přiživit. Jsem strašný kamarád, jsem.. ale no tak, napomenul se hned, vždyť je jen přicmrndávač, zasloužím si víc peněz než on. Celé jsem to zařídil, obvolal, rozeslal žádosti, všechno jsem udělal, on jen... po hrudi se mu převalila horkost a na zádech mu vyskočila husí kůže. Čekal, než Uriáš něco odpoví. Ten konečně, po čekání tak nesnesitelném, že Analbertovi připadalo jako stoleté, otevřel pusu: „No jasně, brácho. Vždyť víš, že máš lepší vyjadřovací schopnosti nebo tak. To já bych to asi nezvládl.“

Strašně si oddechl. Jeho kamarád mu najednou připadal hloupější, než si kdy jindy vůbec představoval. Jako by jeho obličej získal rysy schovance ústavu pro choromyslné. Ale zvítězil. Mísila se v něm radost, že mu to prošlo spolu se strašnými výčitkami svědomí. Zachoval se jako hajzl, ale přece si to zaslouží. Utřel si pot z čela a, hnán pravděpodobně tíživým pocitem v žaludku, odnesl Uriášův prázdný kelímek do koše. „Pojedem zpátky, jo? Začíná zapadat slunko, tak ať nás nepřepadne tma, vždyť nemáme ani světla.“

Uriáš se beze slova zvedl. Tvářil se tak bezelstně, stále ještě měl plnou hlavu sladké budoucnosti, která měla začít odjezdem do Ruska. Odemkl zámek na kole a nasedl. Analbert měl nutkání být na něj teď strašně milý, jen nevěděl, za jaký konec to vzít. Přátelsky se usmíval, když nasedal na bicykl a vyrazil úzkou polňačkou k hlavní silnici. Jel pomalu, aby mu zamyšlený Uriáš stačil a neustále se ohlížel. Po dobrém kilometru odbočil na státní silnici a zavolal: „Tady už se soustřeď, kamaráde, nejsme tu sami.“ Uriášův úsměv bral jako souhlas a tak se znovu otočil a šlapal dolů z kopce. Rozjel se takovou rychlostí, že se mu pedály protáčely a vítr mu prohrabával vlasy. Cítil se strašně volný a šťastný. A někde tam vzadu volalo jeho svědomí. Zatřásl hlavou, aby se ho zbavil a začal zpomalovat. Neslyšel šumění jiných kol, než těch svých. Otočil hlavu a málem spadl z kola. Uriáše neviděl, zato na vrchu kopce jasně rozeznával polámané kolo. S příšerným tušením zahodil svůj dopravní prostředek do škarpy a vyběhl kopec, jako by to byla rovinka. Jak se ke kolu blížil, skoro ani nedýchal. Možná proto se mu zatočila hlava, když najednou zarazil před troskami. „Kamaráde?“ zašeptal, i když uvnitř věděl, že odpovědi se nedočká. Jak by taky mohl, když jeho kamarád měl roztrženou tvář? S takovou se určitě velmi špatně mluví. „Uriáši, prober se!“ klekl si k bezvládnému tělu a v krku se mu vytvořil obrovský knedlík. „Uriáši, nech toho, tohle není legrace! Máme plány, pamatuješ? Kamarádi, kámoši navždycky.“ Chytl Uriáše za ramena a v hlase mu zazněl pláč: „No tak, nehraj to, tohle mi nedělej, já byl hajzl, já vim, dostaneš polovinu podílu, jen už se sakra probuď!“ a vlepil mu facku na protrženou tvář. Spodní čelist nekladla odpor a s křupnutím se vzpříčila v příšerný škleb. Věděl, co teď musí udělat. S posledními zbytky zdravého rozumu nahlásil sanitce místo, kde sedí.. a pak začal plakat. „N-nikdy tě n-neopustim, brácho.“ zařval. Z nosu mu začal vytékat rudý, krvavý pramínek.

Už tu jsou spolu tři roky. Jel se svým nejlepším kamarádem do nemocnice a slíbil mu, že neodejde, dokud se neuzdraví. Moc se mu to nelepší. Znovu se převalil na posteli a zaštkal: „N-no t-tak, Uriáši, k-kamaráde, mluv s-se mnou! Já mám o t-tebe strach!“ Hlava ho rozbolela jako střep. Slyšel Uriáše tiše oddychovat a při tom mu říkal, že je v pořádku. „Ale bolí tě to, j-já to vím, j-jak to b-bolí, cí-cítím to t-taky!“ Uriáše to musí hrozně bolet, když leží obličejem do polštáře, tím zraněným, bolavým, krvavým obličejem. „S-sestro!“

Z chodby se ozvalo podrážděné mručení a pak se rozlehl silný ženský hlas: „Ta schizofrenie na pětce zas něco chce, Magdaleno, skoč tam!“

Otevřely se dveře a do pokoje padl pruh světla z chodby. Dívka vešla a mile se usmála: „Bertíku, že vy zas máte ty svoje vidiny? Podívejte, lupneme prášek a budeme spát jako miminka, dobrá?“ Nalila Analbertovi skleničku vody, do úst vložila tabletku a přidržela mu pití u brady. Poslušně polknul, přesto však začal dívce ublíženě vyčítat: „B-berete mi Uriáše, z-zase mi h-ho odvádíte. On je se-se mnou rád, jsme k-kamarádi. Navžd-navždycky.“

„Máte pravdu, Bertíku.“ Chápavě na něj pohlédla a utáhla svěrací kazajku. „Přátelství je silné pouto. Pomůže překonat každou strast. Nejlepší přátelství přežije všechno. I smrt.“

Analbert zavřel oči a tiše vydechl: „Navždycky.“