Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Musíme si promluvit

26. 04. 2010
1
3
1525

Musíme si promluvit

 

 

Tu větu nesnáším. Musíme si promluvit. Odjakživa ji nenávidím. Nevím, jak ve vás, ale po mých zkušenostech, když vyslechnu tyto tři osudová slova, vždy větřím nepříjemnou budoucnost. Nechtěnou změnu. Nějaký zvrat, který znenadání přichází s pečetí neodvratnosti.   Nikdy jsem se nemýlil. Bohužel ani tentokrát ne. Když mi má za někoho jiného provdaná přítelkyně Lenka zavolala a vyslovila třesoucím se hlasem ona slova, rozsvítila se ve mě výstražná červená světla, a spustila varovná siréna. Ano, už to tady bylo zase. Musíme si promluvit. Má sestra mi řekla, že muka, emoce a zhrzené city jsou tou nejlepší múzou pro spisovatele. Ale asi bych byl raději špatný spisovatel a měl se dobře, než ztrápený dobrý spisovatel. Raději bych měl partnerský vztah v pořádku, než spisovatelské plodné pnutí, plynoucí z rozervanosti duše. Někde jsem četl, že chytří spisovatelé píší o tom, co sami prožili, co nejlépe poznali, protože o tom dokážou psát procítěně. Prý se vyvarují se falši. Možná.

 

Těsně, než jsem se měl setkat se svou láskou v baru Scare face, jsem se sešel se svým přítelem psychiatrem, kterému jsem říkal můj bratr Chocholoušek, kamarádkou Petrou, která pracovala jako reportérka v televizních zprávách na Nově, matematickým expertem Otou a ještě několika dalšíma pisálkama, s kterýma jsem se seznámil na kurzech tvůrčího psaní Markéty Dočekalové. Od začátku jsem cítil, že jsme s Chocholouškem a ostatními kurzisty na jedné vlně. Hned, jak jsem se objevil v kavárně, poznali, že jsem ve stresu. Sraz s tímto spolkem literárních fanatiků byl už domluvený dopředu a nechtěl jsem na něm chybět i přes mou špatnou náladu, plynoucí z chmurné předtuchy. Mám tyhle lidi od pera rád, tak jsem tam prostě musel dorazit.

„Co se děje, civíš nějak vyjeveně jako zajíc na vlka,“ zeptal se mě Chocholoušek skutečným jménem Robert účastně.

„Jdu si pro kopačky. Do Scare face. Řekla mi, že si musíme promluvit. Mám tam být za hodinu.“

Přítel Chocholoušek našpulil rty a dramaticky pokýval hlavou. „Musíte si promluvit? Hm. To může znamenat cokoliv. Jde o kontext, a jakým způsobem to řekla.“

„Znáš poslední průběh našeho vztahu. To je ten kontext.“

„Hm. Namlouvat ti nic nebudu. To nevypadá dobře. Můžu jít maximálně s tebou,“ nabídl se Robert.

Mávl jsem rukou. „To zvládnu. Snad.“

Robert čili bratr Chocholoušek se na mě účastně usmál. Nebylo třeba mluvit, poznal, že mám strach a že mě to dopředu bolí. Vztáhl ke mě ruku a přátelsky mi zmáčkl rameno. Byl jsem rád, že jsem ho poznal. Kurzy tvůrčího psaní. Formují váš styl literárního vyjadřování se a seznamují vás s lidmi podobného zaměření a s podobnými touhami. Už jenom tím, že jsem potkal svého Chocholouška, který se do Prahy přistěhoval ze Slovenska, se mi investice do kurzu mnohonásobně vrátila. Vlastně nevím, co je bylo pro mne přínosnější. Asi oboje. Získal jsem přátele a Markéta Dočekalová se snažila vylepšit mé literární vyjadřování. Snad mě naučila trochu psát a neudělám jí moc velkou ostudu.

 

O dvě hodiny později jsem pozoroval svou Lenku absolutně neschopný jakkoliv ji zabránit v odjezdu. Nasedla do červeného vozu speed cars s pomačkaným levým blatníkem a ještě jednou se na mě smutně podívala. Jemně se pousmála a lehounce zatřepotala prsty. Dívali jsme se na sebe jako v laciném cajdáku, jimiž jsem vždy opovrhoval, a chtělo se mi strašně brečet. Do háje, vždyť jsem chlap jak hora. Vzmuž se! Ano, měla mě ráda, možná mě v té chvíli i horoucně milovala, ale hodného manžela prostě opustit nedokázala. Zůstane s ním z lítosti v nefungujícím, ale korektním vztahu, bez vášně, ale vzájemném uctivém chladném a odtažitém obětí, v němž se oba začnou bezmocně propadat do kalného a smrtelného bahna bezpohlavního trouchnivění. Budou k sobě milí, uctiví a ve stáří se budou za to nenávidět, protože prozřou příliš pozdě. Ježíš, bylo jí teprve třicet let! Takhle se dobrovolně nechat zabalit do pevného a lepkavě chladného sarkofágu apatie a uložit se do temnoty od citu vypreparovaných oddělených ložnic. Já to věděl, ona to věděla, určitě i on to věděl, ale nic naplat. Vyslechl jsem si svou větu a přešlapoval na chodníku pod hvězdami a pozoroval, jak řidič se musel podruhé Lenky zeptat, kam že pojedou. Zázrak se nestal. Nevystoupila. Do pytle, copak neviděla pár proklatejch béčkovejch cajdáků? Copak neví, jak to má skončit? Danielo Steel, zachraň mě! Nelítáš někde kolem jako Superman nebo Spider man nebo nějaká podobná americká havěť s happy endem v puse? Ani omylem. Řidič přikývl, přehodil žvýkačku z jednoho koutku do druhého a odpálil od chodníku. Lenka se za mnou otočila a dívala se na mne zpoza zadního okénka, dokud mi nezmizela v dálce. Ne, žádné skřípění brzd, žádné otáčení vozu se nekonalo. Odjela. Definitivně.

 

Taxík odvezl Lenku už před několika minutami, ale já tam pořád stál před suterénním klubem Scare face jak zmrazený a zíral do dálky. Ten klub provozovala má skorosestra teda skoro sestra se svým italským manželem Robertem. Z klubu vyšel můj bratránek Pavel a starostlivě se na mě zahleděl. Byl seznámený se situací a mou temnou předtuchou rozchodu. Už několikrát jsem ho zatěžoval teorií o smrtelnosti věty dotyčné.

„Jak je, bratránku?“ zeptal se a snažil se o optimistický tón. Natáhl jsem s cigarety, která mi mezitím málem zhasla. Mocně jsem popotáhl a potom jsem se na cigaretu zkoumavě zadíval. Po chvilce jsem neúčastně řekl: „Víš, že jsem nekouřil skoro patnáct let?“ Pavel chápavě přikývl, chvíli na mě zíral, potom usoudil, že je bezpečnější nechat mě jako náměsíčného v mém mikrosvětě a vrátil se do klubu. Díval jsem se na žhavý konec cigarety, dokud mě nezačal pálit do prstů a i potom jsem se snažil oharek udržet co nejdéle. Jakoby bolest byla mou spásou, jakoby mi mohla přinést úlevu. Nic takového se samozřejmě nekonalo. Bolest mi pochopitelně přinesla jenom bolest. Alespoň jsem to zkusil. Mé životní krédo. Aspoň to zkusit. Ale nějak se mi zdálo, že ať jsem zkoušel, co jsem zkoušel, nikdy nic z toho kloudného nevzniklo. Lenka jako by tím byla živoucím důkazem. Zase se tou životní džunglí budu shrbeně protloukat sám Zpropadené city.

 

Otevřel jsem dveře Scare face a nechal se prošpikovat hroznem zkoumavých pohledů. Ty nejbližší už Pavel informoval.

„Brudr, pojď, já mám medicínu,“ kýval na mě místní štamgast, přezdívaný Piknik, a hladil přitom svého bígla. Piknik se mu říkalo, protože říkal, život je jeden dlouhý piknik. Bydlel ob vchod vedle a do Scare face chodil někdy i v pruhovaném pyžamu. Piknik na mě spiklenecký mrkl a vytáhl malou plechovou krabičku s podobiznou Merlin Monroe, kterou roztočil na barovém pultu. Tu krabičku jsem mu před časem dal. Byla plná malinkých větrových bonbonků. Ty prodávala Lenka se svým manželem ve svých krámech. Myslíte, že tam měl ještě větrové bonbonky?

„Zasněží... bude dobře... zasněží... bude krásně,“ Piknik vábivě třepotal prsty. Kategoricky jsem zavrtěl hlavou. Piknik pokrčil rameny a krabička jakoby zázrakem zmizela v jeho kapse.

„Já bych si dal,“ nabídl se Šklíba.

„Ni půl gramu, kámo, tohle je moc fajnový zboží. To se nerozdává,“ zavrtěl Piknik hlavou. Pomalu jsem sestupoval po schodech a dával pozor, abych o ně nezakopl. Nemohl jsem tedy vidět naštvaný Šklíbův obličej, což vždy stojí za to. Ten jeho rozštěp je věru kouzelný. Slyšel jsem jenom ublížený Šklíbův hlas. „Si sketa, jednoho pustěj nadejchat se trocha čerstvýho vzduchu, člověk by počítal s nějakou solidaritou, když je našinec v úzkejch a má vysoko do žlabu, ale ty...“

Piknik se zamračil. „Neser! Měl bych ti zpřerážet hnáty! Proč si vykradl i můj auťák, do háje? Neodseděl sis ani rok, dnes každýho hned pustěj.“

„Sem to vzal šmahem, komplet Korunní, neuvědomil jsem si, že to je tvoje audina.“

Má skoro sestra Alena vrtěla hlavou. „Šklíbo, ty si fakt debil. Vypucovat auťáky, když jdeš odsud a ještě když tady před tím byli na kontrole benga... co dodat?“ Má skorosestra vyšla zpoza baru, přistoupila ke mě a láskyplně mě objala kolem rameny. Také jsem ji objal. Potřeboval jsem lidské obětí. Jakoby to vycítila, pořádně mě zmáčkla. „Dáme panáčka, co? Pořádnýho panáčka, co?“

„Jo. A má tady někdo pořádnýho jointa?“ obrátil jsem se k osazenstvu. Ke stropu vystřelil les rukou. O tohle zboží tam fakt nouze nebyla.

 

O několik dalších hodin jsem ležel na zádech na studeném chodníku a snažil se rozeznat nějaké souhvězdí. Byl jsem totálně zhulený. Roberto měl vždy velmi kvalitní zboží a sváteční kuřák byl po něm okamžitě doslova na lopatkách. V ruce jsem měl skleničku a na tváři přihlouplý výraz. Naštěstí bratránek už odešel, takže ostuda rodinná nebude. Měl jsem ještě větší depresi, než když jsem si zahulil. Zavřel jsem oči. Bože já mám fantazii spuštěnou z řetězu, myslel jsem si a usmíval jsem se. Viděl jsem barevnou hudbu. Přicházela jakoby zvenčí a chtěla prorazit má víčka. „Hej, občane, vstávejte, co se tady válíte?“ zaryl se do mých ušních bubínků řezavý hlas. Otevřel jsem oči. Houby barevná hudba ale policejní majáček mě osvěcoval a nade mnou se tyčili dva policisté v uniformách.

„Je vám něco?“

„Není,“ odpověděl jsem ztěžklým jazykem.

„Máte občanku?“

„Mám,“ odpověděl jsem a začal se na ně usmívat. Podívali se jeden na druhého a opět na mě. „No tak... tak nám ji dejte.“

„Aha.“ Smál jsem se čím dál víc. Vytáhl jsem občanku a podával jsem jim jí. „Tak snad vstanete, ne?“

„Proč?“

„Co proč?“

„No proč? Je někde předpis, že po chodníku se smí jenom chodit? A ne ležet?“ zajímal jsem se. Opět se podívali jeden na druhého a pokrčili rameny. „No...,“ řekl rozpačitě jeden, druhý se evidentně naštval. „Pane, jestli...“ v té chvíli vyšla má skorosestra, nahnula se k naštvanému policistovi a něco mu šeptala. „No dobře, ale jsou daleko horší věci. Tohle se stalo přece každýmu. To přece ještě neznamená, že...“ Nedořekl, mávl rukou a trochu se sehnul, aby si vzal můj zohýbaný občanský průkaz. „Mám tam ránu, co,“ podotkl jsem a zase jsem zavřel oči. Chtělo se mi spát.

Nastalo ticho, přerušené jenom hlukem motoru nějakého auta. Až po nějaké chvíli se ozvalo. „Já mu tu občanku, radši schovám,“ slyšel jsem svou skorosestru.

„Seberte ho odsuď nebo ho sebereme my. Jasný?“

„Nebojte se. A přijďte někdy na panáka, jste zvaní.“

„Jak jsem řekl. Za chvíli pojedeme zpátky, a jestli ho tady uvidíme, tak to bude horší.“

„Spolehněte se.“

Sestra se za mě zaručila. Nezáviděl jsem jí ten úkol dostat mě z chodníku. Nechtělo se mi stávat. Nechtělo se mi vůbec nic. Chtělo se mi jenom dívat se na hvězdy. Nejraději bych se rozletěl k nim a nechal všechny ty starosti na zemi. Kéž by to jenom šlo. Ale Gagarin se nejmenuji. 


3 názory

G.J.SEGE
27. 04. 2010
Dát tip
Moc smutný... Doufám, že to není z vlastního života?

Hesiona
27. 04. 2010
Dát tip
Začátek zajímavý, uvidíme, co bude dál :o)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru