Výprava za rovnováhou

Natáhla hnědý manžestráky a teplou zelenou bundu. Bylo kolem osmé. Jídlo nepotřebovala, vzala jen flašku červenýho a se sotva znatelným zaváháním jí v kuchyni otevřela. V tichosti opustila byt.

Hned za dveřmi se zhluboka napila. Bylo trpké a kyselé. Dobře věděla, že stačí pár dalších loků a bude jí to celkem jedno. Vyšla z domu do končícího dne. Na ulici se pohybovalo několik lidí, ale neřešila to. V parku ženy hrabaly listí. Znovu si přihla a přidala do kroku.

Chůzi zvolnila až za městem na úzké silnici. Konečně byla sama. Jen ona se svou lahví. Silný studený vítr jí příjemně chladil horké tváře. Začala pociťovat úlevu. Kolem projela dvě tři auta. Když byl všude naprostý klid, rychle se rozhlédla a odbočila do lesa.

Pěšina začala záhy prudce stoupat. Zrychlující se dech jí přinesl vytoužený klid. Na stromy se snášela tma. Našlapovala opatrně, aby jí bylo co nejmíň slyšet. Musela dávat pozor na oči a tak se na pití začala zastavovat. Postupovala čím dál pomaleji. Nikam nechvátala, užívala si okamžiky míru v duši naplno. Hustě vysazené borovice vydávaly ve větru naříkavé zvuky a zvláštně voněly. Jako dětství, jako jaro, jako samota, jako svoboda.

Před sebou zaslechla zvuky lámání dřeva. V láhvi zbyla už jen půlka. Teď už si dávala velký pozor, kam došlapuje. Pomalu se přibližovala, schovaná za stromy. Spatřila pohyb a hned na to rozeznala několik postav. Připravovaly dřevo na oheň, který se pomalu rozhoříval. Opatrně se přesunula na doslech hovoru, kterému však nerozuměla.

Stále zůstávala nepozorovaná. Dívala se na své přátele a pomalu upíjela víno. Ta chvíle, kdy jen stála opřená o kmen a dívala se na děj kolem ohniště jaksi zvenčí, byla posledním střípkem chybějícím k naprostému uspokojení jedné z jejích mnoha osobností.

Usmála se a zvolna vykročila směrem k nim.