Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Detektiv část 3.
datum / id18.04.2010 / 353763Vytisknout |
autorDark Bald
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno795x
počet tipů1
v oblíbených0x
Detektiv část 3.

Zježily se mi chloupky na krku a naskočila husí kůže. Bezděčně jsem zatnul volnou ruku v pěst a ve spáncích mi začalo tepat.

Doufal jsem, že tenhle hlas už nikdy neuslyším. Pomalu jsem se otočil.

   „Aaaale, podívejme, koho nám to sem čerti nesou!“ Vysoký muž s dlouhými černými vlasy a bledým obličejem, kterému hlas patřil, se při svých slovech zašklebil - asi to měl být úsměv - a ukázal bílé zuby s ostrými špičáky. „Jak se máš Adame?“

Dlouho jsem si ho prohlížel a přemýšlel, jestli do něho mám rovnou vyprázdnit zásobník. Nakonec jsem mu ale odpověděl.

   „Pracuju Kainane, takže bylo už i líp.“ Kainan se zašklebil ještě víc a přešel blíž. Nebo se spíš přesunul, protože dlouhej černej kabát, kterej měl na sobě, nejevil vůbec žádný známky, že by vůbec pohnul nohama.

   „Nemusíš hned přemýšlet o tom, že mě zastřelíš. Abys věděl, rád tě vidím.“ Jo, to určitě.

   „Ale neodpověděl jsi mi na otázku. Copak tě k nám přivádí?“ Možná ho přece jenom nezastřelím hned. Mohl by mi pomoct.

   „Hledám tu dva lidi. Kluka a holku. Před třemi dny se šli projít a nevrátili se.“

   „A co my s tím?“

   „Šli večer a šli nahoru na Špilberk. Třeba prošli branou.“ Kainanovi v bledých očích zajiskřilo.

   „A proč myslíš, že dvě děti jenom tak prošly branou? A hned přes dvě sféry? Nejsi nemocný bratříčku?“

   „Tak už mi nikdy neříkej.“ Procedil jsem mezi zuby a v hlavě se mi znovu připomněl náš rodokmen. Dva synové z Adamova rodu. Jeden světlo, jeden temnota. Tak to bohužel bylo vždycky. Už od Kaina a Abela. Mám prostě skvělou rodinku.

Nádech a výdech a trochu jsem se uklidnil, i když mě pistole v ruce pěkně svrběla.

   „Protože je dneska úplněk. Já prošel branou a ani jsem si toho nevšim. A kolem úplňku je všechno tady tohle vždycky daleko silnější, nemám pravdu?“ Kainan se znovu usmál a bílý špičáky se mu zableskly v koutcích.

   „Možná bych ti mohl pomoct,“ pak nasadil odporně nevinný výraz, „ale v dnešní době není nic tak úplně zadarmo. Zvlášť tady u nás v Černým městě. To si snad ještě pamatuješ, ne?“ Jo, to jsem si fakt pamatoval docela dobře. Z poslední návštěvy tady dole jsem měl na krku ještě pořád dvě světlý jizvy. Brácha je prostě dokonalej parchant.

   „Co chceš?“ Řekl jsem jenom a pistoli zasunul do pouzdra pod bundu. Z jeho úsměvu se mi začínalo dělat zle.

   „Čistě náhodou...bratříčku,“ nádech a výdech, jenom klid. „Před pár dny se někdo odtud dostal tam k vám nahoru.“ A je to tady. Vsadím se o svoje dvě holky, že ty dvě děcka nezmizely jenom tak náhodou.

   „Někdo, nebo něco?“ Znovu ten slizkej úsměv.

   „To, že jsme bratři se opravdu nezapře.“ Prostě ho praštím a bude to.

   „Můžeš toho už nechat?“ Bože, jak já ho nesnáším.

   „Ale dobře, budu k tobě upřímnej. Vexill je venku.“ No sakra, já věděl, že to nebude jenom tak.

   „Takže já ho mám najít.“ Neptal jsem se. Konstatoval jsem. A ten parchant mi na to jenom s úsměvem přikývl.

   „O ty dvě děcka se bát nemusíš. Jsou v bezpečí. Aspoň teda zatím.“

   „Chci je vidět.“ Teatrálně si povzdechl.

   „Že musíš vždycky všechno komplikovat. No tak pojď za mnou, ať uděláme klid té tvojí dušičce.“

Sešli jsme ze skalního převisu a zamířili k městu, které vypadalo, že je tak kilometr daleko, ale po pár krocích jsme stáli u brány. Jestli si myslel, že mě tím ohromí, tak se mu to nepovedlo. Město se kolem míhalo, jako bysme spíš jeli, než šli. Pak už jsme stáli u vysoké a hodně pokroucené budovy uprostřed města. Kainan mi pokynul, ať jdu za ním. Vyšli jsme po schodech do jednoho z mnoha pokojů.

Na široké posteli s černými nebesy, tam leželi oba dva vedle sebe. Prošel jsem kolem Kainana a došel až k posteli. Ti dva naštěstí jenom spali.

   „Fajn.“ Otočil jsem se k němu. „Kde mám začít.“ Jestli se teď znovu tak debilně usměje, tak... sakra! Já mu asi fakt něco udělám.

   „Naposledy ho viděli u Východní cesty.“

   „OK.“ Prošel jsem kolem něho a vyrazil ven.

 

      Východní cesta je nejkratší, aspoň se to o ní tvrdí. Ústí v parku na Moravským náměstí. Vexill nebude daleko. Brno je dneska plný lidí a ty on rád. Nejpravděpodobnější to asi bude někde mezi Moravákem a Lužánkama. Jenom doufám, že dneska nic nehrajou v divadle.

      Snad první věcí, kterou se tady naučíte, je, že nesmíte věřit očím, a to hlavně v měření vzdáleností. Naposledy jsem touhle chodbou šel asi dvě hodiny, teď jsem z ní byl venku za necelých deset minut.

I přes všechny ty světla kolem bylo v parčíku šero. Zavřel jsem oči a soustředil se, pak jsem je pomalu otevřel. Město, jak ho znáte bylo pryč. Teď tu byla převážně šeď, ve který se zvýrazňovaly různý barvy. Každá barva je něco jinýho. Vaše myšlenky, to, co děláte, co jste udělaly, všechno má svou barvu. Na šedočerným podkladu města se teď svíjely provazce barevnejch čár a skvrn. Brno je nádherný město, když víte, jak se na něho dívat. Všechno kolem jsem ale po chvíli potlačil a soustředil se na jedinou barvu. Na rudou. Na barvu nenávisti a krve. Byla tu. Z místa, na kterým jsem teď stál se táhla asi půl metru široká rudá stuha. Směřovala k Lužánkám.

Divadlo dneska hraje. Sakra. Párkrát jsem zamrkal a město se znovu objevilo v reálným světle.

Vyrazil jsem.

      Proběhl jsem křižovatku a po Lidické zamířil k divadlu. Pomalu. Jestli tu je, nesmím si ho vyplašit.

Rudá stuha mířila k parku, ale zároveň se od něj už vracela. Před divadlem se několikrát otočila na místě a zamířila do budovy. No skvělý.

      Fakt by mě teda zajímalo, jak dlouho už je venku. Pavel se o žádný záhadný vraždě nezmiňoval, takže už musí mít parádní hlad. Vešel jsem do divadla. V tom okamžiku jsem si byl naprosto jistej. Byl tam. Někde. Na co ale čekal? Ze sálu se začal ozývat potlesk. Už to končí. Za chvilku tady budou mraky lidí. Do tý doby ho musím najít, nebo se tu fakt něco stane. Zastavil jsem se a zavřel oči. Teď se soustřeď.

   „Pane? Můžu vám nějak pomoct?“ Ženě vedle mě nemohlo být víc než třicet. Podle cedulky to byla Katka. Popravdě, víc než na cedulku mi oči zalítávaly trochu jinam. Donutil jsem se je zvednout k obličeji. Melírovaný vlasy měla volně spuštěný na ramena.

   „Ne díky,“ dokonce jsem se usmál. „Na někoho tu jenom čekám.“ Byl blízko. Cítil jsem ho, ale kde?

Žena přikývla a taky se usmála. V očích jí zajiskřilo. Otočila se a zamířila ke schodům do šaten.

Ze dveří začali vycházet první lidé. Sakra, kde je?

      Pak mi to docvaklo. Ty oči. To zajiskření. Ty oči měnily barvu. Vexill! No dopr... Rozběhl jsem se ke schodům. Nechtěně jsem vrazil do jednoho chlapa v saku, který na mě něco zabručel. Do šaten mezi tím proudil dav už i z druhé strany. Sakra! Kde je!?

      Šatna se už skoro zaplnila. Pak jsem něco ucítil. Jakoby na pozadí všeho. No tak se soustřeď, sakra! Hlasy a vůně parfémů se míchaly jedna přes druhou a pod tím vším něco bylo. Věděl jsem to. Cítil jsem to. Už jsem ho skoro měl.

                               Na druhé straně šaten se ozval jekot. Už je pozdě. Prodral jsem se davem k místu, kde leželo zkroucené tělo jedné z obsluhy šatny. Černý vlasy s blond melírem měla rozcuchaný přes obličej. Na cedulce o v místě, odkud jsem ještě před chvílí těžko odtrhával oči, stálo Katka. Do prdele! Ten parchant byl přímo přede mnou a jenom si se mnou hrál. Jsem já to ale vůl! Ale někde tu ještě musí bejt. Jedna duše mu určitě nestačila.Za davem se mihly černý vlasy s melírem a prsa s bílou cedulkou. A mám tě! Prohnal jsem se davem, nevšímaje si nadávek. Jedny ze dveří s nápisem „Cizím vstup zakázán“ se právě zavíraly. Vytrhl jsem Phantoma z pouzdra a dveře rozrazil. Zářivka na stropě problikávala. Úžasný! Vexill tu ale byl. Cítil jsem ho. Neutekl, jenom se schovával. Zavřel jsem oči. Přede mnou se neschováš ty hajzle. Udělal jsem dva kroky vpřed a zezadu mě srazil vlak. Odletěl jsem až k protější stěně a sesunul se k zemi. Ztěžka se otočil a jenom tak tak uhnul pazouře s ostrýma drápama. Vedle mý hlavy se ve zdi objevily přes centimetr hluboký rýhy. Zvedl jsem pravou ruku a zmáčkl spoušť. Stříbrná kulka vyvrtala ve slizkým těle díru a zakousla se do stěny za ním. Vexill zavřeštěl. Jestli jste někdy na živo slyšeli troubit slona a řvát lva, tak si tyhle dva zvuky spojte dohromady. A tohle mi vřeštělo půl metru od ucha. Taky to můj bubínek vzdal a vzal si volno. Prostě super.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.04.2010 16:28:21dát kritice tipDark Bald
nj však už na to koukám...a taky na to nejsem moc dvakrát moc pyšnej...
jinak pokračování určitě bude
18.04.2010 16:19:33dát kritice tipDiana
Hned v první větě třeba: "zježili se mi chloupky - patří tvrdé y nebo "to, co děláte, co jste udělaly" - sem patří zase i". Je to škoda, protože hrubky takového kalibru dost kazí dojem. Hovorová čeština nevadí vůbec, naopak. Ta tam sedí.
Bude to mít pokračování? těším se!
18.04.2010 13:38:36dát kritice tipDark Bald
ok
jsem slepej...
tak jo, to pak zkusím prjet ještě jednou.
Třeba to už bude o něco lepší...
18.04.2010 13:19:28smazaný uživatel
smazaný uživatel
18.04.2010 13:15:46dát kritice tipDark Bald
Možná mi to fakt něějak uniká, ale který teď myslíš???
Pokud tam počítáš třeba končení slov "Y" místo "E", tak to je úmyslně. Pokud ovšem ne, tak jsem zřejmě beznadějně slepej.
18.04.2010 12:59:08dát kritice tipDiana
Já se snad v Brně začnu bát :-) Tahle část je nejlepší ***
(ale ty hrubky!)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor