Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

...že není žádná džungle

Výběr: Pomerančová, Janina6
01. 06. 2010
14
46
7514
Autor
Kandelabr

 ...že není žádná džungle, žádná proklatá nekonečná cesta po pás v bahně, ruce nesvírají ničí krk, nikdo nekřičí do noci, je klid a úzkou škvírou mezi stromy možná proniká paprsek...

Sen ustal. Z dosud šerého lesa se ozýval křik ptáků. Bylo nutné pokračovat. Bez přemýšlení, nelze už znovu probírat dávno rozhodnuté, odvaha a odhodlání se pak vytrácejí. Je třeba být mechanický, srolovat přikrývku, položit dlaň na pálící čelo ženy, setřít z něj pot, pak vytáhnout stříkačku a ampuli, natáhnout tekutinu, proklepat, najít na předloktí to správné místo, raději kleknout ženě na druhou ruku, i když poslední dobou už se ani moc nebrání. Pomalu zmáčknout píst...


 Často pršelo, džungle byla bezbarvá, šedivě se leskla. Muž šel pomalu, nosítka vyrývaly do půdy hluboké stopy, občas bylo bahna příliš mnoho, musel brát ženu do náruče, byla horká a bezvládná, jen občas tiše něco mumlala, neměla už sílu ho prosit.

Džungle byla hrozivý nepřítel, bránila mu svým tělem, nechtěla jej pustit, o každý krok musel bojovat, vzdorovat šermujícím pařátům větví a trnům. Zakusovala se do kůže, jako by jej chtěla celého rozervat, stůj, co stůj, nepustím tě, mých rukou je nespočet a tvé jen dvě a ty slábnou a sesychají jako přeťatá větev. Vrať se. 

Jenže cesta zpět nebyla, nic nebylo, jen tohle místo a vlastně ani to ne, tohle místo není žádným konkrétním místem, je to meziprostor, něco, co není vhodno zmínky, něco, co lze jen překonat, nechat za sebou a dospět k cíli, jen se nezastavovat, bahno časem oschne a opadá, rány od šlahounů nejsou hluboké, šaty se rozpadají, ale mysl je stále pevně upřená, jde se, jde, pomalu, ale jde.

Tam za keřem, možná to byla velká kapka sklouzávající z listu, možná se zalesklo oko nějaké šelmy, či jej snad konečně pohltilo šílenství, rychle a bezbolestně jako obří had, konečně se jeho mysl zastřela a nabídla mu nečekanou cestu ven? Ne, opět, na spodní straně velkého listu rychle přeběhlo a zatetelilo se drobné nazelenalé světlo. Odraz vody.

Položil ženu na zem a rozběhl se dopředu. Rozhrnoval větve, rval se se stromy, které mu nastavovaly své ruce a svá těla, vrávoral, padal, odíral se o drsnou kůru, škubal, trhal, rval listy, které mu bránily ve výhledu a pak se zastavil. Džungle se vzdala. Tady, zničehonic, povolila své těžké sevření a rozevřela se, aby uvolnila místo malé tůni, jejíž hladina spoře odrážela pár slunečních paprsků, které pronikly klenbou větví.

Vrátil se zpět pro ženu a donesl ji blíže k vodě. Obešel tůň a našel místo, kde se břeh mírně svažoval do vody. Opatrně do tůně vstoupil, rozhrnoval před sebou zelený povlak a napadané listí, šel podél břehu a voda byla hlubší a hlubší, v povlaku na hladině nechával jen úzkou černou rýhu. Voda mu byla po pás a on se zastavil u zlomeného stromu, jenž měl z části obnažené kořeny, které se zanořovaly pod hladinu jako by se strom snažil pít přímo z tůně a pokušel se znovu vzkřísit své padlé tělo. Muž nabral vodu do dlaní, byla špinavá, zelenohnědá a páchla.

Džungle se svých obětí plně nevzdala, měla teď dva páry očí. Na břehu tůně, na spadaném listí, bez hnutí ležely dvě velká těla, přípomínající dva zvrásněné kmeny stromů.

Sekera byla malá a zubatá, zakusovala se do čerstvého dřeva neochotně, stromy, které kácel měly kmeny rovné, nepříliš široké, daly se obejmout oběma dlaněmi, poslední pohlazení a pak jen tupé drnčení sekery a už padají, lámají své i okolní větve, kmeny je pak třeba rozsekat na kratší části, na délku muže, spodní část seseknout do hrotu, práce je to namáhavá, na nic nemyslet, na puchýře, tohle místo, ženu, co leží opodál a hlavně ne na to, co má přijít.

Voda je kalná a dno je mazlavé, bahno se při každém kroku víří, ale přesto je z hladiny cítit neurčitý klid, jako by tůň byla zcela odjinud, na toto místo nepatřila, byla jen ona a zavřela vše ostatní pod svou hladinu.

Kůly šly do dna zapichovat snadno, jeden vedle druhého, až vznikla půlkruhová hradba, malá tůňka v tůni, z části přilnutá k pařezu s kořeny ve vodě, objímající jej a chránící před celým zbytkem světa. Propletl kůly větvemi a liánami a několik použil jako vzpěry proti břehu.

Žena na břehu blouznila, probírala se z nepřirozeného spánku a přes zamlžený pohled spatřila tůň. Ale neměla sílu křičet, pouze sebou cukala a když na ní muž klečel a připravoval injekci, dívala se na něj. V očích byl smutek a zmar a lítost, na nenávist už nebyla síla. Pak se vědomí pomalu rozplývalo a oči se zavíraly a když ji pak muž zvedl a nesl ji k tůni, zavadila jen rukou o starý pařez a napadlo ji, jak je ten dotyk známý a pak ji najednou obklopil chlad a ticho, vznášela se a propadala, do podivného zeleného snu.

Muž skočil se ženou v náručí do vody, do malé tůňky chráněné palisádou. Ani se příliš nebránila, jen trochu zatřepala rukama nad hladinou, na prstech jí ulpělo trochu zeleného žabince, tělo se cukalo, ale byla zesláblá nemocí a omámená, hladina byla za okamžik klidná, jen pár posledních bublinek vzduchu, pak už bylo ticho a bylo vidět její tvář v zelené vodní záři. Její krásnou tvář, dívající se na něj z jiného světa.

Tělo zaklínil do kořenů pařezu, celé zůstalo pod vodou, skryté, mlčící.

Muž vylezl na břeh, dlouho ležel na zemi. Udělal to. Udělal, co se rozhodl udělat. Proto sem přišel. Posadil se, oči upřené na vodní hladinu a čekal, dokud na něj konečně nepříjde spásné šílenství, neboť rozum mu říkal, že nic jiného čekat nelze.

Dvě velká tmavá těla se pohnula a tiše vklouzla do tůně. Ve vodě bylo cítit cosi nového, ale cesta byla uzavřená. Nevadí, času je dost. Čekat.

Čekání. Muž cítil, že šílenství je blízko. Stále viděl její tvář, jak se jí ze rtu odlepuje poslední malá kapička vzduchu a stoupá vzhůru a mizí na hladině. Jak ho jen na vteřinu mohlo něco takového napadnout! Měl se smířit s tím, co je. Možná měli týden, dva. Kdo ví! Měl to nechat být. Prosila ho.

Bylo tak snadné překročit tu tenkou linku a muž cítil, že ho poslední kousky příčetnosti zcela opouští. Snažil se odhadnout čas, kolik času mohlo uplynout? Zdálo se mu, že dny, těžko říci, čas se podivně kroutil, nedařilo se ho uchopit, jak dlouho? Jak dlouho? Počítal. Čekal. Musím vydržet! Musím čekat!

Skočil doprostřed tůně. Voda byla chladivá a zelené světlo pod hladinou tak přívětivé, tůň jej objala jako starého přítele. Dvě velká tmavá těla se vydala stejným směrem.

Na hladinu tůně zvolna dopadaly první kapky deště a děrovaly táhlý zelený povlak.

Žena se vynořila a lačně se nadechla. Ve vlasech měla spadané listí.


46 názorů

Kandelabr
27. 08. 2019
Dát tip

Janina6: Děkuji, tohle mě moc potešilo. Jo, balady mě baví. Vždycky se snažím o nějaký epický příběh a nakonec z toho vyleze taková lyrická balada :) No co naplat a vlastně mi to ani nevadí. 


Janina6
26. 08. 2019
Dát tip

Jo jo, lovestory... ale hlavně je to magické a baladické. Ty máš neuvěřitelný cit pro balady, nebo jak to nazvat - prostě příběhy, které nemají happy-end, spíš naopak, a nesou v sobě takové to prastaré tajemno. To mě na tvých textech láká. Jsou psané naprosto moderně, žádné retro, ale přitom z nich dýchá - no prostě prastaré tajemno, nemám pro to výstižnější pojem. Vždycky je to silný zážitek. Jako bys ani neuměl napsat něco povrchního :-)


Kandelabr
25. 08. 2019
Dát tip

Janina6: Jsem rád, že se sem vracíš. A těší mě, že tam vidíš, co jsem tam chtěl schovat. Jsem si to po sobě zase po letech přečetl a...napsal bych to teď samozřejmě jinak.

Ale to je pochopitelné. Ale pořád je to podle mě hezká lovestory :)


Janina6
24. 08. 2019
Dát tip

Přemýšlím, jak je možné, že tolik komentujících tenkrát ten příběh "nenašlo", nepochopilo... mně připadá jasný jako den.


Janina6
24. 08. 2019
Dát tip

Už jsem tu zas... neuvěřitelná lahůdka, tenhle text...


Janina6
25. 12. 2012
Dát tip

Pro mě pořád nezapomenutelná. Tak tu zanechám aspoň výběr :-)


Kandelabr
27. 07. 2010
Dát tip
57188418432178751875: díky za zajímavý názor. Jsem si vědom toho, že se trochu vzdaluju od běžného chápání povídky, děj se spíš vytváří mezi řádky, ale myslím, že tam pořád je, i když hlouběji ukrytý. Nemám nijak stanovené to, čeho bych chtěl dosáhnout, ani jak dlouho budu psát takhle jak píšu poslendí dobou, proměňuje se to a je to takový trochu organismus ne úplně závislý na mém racionálním já :) Nevím, jestli jsem ještě schopný psát jinak, a po pravdě zatím nemám ani potřebu. Možná to příjde s další povídkou. Nad něčím delším přemýšlím už staršně dlouho, ale zatím se mi to nedaří, nemám asi dost odvahy a bojím se, že by mi to ani třeba nešlo. uvidíme.

Ač jsem vždycky tíhnul spíše k tvým textům z "ranného mládí", v nichž ses ještě věnoval více obsahu, než obrazu, tohle se mi líbilo. Nemohu říct, že jsem text pochopil - což pro tebe jistě není žádným překvapením -, přesto si nemyslím, že bys ho nechápal ty sám. Vidím v něm jasný řád, systém, který není pro čtenáře okatý a už vůbec snadno prohlédnutelný. Tohle se mi líbilo, podáváš dané obrazy tak samozřejmě, na úkor čehož se vůbec nezajímáš, zda-li budou pochopeny také čtenářem. Co mi ovšem zcela nesedlo, byla forma. Samozřejmě, tvůj sloh je vytříbený a těžko ti do něj mluvit, ale to je právě ono. U několika textů z posledních měsiců se mi zdá, že jejich "úspěch" tkví spíše v jakémsi "trademarku", který už má zaběhlejší čtenář na Pismáku spojený s tvou osobou a mnohdy se ani nesnaží hledat na tvém slohu nějaké nedostatky. Jsi zde považován za vynikajícího stylistu, s čímž bezesporu souhlasím, ovšem například zde, v tomto textu... nevím, nevím. Několik vět se mi zdá zbytečně natáhlých, až neúnosně malebných a to jen proto, abys čtenáři nabídnul přesně to, co od tebe očekává, jinak si to neumím vysvětlit. (Jde jen o moji domněnku, vůbec ji neber vážně.) Připisuji se pod kritiku reky, který přesně vystihnul mé pocity. Také se mi zdá, že se poslední dobou soustředíš více na vizuální aspekty povídky, svých postav, děje, na OKAMŽIK, než na nějaké hlubší úmysly; jako bys už zcela rezignoval na filosofické ambice, kterými tvé dřívější texty doslova přetékaly. Tvé texty z poslední doby chápu jako skvělá stylistická cvičení, které ovšem nikdy nebudu s to vnímat dost vážně (závažně) na to, aby se ode mě dočkaly nějakého výraznějšího zájmu. Především mi uniká jejich smysl. Vytříbit svůj styl, zdokonalit se, ujasnit si směr psaní? Jistě, ale jak dlouho v tom míníš pokračovat? Pokud ovšem mezitím pracuješ na něčem delším, beru 90% toho, co jsem právě napsal, zpět. Potom by byl jejich smysl víc než evidentní.

bestye
22. 07. 2010
Dát tip
líbí se mi, že je konec ač naoko definitivní naopak pro mě úplně otevřený s tolika cestami, kudy by se dál mohl ubírat. A tenhle prostor mám ráda. Sice je styl někde na mě trošku těžkopádnější a musím se vracet, jestli mi náhodou něco neuniklo, ale to nevadí. Určitě je to povídka, ke které se ráda vrátím. *

Kandelabr
19. 07. 2010
Dát tip
Heh, tak to jo :) Mě baví sem tam něco napsat, neberu to moc vážně, i když že bych psal jen pro sebe říct nemůžu, ale z kritiků dám nejvíc sám na sebe :) čimž nechci říct, že mě jiné názory nezajímají...

Kandelabr
19. 07. 2010
Dát tip
To s těmi závěry chápu, ovšem zdá se mi, že se doplňují a neprotiřečí si. Každá ta věta posune příběh trochu jinam. A to se mi líbí. A jsem rád, tobě se text taky líbí, to mám radost.

Kandelabr
19. 07. 2010
Dát tip
VT Marvin: já myslím, že těžší text je v pořádku, čtenář nemusí mít pořád všechno naservírováno. Kdo chce, své si nalezne. Koho to nechytne, jeho věc. Nic nikomu nehodlám podsouvat.

Blaguna
14. 07. 2010
Dát tip
je to literatura, něco co bych si vzal podruhé sebou a někde, třeba v parku nebo mhd si to mohl znovu přečíst - tak jako to dělám s knihami půjčenými z knihovny. Většina těch knížek mě musí oslovit nějak vnitřně, podpovrchově, musí splynout dva spodní proudy a k tomu většinou nestačí jen výborně popsané obrazy. U Tvojí povídky mně k tomu přivedlo konec, poslední věta a zároveň situace, či obraz v poslední scéně. Přiznám se, že v čtení, stylisticky zřejmě bravůrního textu, jsem mírně znervózněl a začal trochu pochybovat, že v něm pro sebe najdu něco podstatného - a to mně vlastně přívádí k tomu co jsem chtěl říct: to že máš vypravěčský talent je nesporné ( jestli mohu soudit :)), možná by stálo zato psát o něčem reálnějším, odhodit džungli a vrátit se do města, zradit trochu stylu ve prospěch sdělení. Tím by se výsledek zjasnil, zpřístupnil, zesílil. ale možná je to všechno jinak a jen jsem delší dobu nečetl literaturu z džungle :)

Kandelabr
12. 07. 2010
Dát tip
To mi nevadí, je to trochu složitější proces a pravděpodobně potřebuje opakované čtení. Nehodí se asi moc na písmáka, ale s textem jsem spokojený.

StvN
12. 07. 2010
Dát tip
Takhle, ta druhá tam není. To druhé totiž naznačuješ až tou předposlední větou, takže čtenář co může maximálně udělat je to, že si retrospektivně přehodnotí některé informace, které si přečetl a interpretuje si je v souladu s tím druhým koncem. Nicméně v průběhu reálného čtení tam ta druhá eventualita ještě není. Pokud bys chtěl čtenáře udržet v nejistotě mezi dvěma různými výklady, musel bys podle mě naznačit trochu víc hned od začátku.

Kandelabr
12. 07. 2010
Dát tip
StvN: No já chtěl právě nejdnoznačný výklad. První možnost je jasná, na tu jsi přišel. Druhá možnost je taková, že ji třeba nepřišel zabít, respektive přišel, ale kvůli tomu, aby se znovu narodila. A když ji zabil, tak mu došlo, co udělal a nevydržel čekat na to jestli to funguje. Podle mého to tam oboje je.

StvN
12. 07. 2010
Dát tip
Hele, neházej to na nás, jooo?:) Ale fakt. Myslím, že jsem poměrně dost vnímavý čtenář. Nadto jsem neřekl, že jsem tam příběh neviděl. Příběh jsem viděl. Jenom jsem nepochopil předposlední větu. Měl jsem za to, že žena měla zemřít. Víš, někdy není špatné prostě napsat, co se stalo. Ostatně na co ty tajnosti? K čemu ti v tomhle textu jsou, to nechápu. Jediné, co mě napadá, že by ten text nebyl zajímavý, pokud by se napsalo prostě, že nějaký muž vezl nemocnou ženu utopit nebo tak něco. Samozřejmě že ten způsob sdělení je na tom to nejdůležitější, a právě v tom jde o to, jak moc jsi tím čtenářovi dal to, co on potřeboval k tomu, aby text pochopil tak, jak jsi ty zamýšlel, aby byl text chápán.

Kandelabr
12. 07. 2010
Dát tip
UchoNakoleji, Cínový vojáček, StvN: To je škoda, že jste v tom ten příběh nenašli. Dle mého tam je, jen je potřeba trochu víc čtenářské interakce. A číst pozorně. Ovšem je to trochu svébytný text, tak chápu, že nemusí oslovit každého.

StvN
11. 07. 2010
Dát tip
Přijde mi to trochu usekané. Jinak já jsem pointu nepochopil, ale to je asi jedno. Nevzalo mě to natolik, aby mi to bylo líto. Z textu necítím záměr, to je asi to, co mi chybí nejvíce.

Janina6
08. 07. 2010
Dát tip
Podle tvých "vodítek" bych řekla, že jsem to pochopila správně. Pro jistotu se ještě zeptám soukromě :-) U tvých textů si vždycky uvědomuju, že povídka není jen odvyprávěný příběh. Ty umíš kouzlit s jazykem vyprávění. Většina děje a jeho smyslu vyplývá z textu nepřímo: "tohle místo není žádným konkrétním místem, je to meziprostor, něco, co není vhodno zmínky, něco, co lze jen překonat, nechat za sebou a dospět k cíli, jen se nezastavovat, bahno časem oschne a opadá, rány od šlahounů nejsou hluboké, šaty se rozpadají, ale mysl je stále pevně upřená, jde se, jde, pomalu, ale jde." Zaujaly mě personifikace, které vytvářejí propojení, dejme tomu bytosti člověka a "bytosti" džungle: "jako by se strom snažil pít přímo z tůně a pokušel se znovu vzkřísit své padlé tělo." (džungle:)"nepustím tě, mých rukou je nespočet a tvé jen dvě a ty slábnou a sesychají jako přeťatá větev. Vrať se." Necháváš mluvit vypravěče, vnitřním monologem hlavního hrdinu, k tomu i personifikovanou džungli. Tahle mnohostrannost pohledu je snad v každém delším souvětí. Radost číst.

Kandelabr
07. 07. 2010
Dát tip
všichni: tak nevím jestli se mi podařilo dát do povídky dostatečný počet vodítek, tak aby šlo pochopit jak jsem to myslel. zdá se mi, že pole interpretace jsem nechal přiliš široké. Ale dle mého při pozorném čtení jde přijít na to , jak jsem to myslel. (můžu zkusit vypíchnout dvě důležité věty, tedy spíše části vět: 1. ...byla zesláblá nemocí a omámená... 2. Měl se smířit s tím, co je. Možná měli týden, dva. Kdo ví! Měl to nechat být. Prosila ho. ale ono je to jedno, text je na světě a ať si ho každý přebere jak je mu libo, koneckonců to je výsostné čtenářské právo). díky všem za čtení.

standa.rd
06. 07. 2010
Dát tip
Práce s jazykem a jeho použití je výborné. Občas mi jen lehce vadilo nějaké zbytečně dlouhé souvětí, které děj brzdí (musíš si to přečíst znova, abys pochopil). K příběhu: Vím kde a dokážu si přestavit ono místo celkem podrobně. Co mi vadí, je skutečnost, že nevím, kdo jsou ti dva. A díky tomu mi možná uniká pointa, na kterou jsem se celou dobu těšil... Škoda...

reka
01. 07. 2010
Dát tip
Dobrý. Popravdě řečeno, nejsem z toho úplně odvázanej, ale to je spíš proto, že tenhle styl vyprávění mně osobně moc nesedne, ale vím, že je to osobní preference. Když od toho odhlídnu, objektivně vzato musím uznat, že je to napsané velmi dobře. Mimochodem, znáš Stanzela a jeho Teorii vyprávění? Jestli ne, rozhodně si ji přečti, myslím, že by ti to mohlo otevřít oči v tom, jakým stylem vlastně píšeš a kdo jsou tví vyprávěcí soukmenovci, a nejspíš by tě to posunulo dál ve využívání téhle techniky. Ještě abych se vrátil k tomu, proč já tenhle styl nemám moc rád: vadí mi tam chladnost. Vypravěč nám sice nechá nahlídnout do vnímání postavy, vidíme sem tam skutečnost jejich očima, ale je to vždycky jen ten daný okamžik v jejich vnímání, nikdy ne jejich plány, sny, minulost atd. Mám pak strašný problém k těm postavám něco cítit, jsou to pro mě jen animální figurky. Podobně, kvůli práci s časem v textu (fragmentování) se mi těžko do textu dostává. Tohle nejsou výtky, spíš poznámky k tomu, proč mi takovéhle texty vnitřně moc nesednou. Myslím, že bys měl zkusit napsat něco dlouhého. Časopiseckou povídku. Nebo novelu. To by mě zajímalo víc než takovéhle miniatury, kde nemáš šanci pohrát si s kompozicí, syžetem a tak.

nádherná záležitost, je vidět, že umíš

Janina6
27. 06. 2010
Dát tip
Četlo se "jedním dechem" a završil to výborný závěr.*

*

Kami
07. 06. 2010
Dát tip
Dobře se mi to kouká. Uf!

Winter
03. 06. 2010
Dát tip
Prd Antikrist, to je jen silná resonance kryjící skutečnost, že první polovina je jak z Herzoga .) Ale musím se přiznat, že od první poloviny mě text taky trochu přestával bavit, zdá se mi méně "hutný" a přímější.

Kandelabr
02. 06. 2010
Dát tip
G_B_Show: Tak po Antikristovi mi taky nic nedávalo smysl :) Divím se, že se ti po tom chce ještě vůbec něco číst, já byl dost vyflusnutý. Tak se třeba zkus vrátit odpočatý, jestli budeš mít chuť, třeba tam něco najdeš.

G_B_Show
01. 06. 2010
Dát tip
Před půlhodinou jsem shlídnul Antikrista a teď tohle...mám z toho podobný pocity. Zmatený, bezútěšný a strašně barevný. Šílenství bez obhajoby je asi znamením tohodle dne. Nepochopil jsem to, nic jsem si do toho nepromítl, ale napsáno je to dobře. Na konci jsem se cítil lehce podveden a zklamán. Ale mluvím vlastně ještě o tobě nebo už zase o Trierovi? Ani nevim..

Kandelabr
01. 06. 2010
Dát tip
andrea: ok, tak se třeba někdy vrať to dočíst:) VT Marvin: jestli si kladeš takové otázky, tak v tom případě to funguje jak jsem chtěl :) jestli myslíš, že to je na PM tak samozřejmě nejsem proti.

Kandelabr
01. 06. 2010
Dát tip
andrea: aha, tak dík za polokritiku. ale zdá se mi trochu divné hodnotit něco v půlce. VT Marvin: no jo s tou úpravou jsem bojoval (a ty jsi na to kliknul snad během prvních pěti vteřin co to tu viselo :), hned jsem se na to podíval a poopravil). překlep opravím, jinak nechávám. díky.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru