Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Detektiv část 1.
datum / id15.04.2010 / 353611Vytisknout |
autorDark Bald
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno713x
počet tipů2
v oblíbených0x
Detektiv část 1.

      Byl to pondělní večer, jako každej jinej. To znamená nudnej. Žárovka na stropě v mý kanceláři si pomalu, ale jistě vykusovala stále větší díru do měsíčního rozpočtu a díky volnýmu zavitu sem tam problikla. Měl jsem sto chutí odstřelit ji do věčnejch lovišť, ale nakonec jsem to neudělal. Ne snad z nějakýho morálního hlediska, jako že se vlastně v bytovým domě nesmí jenom tak z ničeho nic na večer střílet. Důvod, kterej žárovce nakonec zachránil život, byl daleko jednodušší. Vlastně byly dva. Za prvé bych musel koupit novou a za druhé, a to hlavně, bych to pak musel uklízet. Bože jak já nesnáším uklízení. Přestal jsem zírat na blikající světlo a na můru, která se na něm dneska rozhodla spáchat sebevraždu, a otočil jsem se znovu k monitoru svýho notebooku. Ani ten poker mě ten večer nějak nebavil. Zaklapl jsem víko, vstal od stolu a protáhl se. Otevřeným oknem jsem zaslechl rozjíždějící se tramvaj a pár hlasů. Jestli aspoň trochu znáte Brno, víte, že na Křídlovické se nikdy nijak zvlášť nenudíte. Ulice nezklamala ani dneska. V parku pod mým oknem se hádaly dva opilý hlasy. Opřel jsem se o parapet, zapálil si Camelku a zaposlouchal se do večerního šumu.

      U třetí cigarety a druhý skleničky černý vodky se ozval mobil. První nápad byl, že ho vyhodím z okna, ale když jsem se podíval, kdo to otravuje, musel jsem svoje rozhodnutí trochu pozměnit. Z displeje na mě zářilo jméno nadporučíka Galiny, což pro mě znamenalo jediné. Nudnej večer skončil, volá práce.

   „Jo?“

   „Zdravím Adame, jak jde život?“ Adam, jediná vzpomínka na otce a na rodinnou tradici. Bože, jak já                to jméno nesnáším.

   „Ujde to.“ Chvíli bylo ticho.

   „Adame, nejspíš tu pro tebe budu mít práci.“ Galinův hlas zvážněl a zněl opatrněji, než jindy.

   „Poslouchám.“

   „Pohřešujou se nám tu dvě osoby, jedna je nezletilá.“ Bože, co to zase bude?!

   „Nemáte vlastní lidi?“

   „Jo, to máme, ale tohle bude spíš tak nějak z tvýho oboru...“ Pomalu jsem se nadechl.

   „Chápu. Takže jako vždycky?“ Zase chvilka ticha.

   „Za čtvrt hodiny?“

   „Dej mi dvacet minut.“ Mobil jsem zacvakl a hodil ho přes pokoj na postel, kde dvakrát nadskočil, než zůstal v klidu ležet. Jestli chtěl nadporučík ještě něco říct, má smůlu.

      Takže práce. A jestli volá mně, tak to bude sranda. Zamáčkl jsem zbytek cigarety do popelníku. Ze židle jsem stáhl už trochu sedřenou koženou bundu - no co, mám ji rád - a zkontroloval pistole. CZ 75 Stainless - Phantom a Browning. Tyhle holky mě ještě nikdy nezklamaly a já jsem jim za to neskonale vděčnej. Vyšel jsem na chodbu a zamkl všechny tři zámky. Člověk si nikdy nemůže bejt dost jistej. Při tom jsem si bezděčně prohlídl hliníkovou tabulku s jednoduchým černým nápisem.

 

Adam Trakovsky

Soukromý detektiv

 

      Dřív jsem tu míval obyčejnou plastovou, ale když jsem ji třikrát měnil - po třetí i s celejma dveřma - rozhodl jsem se trochu investovat do kovoprůmyslu.

      Takže už víte, kdo že to vlastně jsem. Řekl bych, že mě těší, ale asi bych musel lhát. Neberte to moc osobně, prostě už jsem takovej.

      Před domem už na mě čekala moje další láska. Druhá, hned po dvojčatech, co se mi zrovna zahřívaly pod bundou. Honda 1000 FireBlade. Nasedl jsem na sedadlo a nakopl motor. Pod nohama se mi ozvalo skoro 200 koní. Rajská hudba pro moje uši.

      Zbývalo mi čtvrt hodiny. V pohodě stíhám.

 

      Za pět minut jsem stál na Veveří před Stájí. Celkem fajn místo. Sem chodím rád. Nadporučík Pavel Galina už tu byl a s úsměvem si klepal na hodinky. Kdybych tu tak byl jednou první já, ale jemu se to směje, když to má skoro přes ulici.

   „Ještě mám deset minut,“ oznámil jsem mu nevzrušeně ještě dřív, než stačil cokoliv říct a sedl si ke stolu. Jenom se na mě ušklíbl, pokrčil rameny a napil se piva.

   „Pořád nealko?“

   „Jsem ve službě.“ Teatrálně se usmál. Já jenom pokrčil rameny.

   „Co si dáte?“ Chodím sem rád. Fajn místo, slušný pivo a servírka má nádherný nohy.

   „Pivo prosím.“ Usmála se a odešla. Má krásný nohy a ještě hezčí zadek.

   „Dlouho jsme se neviděli,“ nadhodil Pavel neutrální téma. Už mě nějakej ten pátek zná. Mám ještě deset minut, než začnu pracovat. Už se to naučil respektovat. Na stůl mi přistála sklenice s krásnejma nohama...teda chci říct s pivem. Skoro nikdo tu dneska není, takže to šlo celkem rychle.

   „Díky.“ Znovu úsměv. Tohle je asi fakt jedna z mála lidí, kterejm jsem ochotnej poděkovat. Napil jsem se a Pavla si prohlížel přes okraj sklenice.

   „Vlastně to nebude zase tak dlouho,“ řekl jsem nakonec. Usmál se a pokýval hlavou.

   „Jo, máš vlastně pravdu Adame, já zapomněl, že ty žiješ tak trochu v jinym‘ světě.“ V očích se mu zablýsklo a já se zamračil. Neodpustil si rýpnutí, ale mávl jsem nad tím rukou.

Zbejvalo mi pět minut.

   „Někdy přemejšlím, kterej z těch dvou je vlastně lepší.“ Napil jsem se. Pavlovi mírně poklesla ramena.

   „Možná mi to nebudeš věřit, ale já někdy taky.“

   „Jenom proto, že nevíš, o čem mluvíš.“

   „Nezapomínej, že jsem tam byl jednou s tebou,“ nedal se. Na to jsem jenom mávl rukou.

   „Jednou. Navíc to bylo už k ránu, byl klid a dovnitř si nešel.“

   „Protože jsi mě nenechal.“

   „A z dobrýho důvodu. To mi věř.“

   „Když to říkáš ty...“ pokrčil rameny a napil se.

Zbývalo něco přes minutu. Už se mi ho nechtělo dál trápit, takže jsem si odkašlal.

   „O čem si to chtěl vlastně mluvit?“ Zvedl obočí a pohledem švihl k hodinkám. Bez řečí ale sáhl pod stolem do brašny na notebook a vytáhl černou složku.

   „Jak jsem říkal. Dva pohřešovaní, jedna nezletilá... 16 let myslím. Tomu druhýmu je 19.“ Teď jsem zase zvedl obočí já.

   „Spletl sis číslo, já nejsem chůva.“ Smutně se usmál.

   „To já vím.“ Znovu se napil.

   „Pohřešovaní jsou od soboty. Holka, Lucie, si vyrazila na rande s přítelem - čistě náhodou taky Adamem...“ střelil jsem po něm pohledem, ale hned se zase zadíval zpátky do složky a Pavel pokračoval.

   „Zkrátka, když se holka ráno nevrátila domů, rodiče zalarmovali nejdřív všechny její kamarádky a nakonec policii.“

   „A rodiče kluka?“

   „Nedostupní, podle přátel jsou někde na dovolené“ Super.

   „A souvislost se mnou?“ Zeptal jsem se, ale odpověď už jsem tušil.

   „Jedna z kamarádek, která byla z večera s nima, říkala, že chtěli jít na Špilberk.“ Měl bych začít sázet, sakra. Už bych byl v balíku.

   „Tři dny?“ Zaklapl jsem složku a podával ji přes stůl Pavlovi.

   „Já vím. Myslíš, že...“

   „Možná.“ Dopil jsem pivo. „A možná taky ne.“ Vstal jsem a střelil pohledem po servírce. Prsa taky nemá vůbec špatný.

   „Každopádně, když nic neuděláme, tak se to bude zjišťovat blbě. Ozvu se ti ráno.“ Otočil jsem se na Pavla, který nasadil ustaraný výraz.

   „Neměl bych jít radši s tebou?“

   „Dělám sám. Je to něco jako...výzva.“ Usmál jsem se. Nebo se o to aspoň pokusil. Otočil jsem se a odešel. Výzva. To určitě. Spíš asi jenom strašně rád hazarduju se svým životem.

   „Nashledanou,“ ozvalo se od baru. Sakra, tahle servírka je fakt kus.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.04.2010 12:52:20dát kritice tipDiana
Dobře to začíná. Těším se na pokračování.*
(Ty malé výtky sdílím)
18.04.2010 10:54:09dát kritice tipDark Bald
to Adriana:
Pokračování postupně budou :-)
A ty chybky...někdy to prostě uletí O:-)

to G.J.SEGE:
Jj, uvidíme, co bude dál :-D Taky jsem na to zvědavej :-)
16.04.2010 15:29:03dát kritice tipG.J.SEGE
Docela zajímavý. Uvidíme co bude dál...
16.04.2010 13:14:12dát kritice tipAdriana Bártová
Phil Marlow a jeho vyprávění z praxe, moc hezky se čte, pár drobností:
jak já to nenávidím příliš často
někdy uvozovací věty nesouvisí s přímou řečí, koukni na to, jinak dobré
doufám, že se dočkám pokračování


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor