Za zrcadlem

Pomalu upíjel medovinu ze svého zdobeného rohu a pozoroval venkovní dění. Jeho svět, ztuhlý posmrtnými křečemi, se mísil s tichem přicházející noci. Na okně mu přistál vrabec. Ignorovali se. Pták myslel, že všechno je v pořádku a jemu bylo jedno, co ho sem přivedlo.

Potom ale zpozorněl. Roh zastavil na půli cesty ke rtům. Zkameněl a poslouchal. Poslouchal šeptavé hlasy a vybíral ty, které potřeboval slyšet.

Pozorně poslouchal, ale i klid, který nezažije většina žijících, byl příliš hlasitý. Chtěl slyšet víc.

Pokynul rukou.

Máchání vyplašených křídel.

Ohniště zbledlo, jako by ohni došel vzduch.

A naprosté ticho.

Konečně to slyšel. Šeptání tekoucí vody. Šeptání o někom dalším. Ten někdo tichounce zhasl, aniž by se dotknul vypínače. Šepot zesílil. Proplížil se pod dveřmi kolem světla z vedlejší místnosti. Skočil do vany, ale pohladil hladinu, aby ho neprozradila. Šepot zburácněl na neúnosnou mez, ale byl za zrcadlem. Nikdo ho nemohl slyšet. Démon splynul s vodou a nechal se nasávat póry do umírajícího těla.

„Vstávej,“ zatřásl s chlapcem.

Pozoroval ho, jak vylézá z vany a třese se zimou. Nebo si myslí, že se třese kvůli vodě, v níž několik hodin ležel. Jenže chlad, který chlapci ukradl veškeré tělesné teplo, byl způsoben něčím jiným. Zatím to nevěděl, ale všichni to dřív nebo později zjistí. Chtěl mu říct, že nenajde nic jiného než tmavý byt. Žádné oblečení, žádné světlo a už vůbec ne jiné lidi. Ale stejně by ho neslyšel. Prozatím.

Sedl si na kraj vany a poslouchal jeho kroky mířící z koupelny při prohledávání bytu. Když s touto prací začínal, chodíval s nimi, ohmatával s nimi vzpomínky, které v této sféře dostávají tvar a vysílají slabounké světlo, jako by byly obaleny ve světle měsíce. Ale brzy ho to přestalo bavit. Vždycky se vrátí. Vždycky.

Z nudy si začal hrát s vodou ve vaně. Brzy uslyšel kroky chlapce. Už ho může slyšet. Za chvíli ho i uvidí.

Chlapec se probudil. Nejspíš kvůli ledové vodě. Chvíli přemýšlel, proč má v koupelně zhasnuto, ale ledová voda ho brzy donutila vylézt. Pokusil se rozsvítit, ale světlo nefungovalo. Nenašel ručník ani své oblečení. Obojí hledal dost dlouho, aby si byl jistý, že v koupelně není nic, čím by se zahalil. Povzdechl si.

Otevřel dveře a zkusil rozsvítit v další místnosti. Neúspěšně. Pravděpodobně vypadl proud v  domě. Zamířil ke své skříni. Otevřel ji, ale byla prázdná. Otevřel skříň vedle. Taky prázdná. Nakonec otevřel všechno, co se otevřít dalo, ale jediné, co našel, byly prázdné police. Jejich byt vypadal stejně, ale když ho začal chlapec zkoumat blíž, začal zjišťovat, že má nádech něčeho zvláštního.

Došel k oknu a pohlédl ven. Jenže venku panovala neproniknutelná tma. Takže musel vypadnout proud v celém městě, protože neviděl jediné světlo. Sice neviděl ani hvězdy, ale to přisuzoval špatnému počasí, které panovalo už několik dní. Přisuzoval? Spíš se uklidňoval. Pomalu se začínal domýšlet, že něco je špatně. Vypadalo to, že během té chvíle, co usnul ve vaně, je někdo vystěhoval a přibral s sebou i jeho rodiče.

Jeho pozornost upoutal zvuk. První zvuk od doby, co vstal z vany. Šplouchání vody v koupelně. Vrátil se zpět. Nejspíš začíná mít halucinace. Chvíli se rozhlížel, ale nenašel nic, co by způsobilo zvuk, který slyšel.

Otočil se a jen mimoděk pohlédl do zrcadla. Jenže v zrcadle se neodrážela temná koupelna, byl tam odraz koupelny ponořené do světla. Ještě podivnější bylo, že světlo přicházející zpoza zrcadla se zastavilo na úrovni skla. Proto si nevšiml, že zrcadlo září. Podíval se pozorněji. Ve vaně spatřil sebe. Viděl se, jak ve vaně spí. Otočil se. A leknul se nejvíc, co si za svůj život dokázal vybavit. Odskočil, opřel se o umyvadlo a strnul.

„Takže mě už vidíš. Vítám tě. Tuto přechodnou sféru budeš obývat jen krátce. Až se tvá duše zjemní dost k tomu, aby mohla postoupit výš, učiní tak. Do té doby můžeš aspoň pochopit, co se s tebou stalo.“

Chlapec se pustil umyvadla a rozhodil beznadějně rukama.

„Vlastně je to nesmírně jednoduché,“ odpověděla mu postava sedící na kraji vany ve tmě. „Umřel jsi.“