Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Detektiv část 5.
datum / id20.04.2010 / 353997Vytisknout |
autorDark Bald
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno599x
počet tipů1
v oblíbených0x
Detektiv část 5.

 

Západní tunel byl mnohem delší a byl jsem rád, že mám mašinu u sebe. Ústil v lese skoro až u Kohoutovic. Vyjel jsem z jeskyně a vypl motor. Všude kolem bylo najednou ticho. Na hodinky jsem se moc spolíhat nemohl, to přecházení z jedné sféry do druhé jim dává trochu víc zabrat, takže je budu muset znovu seřídit. Hádal jsem ale, že mohlo být po půlnoci. Normálně bych se tu v tuhle dobu moc nezdržoval. Sakra, kdyby bylo po mým, tak jsem byl hezky doma v posteli. Anebo možná ve Stáji a u dobrýho piva koukal na tu jejich servírku. Ale ne, já musím pomáhat světu. Musel jsem se zasmát.

Odstavil jsem mašinu a moje dva nalezence jsem položil na zem. Kluk sebou začal trochu šít. Kainan fakt nekecal. Probíraj se.

      Do půl hodiny byli vzhůru oba. Kluk nejdřív trochu vyváděl a dělal hrdinu vyhrožováním, že mi rozbije hubu, ale když se probudila i Lucka a já jim tak nějak trochu vysvětlil, co se děje, samozřejmě jsem jim řekl jenom policejní verzi, oba se uklidnili.

      Nechal jsem je sedět a vytáhl mobil. Tentokrát to Pavel vzal celkem rychle, i když po hlase zněl trochu rozespale.

   „Sakra, víš kolik je hodin?“

   „Ne.“ Odpověděl jsem po pravdě a asi ho tím trochu zaskočil. Po chvilce mlčení se ale vzpamatoval.

   „Tři ráno sakra! Nejdřív ten masakr v divadle a teď mě ještě taháš z postele?“ Posunul jsem si mobil víc od ucha.

   „Promiň.“ Chvíle ticha. Už se asi trochu uklidnil.

   „Co se děje?“

   „Mám je.“ Další chvíle ticha.

   „Koho?“

   „Ty dva. Ty, co se ztratili na Špilberku.“

   „Kde jsi?“ Po spánku už v jeho hlase nebylo ani stopy.

   „V Kohoutovicích. Na lesní cestě u hotelu Myslivna.“

   „A co tam…“

   „Poslouchej! Potřebuju, aby někdo přijel pro ty děcka, a ne se s tebou dohadovat po telefonu!“

   „Hned tam někoho pošlu. A já jedu taky. Stejně už teď neusnu.“

   „Jak myslíš.“ Chtěl jsem to už položit, když mě napadla ještě jedna věc.

   „Jo a ještě něco.“

   „Poslouchám.“

   „Myslíš, že by sem mohl někdo přivézt tu bednu z toho divadla?“ Chvíle napětí.

   „Jo, myslím, že jo. Mám ji v autě.“ Zavěsil. Pavel se nám pěkně vybarvuje.

Vrátil jsem se k těm dvěma.

   „Za chvilku si pro vás přijedou.“ Pak jsem si po chvilce uvažování sundal bundu a podal jí Lucce, která se zimou třásla Adamovi v náručí.

   „Díky,“ zašeptala a usmála se. Dokonce se přidal i on „Jo, díky.“ A znělo to celkem upřímně.

Asi za dvacet minut a po čtyřech vykouřených cigaretách - bohužel jsem si v tom klidu uvědomil, jak děsnou chuť už na ně zase mám - přijeli policajti v plné parádě a za nima i zablácená Octávka nadporučíka Galiny.

      Když asi po čtvrt hodině pobíhání posadili kluka a holku do auta a vrátili mi bundu, přišel ke mně Pavel.

   „Takže řekneš mi, co se tu dneska v noci dělo?“

   „Jako bys to neznal.“ Vyfoukl jsem kouř a zbytek cigarety zašlápl.

   „Víš, že tě to jednou zabije?“ Chvíli jsem přemýšlel, na co přesně měla jeho narážka být, ale jak moje práce, tak i kouření mělo jedinou odpověď.

   „Na něco člověk umřít musí.“ Jenom nad tím zakroutil hlavou. Ale se svou první otázkou se jenom tak odbýt nenechal.

   „Takže?“

   „Hele, řeknu to takhle.“ Protáhl jsem se. „ Je úplněk. Na víc se radši neptej.“ Ztěžka si povzdechl.

   „A ta bedna?“

   „Díval se někdo dovnitř?“

   „Jo, já. Co to sakra je?“ Teď jsem zase ztěžka vydechl já.

   „Spíš co to bylo. Vexill. Mrcha, která se živí lidskou duší.“

   „Tak proto u té ženy nebyly žádný známky násilný smrti. Ze soudního to předběžně určili na infarkt, ale podle rodiny pravidelně sportovala a byla úplně zdravá.“

   „Takže měla rodinu. No sakra!“

   „Jo, ale to už se hold stává.“

   „Jo, ale na tohle si prostě nezvyknu.“

Chvíli u mě jenom tak stál. Rozruch kolem se začínal uklidňovat, až nakonec odjelo i poslední auto.

   „Tak co bude s tou bednou?“

   „Jo…“ Přešli jsme k jeho autu a bednu z něj přenesli ke vchodu do jeskyně.

   „Dej mi chvilku,“ řekl jsem Pavlovi, který jenom pokrčil rameny a odešel zpátky k autu. V tom se z jeskyně vynořil Kainan.

   „Sleduješ mě?“ Jenom se usmál.

   „Když můžu. Někdy.“ Cítil jsem, jak mě Phantom pod bundou už zase tlačí.

Kývl jsem k bedně.

   „Tady ho máš. A příště si je líp hlídejte.“

   „S tímhle byly vždycky problémy.“ Otevřel víko a pokrčil nad obsahem bedny nos.

Odfrkl jsem si. Jo, to určitě. Beztak si mu sám otevřel dveře. Nahlas jsem ale neřekl nic.

   „Takže jsme zase pro jednou vyrovnaní,“ usmál se Kainan a bedna se vypařila. Jenom jsem se otočil a zamířil k mašině. On se tím vážně baví.

   „Rád jsem tě zase jednou viděl, bratříčku.“ Uslyšel jsem ještě za sebou a bezděky jsem zatnul ruce v pěsti.

 

      Druhej den mě v poledne probudil mobil. Byl to Pavel.

   „Případ uzavřen. Takže jako obvykle?“ Protřel jsem si jednou rukou oči a sednul si.

   „No, vlastně jsem si říkal, že bys mi mohl i něco přihodit. Za práci v rizikové oblasti.“ Byl by hřích to nezkusit...

   „A já zas, že bych ti něco ubral. Za nám přidanou práci.“ ...i když to většinou nevyjde.

   „Jsi prostě parchant Pavle.“

   „Taky tě mám rád, kamaráde,“ zasmál se Pavel. „Tak zase někdy.“

   „Jo, někdy.“

Anebo radši ne, i když to je jenom moje zbožný přání.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.04.2010 19:34:34dát kritice tipDiana
Zase moc hezky napsáno. Ten model Kain - Abel, jako konflikt těchto bratrů, je taky dobrý nápad! ***


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor