Kvildská zimní romance

 Smrky se omotaly šálou
spletenou ze sněžných tkanin,
v potoce ledně mléčný škraloup
zimě pít jen trochu brání…

 Tísíce stvolů, tisíc svícnů
ční z oltáře sněžných peřin,
potok ledy má až v jícnu,
vichr do něj bolest svěří…

 Mostek se siluetou závor,
zmrzlý úsměv Mony Lisy,
sněhové koryto i lavor
v náporu všech vichřic mizí…

 Stopa už potáhla se bílou
slunce kreslí démant, jantar
črtou, snad hravě ledabylou,
chvílemi jak od Rembrandta…

 Hřejivý smích a smutek vánic
mění se jak dny a noce,
nejhezčí týden mysl chrání,
připravená na emoce…

 V zádech mít ji – a nechtít více,
těšit se z každé drobnosti,
při chuti - nikdy nenasycen,
mráz ukládat si do kostí…

 V zádech mít ji – a co víc žádat,
nebyl jsem vyhnán ze zahrad,
nejedl jablek, nezval hada,
tak co? Zahrát či nezahrát?

 Kytara občas tklivě vázne,
nevyhnán. Jsem zpět, jsem doma,
vítej zas v šedi, milý blázne,
užij si smog a všední koma…

 V zimě tam jasný plamen sálal,
srdci vhojil svoji pečeť,
pokud v něm byla někdy skála,
s tající krou láska teče…