Jak jsem koncem tisíciletí objevila Internet.

     Mnoho let jsem se ve škole snažila pochopit, co je elektřina. Elektřina je, když se češu a vlasy mi lítaj za hřebenem. Snažila jsem se pochopit, že v žádné továrně fakt netřou ebonitovou tyč liščími ohony, ale že se to dělá nějak jinak. Kolem zásuvek chodím velmi uctivě a pokaždé, když zmáčknu vypínač, jsem mile překvapena, že přišla.

     Velmi podobné je to s telefonem.Vždycky mě potěší, že když zazvoní, někdo na mne mluví ( pokud to není hlas z Telecomu, upozorňující mě na nezaplacený účet) a myslí to vážně. Teda, že myslí vážně, že volal mně a já tam fakt jsem.

    No a úplně stejné je to s televizí a rádiem. Nechápu. Prostě je nechápu, ty přístroje, které odněkud někam přenáší něco, bůh ví co.

Nicméně to přijímám celkem klidně. Nakonec nemusím rozumět všemu.

    Ve škole jsem kromě fyziky a chemie moc nechápala ani matematiku. Měla jsem i několik laskavých a snaživých učitelů a profesorů, kteří byli (někteří i poměrně dlouho) přesvědčeni o tom, že mě to naučí. Většina z nich po určité době dospěla k názoru, že si dělám legraci. Fakt nedělám a tak dodnes počítám rovnici o dvou neznámých tak, že je dám na jednu stranu, ať se seznámí. Mimochodem jsem navíc nepochopila ani to, proč bych se měla zabývat úvahami typu, kolik je druhá odmocnina z 3564.

Ani naprosté nepochopení matematiky mě nezneklidňuje, nikdo si toho ještě sám nevšiml. Už dvanáctý rok se živím jako účetní.

    No a máme tu PC. Hodně dlouho jsem se bránila. Připomíná TV, do té taky nezasahuji. No a tak zatímco všichni už zručně rejdili v T602, přepisovala jsem donekonečna smlouvy na stroji, vyráběla koláže a ty pracně překopírovávala. Ovšem nejen to. Pracně jsem vyráběla ručně peněžní deníky podnikatelských subjektů a s kalkulačkou sčítala nekonečné množství nekonečných sloupců. Nechápali. Nedivím se.

     Už nevím, jak se to stalo, že jsem byla "donucena" usednout k PC. Myslím, že nepřišla sekretářka a tak já, anžto bych jako jediná na našem pracovišti nikdy nepřiznala, že něco neumím, jsem TO zapnula a bryskně se začala pohybovat v T602. No a to už byl jen krůček k tomu, abych zjistila, že mu to trvá asi 5 vteřin, než spočtne to, co mně trvá nejmíň hodinu. Usoudila jsem, že je to rozhodně praktické.

      Jelikož vlastním grafickou firmu, dostalo se ke mně i to, že existuje jakási Internet. Můj muž učinil několik chabých pokusů seznámit mě s tímto výdobytkem moderní doby, pročež jsem usoudila, že je to nesmysl, protože když se používá, nefunguje telefon.

     Někdy v březnu roku 2000 jsem se na dovolené doslechla, že mám dokonce nějakou poštovní schránku. Vlastní! Nějaké děvče totiž pravilo, že mi pošle mejla. Znělo to sice jako "Dej si majzla!", ale jelikož byla sympatická, usoudila jsem, že to nebude nic nebezpečného. V červnu volala, proč prý jí neodepisuju?! "Žádný dopis mi nepřišel!" tvrdila jsem. Pak řekla adresu a v ní nějakou rybu a já znejistěla.  "Že bych dělala nějakou chybu v adrese?!" přemýšlela.

"No asi jo!" já na to.

No a tak nezbylo než přivolat na pomoc mladšího kolegu (samozřejmě myslím služebně mladšího), aby přede mnou odkryl taje mé vlastní poštovní schránky. A byl tam, tedy ten "majzl"! Přečetla jsem si ho, dala do stroje papír a napsala dopis. Pak jsem zašla na poštu a odeslala ho. Na svou adresu s "rybama" jsem pak zase na dlouhou dobu zapomněla.

     No a pak se to stalo. Vánoce 2000. Krize v ČT a absolutní absence zpráv. Pobíhala jsem od rádia k TV a zuřila.

Můj muž mě posadil k PC, zapnul jej a pravil : "Toto je počítač, to znáš. Tím malým modrým e vlevo dole si  otevřeš jakýkoliv server chceš, můžeš mít zprávy z celého světa, teď hned! Máš pevné připojení, můžeš u toho i telefonovat!"

A tak jsem to udělala, otevřela se stránka Seznamu a bylo to tam. Všecko!!!!!!!!!! 

     Chystám, že bych možná koncem tohoto roku ovládla i něco jiného. Zkusím tu rovnici.