Boží hrob

Boží hrob

Kristova hlava ulítla na stranu.

 - Vidíš to, ty mrchy červotoče, řekl Vladimír, který ji zvedl ze země.

- To neříkám tobě, Panebože, kývl na hlavu. – Kdybys nebyl prolezlej červotočem, nerozbíjeli bychom tě.

 Teda on řekl „bysme", to „bychom" píšu já, když tuhle starou vzpomínku přepisuju pro lidi.

 Hlavu, kterou furt držel, něžně položil na hromadu pomalovaného dřeva z Božího hrobu.

 Vladimír dělal kostelníka u Voršilek. Nejradši by byl farářem, ale na teologii se tenkrát ne a ne dostat.

 - Přijďte mi pomoct, telefonoval, – rozštípeme Boží hrob. Rouhání to není, celej je prolezlej červotočem, a navíc dám udělat novej.

 Když nás tak hezky ujistil, šli jsme. Já a můj tehdejší kluk.

 Na hrobě jsme s přestávkama dělali od časného rána. Vladimír bydlel na faře, takže otevřel dveře přes chodbu a byl doma. Z ledničky nosil vychlazené lahváče a pak už jsme víc pili než dělali.

 K polednímu začínal být nervózní:

 - Hele, přátelé, měli bychom sebou hodit. Oběd mi nosí jeptišky a kdyby viděly Krista na maděru, nevydržel bych s nima. Udělaly by mi takový kafe jak Maryša Vávrovi. Jsou fajn, ale takový cimprlich.

- Stejně uvidí, že tu není, namítl Libor. Už byl vláčnej po tom všem pivu, navíc na dvorku, kam chlapi Boží hrob odtáhli, dost hřálo sluníčko.

- Prázdnej plac pro ně bude menší šok, než Kristus na kusy, odložil Vladimír nedopité pivo a šel zase dělat. Předtím se ještě významně podíval na hodinky.

- Tak jdem taky, ne?, řekla jsem Liborovi a znovu si nasadila šátek. Z Božího hrobu lítalo třísek a prachu až to hezké nebylo.

- Jdi napřed, řekl,  - přijdu za vámi, škoda to nechat zteplat.

- To je Vláďovo pivo, upozornila jsem ho.

- Má v lednici další.

-  Pak se bude divit.

- Mu to vysvětlím, zavrčel Libor podrážděně a zblízka se podíval do flašky.

 Šla jsem teda za Vladimírem sama.

- Kde máš Libora?, zeptal se.

  Vzdychla jsem si:

- Já mám Libora, Libor má pivo. Dodala jsem si odvahy:

- Potřebovala bych něco od tebe, Vláďo.

Narovnal se. Měl rozepnutou košili a teď se mu rozevřela. Podívala jsem se jinam.

- Řekni mu, ať jde na léčení. Ode mě to nechce slyšet.

 - Myslíš, že to pomůže?

- Možná seš jedinej, na koho dá.

- A i kdyby, Vladimír opřel sekeru o zeď, – myslíš, že poslechne?

Pokrčila jsem rameny a neměla daleko k pláči.

-  No tak, vzal mě za ramena, – no tak. Najdi si jinýho. Jako správnej křesťan bych ti měl radit, abys to s ním vydržela, ale myslím ...jsou nějaký hranice. Stačí, že s ním chodíš po poradnách. S Liborem to lepší nebude. Nechce pomoct od nikoho. Má ten chlast v genech. Jeho táta taky pil. Je to můj kamarád, je zlatej, dokud se nenapije. Ty seš hodná holka, najdi si někoho jinýho.

 Podal mi kapesník a objal mě. Na chvíli, přišlo mi, se octl někde daleko. Nepřítomně mě hladil po zádech. – Já kdybych mohl, kdybych chtěl..., opravil se, aniž bylo jasné co z toho opravil...

 Nad námi začalo zvonit poledne. Už byl zase zpátky.

- Neplač už. Pojď, musíme to rychle uklidit, za chvíli tu bude sestra Agnes.

Naložili jsme Kristovu hlavu a pak další kusy a odvezli trosky Božího hrobu do sklepa.

Sotva jsme si umyli ruce, zazvonil zvonek. Vladimír šel otevřít a já šla do kuchyně prostřít stůl.

Libor tam spal na kanapi jako andělíček. Jako ten beránek Boží.

/24.června 2009 - 25.března 2010/