Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Černý drak
datum / id31.05.2010 / 357195Vytisknout |
autorDark Bald
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno622x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
Část první
Černý drak

Tak a zase na cestě. Nebo bych možná měl říct pořád na cestě? Ono je to asi jedno. Pro někoho, kdo vlastně ani pořádně neví, kdo je, je to jedno určitě. Jenom já a naše malá partička. Malá, ale za to asi opravdu originální. Upírka Beatrice, ani nevím, kolik jí doopravdy je let, ale vzhledově jí každý musí typovat něco kolem pětadvaceti. Moc toho o sobě nenamluví. Vím jenom, že je to vyhnanec nějakého prastarého upírského rodu. Ale jinak je celkem fajn. Pak je tu Khan. Vlkodlak. Dvoumetrový obr, ze kterého jde respekt i jako z člověka, natožpak, když se přemění do své druhé podoby. Ale stejně, kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu asi nevěřím. Přes všechny ty války a nenávist, která mezi těmahle dvěma druhy po staletí, ne-li přímo tisíciletí vládne, a místo toho, aby se snažili jeden druhého zabít, jsou tihle dva snad ti nejlepší přátelé, jaké jsem za svůj život viděl. Dokonce mám někdy pocit, jako by mezi nimi bylo i něco víc. Můj mizerný život. Právě těmhle dvěma za něho s největší pravděpodobností vděčím. Tím se vlastně dostávám k poslednímu členu skupiny. Ke mně. Říkají mi Tý, podle tetování, které mám vzadu na krku, mně teda spíš připadá daleko víc jako kříž, než jako T, ale kde se tam vzalo, tak to opravdu nevím. Vlastně o sobě nevím skoro nic. Pamatuju se, že mě tihle dva našli na kraji lesa. Nahého a polomrtvého, ale místo toho, aby mi ukončili trápení ránou z milosti, dali si tu práci dát mě zase zpátky do pořádku. Každopádně, od té doby se my tři držíme po hromadě. Kdo ale sakra jsem? Bea říká, že to, že si nemůžu vzpomenout, může být následek šoku ze zranění, ale já si myslím, že v tom bude něco víc. Ona totiž neví o mých snech, které mě pronásledují skoro každou noc.

Nejdřív to začne jako zářivé zlatavé světlo, ze kterého se vynoří postavy, ale to světlo je tak jasné, že vidím jenom jejich obrysy. Pomalu rostou, přibližují se. Uslyším hlas. Něco šeptá. Slova, kterým nerozumím, ale uvědomuju si, že je něco špatně. Postavy mě pomalu obstoupí a zastaví se. Ze světla mě už bolí oči, ale chci je nechat otevřené. Mám strach je zavřít. Ten šepot je tak neodbytný. Snažím se zakrýt si uši. Hlas pořád šeptá, ale teď už to zní, jako padající lavina. Jediné, co chci, je probudit se. Prosím!

Nic. Podlomí se mi kolena. Dopadnu na zem, ruce mi kryjí hlavu, hřmot laviny je nesnesitelně silný. V hlavě mi tepe, jako by se mi měla každou chvíli rozletět na kousky. Křičím strachem a hlavně bolestí a pak všechno ztichne. Obrysy postav teď stojí těsně u mě. Stačí jen natáhnout ruku a dotknout se, přesvědčit se, že jsou skuteční, ale nemohu se vůbec pohnout. Po hřmotu laviny, je teď to ticho skoro stejně ohlušující. Jenom jim bezvládně ležím u nohou. Někde ve mě to všechno bije na poplach, ale nějak je mi to najednou už jedno. Pak se hlas vrátí znovu, ale teď jsou jeho slova čistá a jasná.

‚Promiň Tarane…’

Dvě slova, která zní stále dokola a postupně slábnou. V okamžiku, kdy všechno znovu ztichne, se obrysy pohnou. Všechny jako jeden vyrazí ke mně.

Probudím se.  Pokaždé zalitý potem a první, co uvidím, jsou obličeje mých přátel. Obličeje plné obav, starostí a bezmoci. Neřekl jsem jim, co se mi doopravdy zdá.

Po každém probuzení mě pak vždycky napadá ta samá věc. Lepší by bylo, kdyby mě tam nechali. Jenomže na druhé straně je tu palčivá touha zjistit, kdo doopravdy jsem, jak jsem se dostal tam, kde mě našli a co sakra znamená pořád dokola ten samý sen?!

Jsem Taran? Slovo, které ten hlas opakoval stále dokola. Ano, určitě. Pokaždé, když na to jméno pomyslím, jako by mě tetování začalo pálit a nepatrně se chvět, ale hned to vždycky přejde. Ale třeba se odpovědi na své otázky už brzo dozvím. Každou chvíli bychom totiž měli dorazit do T’Sinu. Bájného města mágů, kde…“

„Hej Tý! Spí se v noci a ne v sedle!“ Ozval se najednou vedle Tarana veselý hluboký hlas a těžká ruka mu dopadla na rameno zakryté koženým plátem brnění. Taran se po Khanovi ohnal, ale ten ruku rychle stáhl a jenom se na něj zvesela zašklebil.

„Kdybys nespal, tak bys mě třeba i chytil…“ chechtal se na celé kolo, ale v tom se ozvala žena jedoucí před nimi.

„Nechte toho! Jste jak malí kluci, oba dva. Radši se podívejte, co je před náma!“ Černé dlouhé vlasy se jí mihly kolem tváře, jak pohodila hlavou směrem, kterým ukazovala její ruka.

Oba se zadívali směrem, kterým jim Bea ukazovala, Taran si při tom masíroval rameno. V dálce se na obzoru rýsovaly hradby města T’Sin a v jejich středu se do nebe tyčil obrys štíhlé Bílé věže. Jeho ale zaujalo ještě něco jiného. Ruka na rameni mu znehybněla. O něco víc na východ, mnohem blíž k nim, se ze země zvedal sloup tmavého dýmu.

„Co je to?“ Zeptal se svých společníků.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.06.2010 12:00:10dát kritice tipAdrianne
Není to můj oblíbený žánr, takže námět ti kritizovat nebudu. Píšeš pěkně, je to napínavé a člověk se v tom nestrácí, jako u těch, kteří se snaží o něco extra uměleckého, což ty ne a to je fajn. Akorát si dávej pozor na sloveso být, hlavně ze začátku je téměř v každé větě, slovesa (a spojky taky) by se měli střídat minimálně ob větu. Teď se rozmýšlím, jestli si přečtu i to druhý =)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor