Hvozdec - tam, kde se čas zastavil

Jednou jsem jel služebně z Brna do Veverské Bitýšky, a proto jsem požádal svého řidiče, zda by se mnou nemohl jet přes Hvozdec. Řidič přikývl a u Nových dvorů odbočil vlevo. Když jsem v dáli uviděl ceduli s nápisem "Hvozdec", vzpomněl jsem si na mnoho příhod, které jsem ve svém rodném městě zažil.
Ještě před pěti lety jsem tu pracoval jako výběrčí daní na obecním úřadě. Byl jsem skvělý úředník - nikdy mi neutekla ani koruna, která měla být odevzdána na daních. No… až na těch pět tisíc od sedláka Tintěry - ale to teď není podstatné. Zkrátka, sami musíte uznat, že jsem úředník, jak má být.
Ano, už jsme tady. Projíždíme malým náměstím, přes které se pomalým krokem šourá paní Mikulková do hospody - pravděpodobně pro svého manžela. Na náměstí jsou domy ještě více rozbořené než před pěti lety. Silnice je více hrbolatá. Možná i lidé jsou méně šťastní. Co s tím uděláme? Nic.
Řidič náhle prudce zabrzdil, protože se před ním objevila obrovská díra, taková, kterých je tu spousta. Tento "incident" nás však nemohl znechutit, a proto jsme dál pokračovali v cestě do Veverské Bitýšky.
Až na místě, kde je nápis Hvozdec červeně přeškrtnut, jsem si vzpomněl na snad nejpikantnější příhodu, která se tu kdy odehrála.

Každý rok se v našem okrese rozhodovalo o nejkrásnější vesnici. Vždy sem přijela komise a svými "ctihodnými" rypáky si prohlížela oprýskané omítky, nenatřené ploty, nezametené náměstí a hospodu plnou švábů. Cenu naše vesnice dostala poprvé v roce 1950. Tehdy jsem jako šestiletý nechápal. Proč zrovna naše obec? Proč ne třeba Chudčice vzdálené o pár kilometrů dál? Proč ne Veverská Bitýška, která přece jen vypadala o poznání lépe? Pravdu jsem poznal až před sedmi lety. Vše se prý odehrálo stejně jako tenkrát. Týden probíhaly v hospodě i všude jinde horečné přípravy. Hostinský sundal teprve po třiceti letech kouřem prožloutlé záclony, pod lavici dal několik pastiček na myši a krysy a pln očekávání se těšil na návštěvu komise. Komise k nám přijela stejným autobusem jako v roce 1950 a hned se začala zajímat o díry v silnici, poloshnilé plaňkové ploty, z nichž některé jistě pamatují i Marii Terezii, slepičince na náměstí, dům starosty a předzahrádky a zahrádky mých bývalých spoluobčanů. Potom následovala návštěva hospody(s více šváby než před padesáti lety), kde byla na počest komise uspořádána malá (?) oslava. Starosta hrál s předsedou komise šachy, ale moc se nesoustředil, protože mu asi připadalo předsedovo žvatlání zajímavější, a tak táhnul dvakrát střelcem tak špatně, že přišel o dámu. Starosta (ten stejný jako před padesáti lety!!!) tedy tuto partii prohrál, ale to mu nezabránilo s předsedou komise náležitě vychutnávat jídlo a pití, které hostinský ani nestačil připravovat. Starosta stále naléval předsedovi komise do jedné i do druhé nohy, tak, že se nálada obou začala až příliš rychle lepšit. Myslím si, že se začalo i zpívat, ale to už si ani já přesně nepamatuji. Druhý den se starostova ohyzdná žena probudila obzvláště "krásná". Tento fakt ji donutil místo obvyklých čtyřech hodin strávit před zrcadlem ještě o dvě hodiny déle. Potom se oblékla do květované zástěry a s obrovskou noblesou šla do nejdůležitějšího domu vesnice (do hospody), který byl hned vedle starostova domu. Šla se zeptat do kdy a jak se slavilo a také se zeptala, co vyváděl její muž. Cestou zpátky si ještě šla promluvit s paní Hrabánkovou, místní drbnou, avšak jakmile šla po hrbolaté silnici, zakopla a spadla do hromady slepičinců. Nic si z toho ale nedělala, protože vstala a šla dál k Hrabánkové s noblesou anglické královny. Asi za čtyři hodiny se vrátila domů - to už se blížilo poledne - a rozhodla se jít manžela do vedlejšího pokoje zbudit. Před ní se objevil nepříliš pěkný obraz. Manžel ležel v klobouku, botách a saku v posteli, která byla plná zvratků a ostatních nepěkných věcí, které byste v posteli rozhodně nehledali. Posadila manžela na židli, ten pořád něco nesrozumitelného mumlal, očistila mu hlavu od pavučin a bodláků (jen Bůh ví, kde včera byl), vysvlékla ho a šla věci, které její manžel ještě donedávna používal jako pyžamo, vyprat. Zkontrolovala mu, tak jak to dělala vždy, obsah kapes, a objevila pozlacený předmět. Četla :"Věnováno starostovi nejlepší vesnice brněnského okresu." "Mám já to ale muže," řekla si starostova žena a šla si do předsíně k zrcadlu přečísnout vlasy a přepudrovat nos.

---