Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Detektiv část 2
datum / id15.04.2010 / 353617Vytisknout |
autorDark Bald
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno639x
počet tipů1
v oblíbených0x
Detektiv část 2

Z Veveří přes Českou‘ na Husovu. Motorka mi pod nohama klidně duněla a pak zvýšila otáčky.

To, jsem přidal plyn, když jsem odbočil do parku, kterej se táhne přes celej kopec až ke Špilberku.

      Z tmavých stínů, který se pomalu rozlívaly pod korunami stromů v parku, se mi ježily chloupky vzadu na krku. To, co v nich bylo, mě pozorovalo. Tvorové, žijící pod zemí a na povrch vycházející jen v noci, nejčastěji na místech plných prastaré energie. Hřbitovy, památníky, místa, která byla svědkem bitev, či obyčejných vražd, hrady a zámky opředené legendami. Špilberk se svými kazematy je pro ně naprosto ideálním místem. Pro noční lovce. Člověk nikdy nebyl na úplným vrcholu potravního řetězce, jak si vždycky myslel. Dneska tu jsou nějak brzo sakra.

      Prohnal jsem se parkem a smykem jsem zastavil před zavřenou hlavní branou. Z kapsy bundy jsem vytáhl amulet ze dvou vlčích zubů popsaných malýma runama a omotal jím řidítka. Nestojím přece o to, aby kolem mý lásky lozily nějaký kreatury.

      Brána byla zavřená, přesně, jak by měla večer být. Vytáhl jsem Phantoma a po chvíli uvažování i tlumič. I když je nemám rád, nehodlal jsem zatím budit kdoví jakou pozornost. Zbraň zašeptala a vyplivla mosaznou včelku. Zámek zařinčel, jak do něj kulka v plné rychlosti vrazila, a povolil. Protáhl jsem se bránou a opatrně pokračoval po dlážděné cestě. Když jsem vyšel na první hradby, ozářený  stříbrným měsíčním světlem, uvědomil jsem si jednu věc. Proto měl o mě Pavel takovou starost. Byl úplněk.

      V duchu jsem si šťavnatě zanadával. Úplněk byl problém i ulehčení zároveň. Průchod mezi sférami bude díky němu sice jasnější a půjde jím líp projít, což ale taky na druhou stranu znamená, že se to kolem něho bude pravděpodobně hemžit potvorama všeho druhu.

No nic. Je na čase si vyzkoušet, co všechno ještě zvládnu.

      Došel jsem až ke vchodu do kazemat. Zatím bylo všude ticho. Možná, že až příliš velký, ale nestěžoval jsem si. Vrátka na schodiště se otevřela se zaskřípěním, jako by je nikdo už dlouhý roky nepoužil. První, co mě napadlo, bylo, že už to začíná. Místo elektrického osvětlení byly na stěnách umístěny pochodně v rozestupech, které akorát stačily na to, že se mezi kruhy světla z jednotlivých pochodní netvořily černé mezery. Ale i tak světlo z nich nebylo nic moc. Pomalu jsem se posouval úzkou uličkou, v ruce jsem zahříval Phantoma, teď už se stříbrnejma kulkama.

      Zrovna jsem si říkal, že to všechno jde až příliš jednoduše, když se přede mnou ozvalo škrábání drápů o kamenné stěny. Jako na potvoru, když zrovna nebyl nikde žádnej výklenek, nebo něco jinýho, kam bych se mohl aspoň z části schovat. Tyhle situace fakt nesnáším. Opřel jsem se jedním ramenem o zeď a klekl si na jedno koleno. Ruku s pistolí jsem natáhl před sebe a podepřel ji tak, aby s sebou hlaveň při střelbě moc neházela. Očima jsem prohledával šero před sebou. Škrábání v tichu všude kolem hřmělo, jako by se na mě řítil náklaďák. Snažil jsem se soustředit se na svůj šestej smysl, ale bylo to k ničemu. Znovu jsem se zadíval před sebe do šera a v ten okamžik se přede mě vyvalilo mračno krys. Šťavnatě jsem zaklel a snažil se vyskočit na nohy dřív, než se ke mě dostanou. Krysy se kolem mě prohnaly, jako bych tam vůbec nebyl, a zmizely zase v šeru.

Když jsem se oklepal, vyrazil jsem zase dál do tmy.

      Pak se najednou ochladilo, od úst mi začaly stoupat obláčky páry a ruka s Phantomem se roztřásla. Zapnul jsem si bundu až ke krku. Změnilo se ale i okolí. Světlo pochodní bylo matnější a trochu nazelenalé. Hrubě zděná chodba teď vypadala jak vytesaná ve skále. Prošel jsem bránou a ani jsem si toho nevšiml. Sakra proto nemám rád práci za úplňku! Všechno je daleko silnější. Právě jsem totiž jedním krokem přeskočil celou druhou sféru a ocitl se rovnou ve třetí. V hlavě mi z toho všeho zvonilo na poplach, ale podařilo se mi to potlačit.

      Sevřel jsem rukojeť pistole ještě pevněji, ze zdi vzal jednu pochodeň a vyrazil dál.

Asi po dalších sto metrech se chodba dělila. Zatímco pravá začala celkem strmě klesat dolů, ta levá se naopak v mírné spirále stáčela nahoru. Takže doprava.

      Dlouho jsem tudy už nešel, ale nijak se to tu nezměnilo. Na stěnách byly vyškrábané různé obrazce, které měly lidi, nebo kohokoliv jiného, odradit od toho, aby pokračovali dál. Jenom jsem po nich přejel rukou, hlavou mi blesklo, že to vlastně dělám pokaždé, když tudy jdu. Proč, to už jsem vážně nevěděl. Za zatáčkou se šero začalo projasňovat. Ne moc, ale i tak jsem věděl, že jsem na konci chodby. Poslední ohyb a konec.

      Vyšel jsem na malou římsu asi v polovině skalní stěny, která s desítkami dalších podepírala klenbu stropu několik set metrů nad mou hlavou. Skrze mlžný opar s naoranžovělou barvou tam vyčnívaly obrovské krápníky a jak jsem věděl, opar skrýval miliony očí nejrůznějších lítacích potvor. Pode mnou se pak rozprostíralo Černé město. Větší směsici baráků a stavebních stylů nikde na světě nenajdete. No, však tady taky na světě nejsme, že jo. Parodie na moderní designy se tady míchaly se středověkým stylem a hned vedle se rozpadal antickej dům či chrám. Ulice a uličky se kroutily zdánlivě bez jakýhokoliv řádu. Celý město bylo obehnaný vysokou hradbou, která měla v nejužším místě několik metrů. Otevřený brány vypadaly jako tlamy obrovské obludy. Otočil jsem se k úzké cestě dolů, když se za mnou ozval hlas.

                „Hledáš tu něco?“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.04.2010 12:57:46dát kritice tipDiana
Dobrá fantazie. ***
(Ale ty hrubky!)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor