Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Musíme si promluvit

04. 05. 2010
0
0
1523

Kapitola 1

 

O rok dříve

 

Výroční ceny nakladatelství Mladá fronta se předávaly v komorním kině Evald na Národní třídě. Bylo zaplněné do posledního místa. Přišlo mě tam doprovodit pár mých přátel. Slavnost konferoval herec Martin Dejdar a musím říct, že vtipně a vkusně. Poposedal jsem na sedadle a byl jsem nervózní. Žaludek jsem měl sevřený, od rána jsem nemohl jíst. Jsem velký trémista a to co mělo následovat, mě na jednu stranu strašilo, na druhou stranu jsem děkoval osudu, že to vůbec má přijít. Na úvod promluvil ředitel nakladatelství, své ceny si už odnesli autoři za nejlepší dětskou knihu, básnickou sbírku, nejlepší překlad a grafické zpracování knihy. Potom měla následovat dle harmonogramu ta má.

„A v kategorii původní česká próza si cenu odnáší...“ Martin Dejdar se podíval na papír, aby se ubezpečil, že vysloví mé jméno správně. „Vítězslav Jareš za knihu Intrikáni.“

Vstal jsem a snažil se protáhnout v uličce, aniž bych na někoho upadl. Kolena jsem měl roztřesená. Šel jsem jako zhypnotizovaný. Tleskali mi lidé? Vlastně ani nevím. Pravděpodobně ano, to se na takových akcích sluší a patří. Takže mi zřejmě tleskali. Ale já neslyšel, neviděl. Vstoupil jsem na první schod na pódium a vzápětí jsem zakopl. Asi jsem zasakroval, každopádně si dobře pamatují, že má nešikovnost vyvolala všeobecné tlumené veselí. Smích přešel do významného pokašlávání, dávání rukou před pusou a uhýbání pohledů. Pravděpodobně jsem tomuto vznešenému obřadu protrhl blánu vznešenosti a odkryl pod ní náznak frašky, ale trapasy prostě bývají mým údělem. Mě zvolit řečníkem na svatbě, tak se vsadím, že se budu plkat takové nesmysly, které spolehlivě všechny znesváří, snoubenci se nikdy nevezmou a vše skončí jednou velkou rodinnou krvavou rvačkou. U mě je bezpečnější, když jsem posazený do kouta, mlčím a jenom si pocucávám ze sklenice s alkoholem do totální malátnosti. Potom už jenom nesmyslně mumlám, broukám, pochechtávám se, nikdo neví čemu, včetně mě a to nikomu neškodí.

Nakonec jsem se ale tedy dostal nahoru a zamířil k Martinovi Dejdarovi. Ten mi podal mikrofon. „Tak vás vítám a blahopřeji vám. Poprosil bych vás o několik slov.“

A bylo to tady. Měl jsem ze sebe vypravit něco adekvátního k této příležitosti, ale hrdlo mi ale svírala tréma. Rozhlédl jsem se po ztmavlém sále a ve tváři jsem musel mít výraz paniky. Potlačil jsem chuť praštit s mikrofonem a vrhnout se k východu. „Ehm... hm. No...,“ vymáčkl jsem ze sebe a tvářil se zoufale. Pohlédl jsem na Martina Dejdara a ten se povzbudivě pousmál. Byl profesionál a hned poznal, že se v tom úplně ztrácím. „Tak, pane Jareši, asi jste chtěl poděkovat lidem z nakladatelství, kteří vám pomohli, že?“ hodil mi záchranné laso.

S vervou jsem přikývl, vděčně se pousmál a konečně jsem začal mluvit jako člověk. Co v největší rychlosti, abych to měl co nejdříve za sebou, jsem oddrmolil pár vět. Poděkoval jsem celému týmu nakladatelství, obzvláště šéfredaktorovi a řediteli, že mi dali důvěru a knihu vydali a Šárce Kociánové, která mou knihu redigovala, že se z toho nezbláznila. Asi jsem také odříkal, jak je při těchto příležitostech dobrým zvykem, slova díků rodině za podporu a také samozřejmě přátelům za povzbuzování. Chtěl jsem být z pódia co nejdříve pryč, jakoby pode mnou hořelo. Uklonil jsem se jak školáček z první třídy, když odrecitoval básničku na Mezinárodní den žen, vrazil zpět Martinu Dejdarovi mikrofon do jeho rukou a za milosrdného potlesku jsem kvapil po schůdcích honem pryč. Dával jsem si při tom pozor, abych je tentokrát dokázal seběhnout bez nějakého zaškobrtnutí. Smíchu na můj účet bylo už dost a dost.

Když jsem dosedl zpět do sedadla, oddychl jsem si. V zpocených rukou jsem svíral plaketu, ani jsem si v té nervozitě neuvědomil, kdo mi ji vlastně předal. Ředitel nakladatelství nebo Martin Dejdar? To bylo ostatně jedno. Uvolnil jsem se. Přátelé se na mě povzbudivě usmívali a Čáďa mě poplácal po rameni. Ostych ze mě opadl a místo něho se dostavil pocit hrdosti a zadostiučinění. Získal jsem za svou prvotinu cenu! Na podium si šel po mě ještě pro mimořádné ocenění mimo kategorie postarší pán, jenž ho získal za antologii Staré Číny. Ten byl daleko upovídanější a strávil na pódiu času dost i za mě.

 

„Žvanil jsem tam blbosti, co?“ strachoval jsem se na slavnostním rautu, kde si se mnou ťukali mí přátelé. Dal jsem za sebou rychle asi tři panáky irské whisky, aby ze mě spadl stres.

„V pohodě, Viki, mluvil jsi normálně. Až na ten začátek... skoro profesionálně, fakt,“ chlácholil mě kamarád Čáďa.

„Kecáš, co? Kecáš! Byl to trapas!“

„Neboj, nebyl. Moc ti to tam slušelo,“ pohladila mě po ruce Katka – Čáďova manželka. Její slova působila jako balzám. Měl jsem si je nahrát a pouštět si je jako smyčku, možná bych nakonec té velkorysé lži uvěřil.

„Já si fakt vůbec nepamatuju, co jsem tam žvanil. Ale vůbec. Ani kulový. Jako bych měl vlčí mlhu. Musel jsem vypadat jako idiot.“ rozhodil jsem zoufale rukama.

„Co na tom záleží? Vyhrál si, ne? Ocenění jsi dostal ty, tak co. To už ti nikdo neodpáře. Ať si mluvil, co si mluvil,“ odpověděl mi pragmaticky Čáďa.

„Takže žvanil,“ řekl jsem truchlivě.

„Neboj, to přijde z praxí. Až budeš přebírat desátou cenu, budeš to zvládat naprosto bravurně,“ předpovídala Ester Janečková, televizní hvězda, která tam se mnou přišla spolu s mou bývalou přítelkyní Andreou z dob studií na vysoké škole ekonomické.

„Ukaž mi ten diplomek. Takový podobný jsem dostával na pionýrském táboře za odměnu, když jsem rozpoznal veverku od krysy, nebo když jsem vedoucího neuškrtil v dračí smyčce,“ řekl další můj vytáhlý kamarád Fanda vyšňořený do jednoho ze svých mnoha obleků značky Hugo Boss. Svému vtípku se sám zasmál a při tom stiskl svou dlaní zadek své mladé přítelkyně. „Jííí!“ vypískla přítelkyně a rádoby káravě ho plácla po ruce. Fanda byl činorodý člověk. Dělal spoustu věcí najednou, aby neztrácel čas. Jak se jeho přítelkyně jmenovala, jsem si nezapamatoval. Nemělo vůbec smysl snažit se pamatovat jména Fandových přítelkyň, protože když jste ho spatřili příště, bylo po jeho boku už úplně jiné kůzle s fascinovaně na Fandu vyvalenýma kukadlama. Říkal jim přítelkyně daného měsíce. Delší životnost Fandovi vztahy nemívali. „Příliš mnoho rybiček v rybníčku na tak krátký život,“ glosoval délku svých vztahů. Mluvíval o nich asi tímto způsobem: „Víš, jak jsem byl s tou svou přítelkyní měsíc březen. Byly to holky prostě březnové, dubnové, květnové, červnové a tak dále. Za ty léta se dalo vypozorovat, že určité měsíce preferoval určité typy dívek. V prosinci obvykle dívku s velkými vnady. „To abych si mohl zahřát ruce.“ V letních měsících měl blond dívky, sportovnějšího a štíhlejšího typu. „Aby se mnou vydrželi běhat, potápět se, pádlovat. A sluníčko je taky blond, no ne?“ V lednu, únoru a březnu vedle něho pluly dívky se zasněným výrazem, žmoulající neustále v rukou kulturní přehledy. „Je čas divadel, plesů a výstav,“ suše podal vysvětlení Fanda. Fanda byl prostě takový, jemu to prostě nemohl mít nikdo za zlé, ani ty dívky ne. Fanda byl neuvěřitelně zámožný muž a obvykle na rozloučenou dostaly velmi drahý přívěšek s diamanty od Cartiera. Jednou se prostě rozhodl a zakoupil rozsáhlou kolekci podobných přívěsků se slevou a postupně je rozdával svým měsíčním dívkám. Po Praze už chodilo mnoho dívek, jejichž hruď zdobily řetízky od Cartiera až příliš podobné jeden druhému. Dokud v Praze řádil Fanda, Cartier neměl důvod se obávat, že klesly tržby. Dívky si svůj měsíc pěkně užily a nevzpomínaly na Fandu ve špatném. Chodily po recepcích, do luxusních restaurací, jezdili Fandovým porsche a při tom jenom pískaly to své „Jííí!?“ Také jim koupil nějaký ten kostýmek, sportovním dívkám případně nějaké to kolo, či sportovní výbavu. Dívky zkrátka rozhodně nepřišly zkrátka. Spokojenost prostě byla na obou stranách.

„Na tady ho máš. Ale ne abys mi ho upatlal, nebo přehnul!“ snažil jsem se říci důrazně.

„Neboj, hele vždyť si si ho už sám pokecal,“ řekl a ukázal na mastnou skvrnu v rohu.

„Do háje,“ zaklel jsem. „Chlebíček,“ řekl jsem zdrceně a snažil se vydrhnout rukávem skvrnu mého saka – sako vem čert, diplom je teď má hýčkaná relikvie. Pochopitelně a vcelku logicky se to nepovedlo, jenom jsem si ještě umastil své sako.

„Pan Jareš? To jste vy?“ zajímala se o mne nějaká černovlasá žena.

„Jste z finančního úřadu? Jestli ano, tak nejsem.“

„Prosím?“

„To měl být vtip. Asi chabej.“

„Aha. Měl byste na minutku čas? Jsem reportérka z České televize. Ze zpravodajství. Mohl byste nám říci něco do kamery?“

„Ehmm... no já nejsem žádný velký řečník, víte?“

„To jsem si všimla. Ale nebojte, bylo by to jenom pár slov. Zítra to bude v televizních novinách.“

Čáďa mě postrčil směrem k reportérce. „Jen běž, bude z tebe celebrita.“

„Hm, tak o tohle zrovna... budu vypadat jako pitomec, já to vím. Tlustě. I na fotkách vypadám tlustější.“

„Blbost tlustější. To je realita. Vidíš se na fotkách, jak vypadáš doopravdy,“ neodpustil si Fanda.

„Půjdete?“ reportérka byla netrpělivá.

„Ale jo. Jistě.“

Odvedla mě stranou, zpět do vylidněného sálu kina a postavila si mě do uličky. Kamera na mě zaměřila svou bystrozrakou čočku a rozsvítilo se červené zlověstné světýlko. Připomnělo mi zabijácké ohnivé oči Terminátora.

„Co pro vás znamená získat takové ocenění?“

To co jsem tam do kamery žvanil naštěstí soudný televizní střihač radikálně sestříhal.

 

O několik hodin později jsem se vyhrabal z taxíku, aniž bych si urazil čelo, v kterém mi pulsovalo po vypitém alkoholu. V rukou jsem nábožně nesl pomačkaný a zamaštěný diplom. Taková maškaráda kvůli kusu zprohýbaného papíru.

„Pane! Platit!“

„Haum. Jo jo.“ Zaplatil jsem bez protestů předraženou cenu. V tento svátečný večer se nebudu hádat ani s taxikářem. Spokojený taxikář radostně odjel, bodejť by ne, povedl se mu další beztrestný lup. Jeho oběť čili já, jsem se pověsil za kliku od dvířek a pátrala po klíčích. „Bluff“ přivítala mě Bjušinka. Bjušinka byla krásná fenka rasy akita inu. Byla to chytrá psí slečna. Měla ve své režii zahradu a hlavně plot, kolem kterého vartovala vyzbrojená ostrými zuby a výstražným štěkotem. Bylo zvláštní, jak ho dokázala posadit hluboko, aby to znělo hrozivě. Rázem z ní byl bufající medvěd. Ostatně ona i tak trochu vypadala. Malé děti, když šly okolo, na ní ukazovaly a svým hláskem křičeli „Hele, méďa!“. Svým zahradním územím nechala ta naše Méďa své nejbližší milostivě procházet a půjčovala nám je za drobné úplatky, sestávající se z každodenní plné misky rýže s kuřecím masem. Žádné umělé granule! „Bluff, Bluff!“ komentovala to s odporem, když jsem se jí snažil podstrčit snad ty vůbec nejdražší granule s postranním úmyslem, že by se na ně zvykla a nemuselo se jí každý den vyvařovat a péct. Ale její „Bluff, Bluff!“ a odchod s uraženě narovnaným a vztyčeným ocasem, který jinak nosila předpisově stočený, jak má akita správně nosit přesně podle psího katalogu, mi dal její jasné stanovisko bez možnosti odvolání a tak se pro ni dál a dál vařily pytlíky s rýží a pekla kuřátka, která musela být dozlatova, jinak se ozvalo její protestující „Bluff! Bluff!“ Ostatně, vždyť si to zasloužila, byla to její odměna za nonstop službu strážní službu ve vysilujících horkách i v třeskutých mrazech. A to si ani nenárokovala žádné ošatné na uniformu, nechtěla údržbu svých zbraní, jenom občas vyžadovala očkování, aby se moc nevztekala na kolemjdoucí uskakující.

Bjušinka se trochu zamračila, když zjistila, že jsem pod vlivem, ale jako omluvu jsem jí hned ukázal svůj diplom. Moudře ho očmuchala, rozvážně pokývala svou chlupatou hlavou s velkýma ušiskama, pozorně ho přečetla. Je nutné zdůraznit, že Bjušinka čte zprava do leva, protože její rasa pochází z Japonska, jak je všeobecně v psím světě dobře známo a její pra pra rodiče či rádi četli Mangu, která se čte zprava do leva nejen v lidském ale to se rozumí samo sebou že i ve světě psím. Bjušinka v sobě geny nezapřela. Moudře pokývala hlavou, řekla pochvalné „Bluff,“

Byl jsem v rozpoložení takříkajíc trochu naměkko a rozhodl jsem se, že tuto pro mne tak významnou noc přece nepůjdu hned tak spát. Už nevím, kolik strážných andělů muselo při mě stát, ale určitě museli přilétnout posily i z Německa a z Polska, protože jsem v tom svém totálně podroušeném stavu uchopil sekyru a jal se štípat dřevo. Sekyra asi nějak obživla či co, každopádně občas natruc od dřeva odskočila a snažila se to svést na nějaký suk či tvrdost dřeva. Musel jsem jí značně vynadat, než se konečně trochu umoudřila a rozštípala pár polínek. Chci aspoň tímto způsobem poděkovat svým sousedům, že tenkrát tak hluboce po půlnoci na mě nevolali policisty, cvokaře, hasiče a ani mou babičku. Přiznávám se, že se stydím, rád bych to napravil, ale pochybuji, že to kdy udělám, spíš se obávám, že se to může opakovat. Čili milí sousedé, mějte se mnou trpělivost, prosím. Omluvím se vám potom v další knize.

Na několik pokusů se mi podařilo rozdělat oheň v našem ohništi v před několika lety postaveném relaxačním centru, sestávajícího se ze stříšky a krbového ohniště s roštem, kde se grilovaly pro potěchu všech přítomných ty nezdravé a obvykle spálené karcinogenní pochutiny, o kterých jsme se druhý den zapřísahaly, že už budeme jíst jenom zdravě rýži a zeleninu. Co vám mám povídat, neuběhlo ani moc vody a už se zvesela znovu připalovaly krkovice a předsevzetí jsme ze svých pamětí pečlivě vygumovali. Za těchto večerů měla Bjušinka v očích touhu a zamilovaný lesk. Dobře věděla, že vejde ve svazek vzájemné symbiózy s několika kostmi od krkovic a měla výtečnou náladu při očekávání událostí příštích.

 

Oheň plápolal, já se pohodlně usadil a podrbal Bjušinku za ušima. Ovárkovýma ušima, jak říkal jeden můj kamarád. Bjušinka udiveně řekla „Bluff?“ Oheň plápolal, ale nikdo nevonělo masíčko. Aby si nepřipadala podvedená, došel jsem domů pro několik buřtičků, sobě jsem nalil štědrou na několik prstů vysokou dávku léčivé meducínky umíchané pánem jménem Johny Walker a na rozdíl jsem nikam nekráčel, seděl pěkně u ohýnku, pozoroval spokojenou Bjušinku u svých nohou, jak radostně rozžvýkává jeden buřtík za druhým a upíjel Johnyho léčivou meducínku. Hvězdy na mě povzbudivě mrkaly, trochu si dobírali tu mou titěrnou pozemskou hrdost na ten můj umaštěný diplom, který jsem měl nešikovně položený blízko ohně, že už ho propálil i nějaký nepřející a závistivý uhlík, ale mě to bylo jedno. Nešlo o formu, ale o význam. Ale aťsi se mi posmívají hvězdy, celé nebe, celý svět či vesmír, mě v té chvíli bylo strašně dobře.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru