Carmina funebra...pičo

Marilyn

v Tvých očích se odráželo nebe po první jarní bouřce

Tvůj zadek – dva Los Angeleský kopečky

boky vzdouvající se písty American express

prsy ti záviděly bohyně všech náboženství

Ve 22 si zděsila prudérní Ameriku

nahá na rudý vlajce uprostřed 50. let

fotomodelka rázem slavnější než Jahve

pak filmy-filmy-rozhovory-fotky-filmy

ptáci-léky-skandály-alkohol

vypolštářovaná cela bez oken & Tvůj křik hořící Saigon

třicátou šestou zimu pomalu odcházíš

v srpnu Tvůj sedmirameňák ve spánku pohasíná

Taťána

zamřížovaný okno

venku řve jaro

bílá stěna

bílá postel

bledá tvář

řinkot skla

v okolních pokojích

hluk Bohnic

ležíš potichu

24 listopadů

nadopovaná

antipsychotikem

antidepresivem

vzala sis X prášků na spaní

noc živá už neopustíš

Don Quijote

Tu spočívá rytíř spanilý

co nebál se bojovat se mlýny

když na hubu dostal

hned zas vstal a dál se pral

zde leží rytíř Smutné Postavy

pro život až moc dokonalý

Jakub aneb epitaf mrtvorozence

nejčistší přesto zkrvavený

bez hříchu přesto ublížil

mrtvý narozen do života

Tvorba následující básně společně s Jitkou Herzánovou, která mi jednoho večera v Rozjetý žábě připomněla starou dětskou hru – harmoniku, kterou povýšila na novou úroveň. Původně se papír postupně plní obskurními postavičkami – jeden namaluje hlavu, přehne, druhej namaluje krk, atd. My jsme využívali slova, Jitka napsala první řádku, já doplnil veršvanou druhou a dopsal třetí, na kterou Jitka opět zveršovala jednu…

Rozjetá žába

Prdel je prdel a já jsem já
a prdel ráda povídá
o světě za okny co roste
- pln píčovin a blbostě
a já už k tomu nemám sílu
kterou sem dřív hledal v pivu
piku, vínu a troše míru
vždyť mě zcela k hovínku je
práce, děti, hrobka
velká depka a pak stopka
sebevražda, temná kobka
kde kosti shnijí navždycky
budou v zemi tiše dlít
a co se pak bude dít?
snad lidí pár zajde pít
na oslavu jedné smrti
půjdem chlemtat absinth děti
budeme se přece mít
tak, jak budem jenom chtít

A tak proč se vzdávat svojí touhy?
naříkati pro nedouhy
když je i na záchodě krásné srát
nepřestat se nikdy rvát
rvát-rvát-rvát-rvát-rvát
v klidu odejít pak spát

Skoro úplně vymyšlená báseň – H.Ch. Bukowski

Vidím tě, jak piješ z kašny z droboukých promodralých rukou, ne, tvé ruce nejsou drobounké, jsou malé a kašna je ve Francii, odkud jsi mi napsala ten poslední dopis a já odpověděl a nikdy víc jsem o tobě neslyšel. Psávalas bláznivé básničky o ANDĚLÍCH A BOHU, celé kapitálkami a znalas slavné umělce a většina z nich byla tvými milenci, a já odepsal, to je v pořádku, jen pokračuj, vstupuj do jejich životů, já nežárlím, neboť my jsme se nikdy nesetkali. Jednou v New Orleans jsme byli blízko sebe, půl bloku, ale nikdy jsme se nesetkali, nikdy se nedotkli, tak jsi chodila se slavnými a psalas o slavných, a pochopitelně jsi zjistila, že slavní se starají o svou slávu - ne o krásnou mladou dívku, která je s nimi v posteli, která jim dává a pak se ráno probouzí a píše kapitálkami básně o ANDĚLÍCH A BOHU. Víme, že Bůh je mrtev, řekli nám to, ale když jsem naslouchal tobě, nebyl jsem si jist. Možná to bylo těmi kapitálkami, bylas jednou z nejlepších básnířek a já jsem říkal nakladatelům, editorům: "tiskněte ji, tiskněte, ona je blázen, ale má kouzlo, v její vášni není lež." Miloval jsem tě, jak muž miluje ženu, které se nikdy nedotkl, jenom jí píše a schovává si její fotografie. Miloval bych tě víc, kdybych někdy seděl v malém pokojíku, balil si cigaretu a poslouchal, jak na záchodě čuráš, ale to se nestalo. Tvé dopisy posmutněly, tví milenci tě zradili, holka, odepsal jsem, všichni milenci zrazují, nepomohlo to, napsalas, že máš svou lavičku, kam chodíš plakat, která stojí u mostu a most se klene nad řekou a ty sedíš na té lavičce a pláčeš pro milence, kteří ti ublížili a zapomněli na tebe, odepsal jsem, ale nikdy mi nepřišla odpověď. Jeden známý mi napsal o tvé sebevraždě 3 nebo 4 měsíce poté, co se to stalo. Kdybychom se setkali pravděbodobně bych zklamal já tebe nebo ty mne. Takhle to bylo lepší...

Poslední báseň sbírky vznikla jako první, po přečtení předchozí básně. Je polemikou s Bukowského jistotou, že ona nikdy nepoznala slavného muže, který by ji opravdu mohl milovat. Dost sem tehdy poslouchal Boba Dylana, ať je to tedy on, který bude považován za domnělého autora následujícího “žalozpěvoepitafu“.

Té, která psala kapitálkami básně o ANDĚLÍCH A BOHU

Ještě teď tě vidím
sedíš na zmrzlý zídce
a skrz Tvoje nádherný vlasy protejká čas.

Za okny umírá rok 68
Rusové okupujou Československo
Nixon obsadil Bílej dům
Ty na tom mramorovým parapetu
hluchá k nářkům ubohýho světa
a vlastních vaječníků
zběsile píšeš kapitálkami básně o ANDĚLÍCH A BOHU.

Když dopíšeš poslední verš
otočíš ke mně hlavu 
a skrze Tvý prorocký oči
mě líbá a mlátí věčnost.

"Už musím jít." prohodíš ledabyle
a atomovej výbuch dveří 
za Tebou vyčistí i poslední zbytky vzpomínek na mě.

A pak jen pár kroků vzdálenej tomu šílenýmu roku
stojím nad Tvým hrobem a píšu tenhle epitaf…