Znovu na cestě

Po dvou týdnech jsem zase na cestě. Na Smíchově seženu nádhernou bílou kytku. Bude se líbit. Z Florence pak už nabírá autobus ten správný směr na jihovýchod. V tomhle počasí je to skoro bláznovství, vydat se na vysočinu. Sněhová kalamita trvá už několik dní a předpověď na pondělí je velice nepříznivá. Kolem dálnice pozoruji spoustu neprůjezdných silnic plných stojících vozidel. A prosím, prosím toho, co mi pomáhá, abych dojela. Nikdy mi na tom nezáleželo víc, než dneska.

Do Jihlavy se dostávám bez větších potíží, je to jako sen. Na místním zasněženém nádraží má ale autobus nehodu. Opravují ji půl hodiny a já začínám být dost nervózní. Musím stihnout sraz, musí to všechno klapnout!

V té vesnici jsem byla předtím jen jednou, a bylo to tak nedávno. Bus mě vyplivne na opuštěné návsi. Neubráním se vzpomínkám, které se mě okamžitě zmocní. Tady mě vítala a taky se tu se mnou loučila. Posledně. V bufetu, kde vracím objednanou polévku téměř nedotčenou, zapíjím čajem onen zázrak. Kamarádka ho pro mne štípla v nemocnici, protože ač je lékařka, něco takového předepsat nemůže. Pak se konečně rozejdu a zdolám ten kopec, co mě dělí od starého kláštera. V úžasném bytě tam bydlí moji hostitelé. Vítání je dojemné, i když jinak než minule. Něco se změnilo… Nemusím se zouvat a na stolku není víno, ale ve vodě tu plave několik zapálených svíček.

Poté co vytlačíme zapadlou Škodu 130 z parkoviště, konečně nasedáme a vyrážíme na jih. Na zadním sedadle je mým spolucestujícím černý snowboard. Auto je plné a tak se o něj musím opírat. Vryl se mi do paže navždycky. Snažím se odhadnout, do jaké míry už zabrala tabletka. Cestou znovu roztlačujeme ve sněhu neposlušné auto a na místo určení dorážíme pozdě.

Staré město je úplně ucpané zaparkovanými vozy a proto musíme zastavit daleko. Tak jak jsme, ve svátečním, utíkáme ulicemi a všude kolem nás se rozstřikuje sněhová břečka. Je to příliš daleko, plíce už pálí naplno. Najednou běžíme kolem zdi. Strhávám z květiny papír a s obavami otevírám obrovské těžké dveře. Uvnitř je plno lidí. Jsou všude, sedí na lavicích, stojí v řadách okolo místnosti. Nestihli jsme začátek. Opatrně se přesunu k řadě lidí, které znám. Hluboký mužský hlas na žádost rodiny předčítá dívčin životopis. Bílé květy v mojí ruce se chvějí a černá stuha mi omotává zápěstí. Stojím tam a nemůžu nic. Občasné malátné obětí prokládají proudy nezadržitelných slz.

Zástupy lidí vycházejí z kostela. Rakev v první linii.

Hřbitov není velký a průvod je tak dlouhý. Ke hrobu nedohlédnu. Po chvíli se řady lidí začnou pomalu pohybovat vpřed. Pomalu se přibližuji, až nakonec spočinu pohledem na rakvi. Představuji si, jak v ní leží nádherná mladá holka a má zavřené oči. Nebo na mě kouká? Obličejem směrem ke mně, nahoru. Jaké má asi šaty… Květina však přistane na rakvi, nikoliv dívce v náručí a zmrzlá hlína dopadající na dřevo vydá nesmlouvavý, přísný zvuk.

Je čas kondolovat - mladší sestra, otec, matka, starší sestra. Výraz mají nepřítomný…

„Musíte jí vyndat, je tu taková zima, nachladí se!“ volám, ale nikdo mě neposlouchá. Za chvíli jí zahází hlínou a už jí nikdy neuvidím. Neobejmu.

V této tuhé zimě tu zůstane ještě několik měsíců nezměněná. Bude hledět nahoru na lidi, co sem budou nosit svíčky a květiny a zpytovat svá svědomí. Jenže pak přijde jaro…

Chci usnout, lehnout si vedle ní a držet jí za ruku, aby se v té temnotě sama nebála.