Crystal III

Byt je zase prázdnej. Mám tomu tady říkat doma. Ten chlad, co číší ze stěn ve mně jen umocňuje pocit pokusnýho králíka- bílýho s červenejma očima. Krev se mi vaří v žilách. Něco rozflákám. K tomu se nejlíp pouští Gaia Messiah. To cédéčko už je tak ohraný. Když jsem v hajzlu, dávám mu zabrat. V naprostý agonii tápu po obýváku a hledám, čim bych mrskla o zem. Plonková sklenička na knihovně- to by šlo. Je docela malá, úzká, na krátký noze… Teda byla, teď se rozprskla na plovoucí podlaze, připomínající dřevo- jo, tak to chtěla matka. Kysele jsem se usmála. Vida, jaký krásně pravidelný střepy se nám tu udělaly. To je ale málo. Jasně, polštáře! Můžu je hodit, kam chci. Když se náhodou netrefim do tý hnusný kytky, co matka tak miluje, sejmu něco jinýho. K čertu s polštářema. Všude kolem mě poletujou cáry novin. A já jen sedim pološílená uprostřed toho botelu a snažim se brečet nebo aspoň nahlas křičet. Ani jedno z toho nejde. Jsem zmatená, nemám páru, co se stalo, nevim, co se děje, proč to sakra dělám. Vážně už mi z toho všeho hrabe? Má tohle něco znamenat?
Jo… Je čas přestat bejt anděl.