Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poslední setkání

06. 06. 2010
24
22
4570
Autor
Oldjerry

Poslední setkání

 

Já to mám jasně namalovaný … trochu rozjařeně řekl po druhé, ale hodně malé slivovici, můj přímý předek na oslavě svých devadesátin, já tu budu do sta... Úctyhodný věk – devadesát….  Moje babička, tátova máma, dosáhla jedenadevadesáti let a byla tím rodinnou rekordmankou.  Tolik jsem to tátovi přál a vlastně sobě a nám všem z širší rodiny. Děda byl standarta optimizmu…

 

Záhy ovšem, snad za rok, se projevil následek dvaačtyřiceti let jeho celoživotní práce -obloukového svařování, spojené s vdechováním zplodin  z obalů elektrod, účinků záření a věčného průvanu v tovární hale. Nedokrvení dolních končetin, následná amputace nohy nad kolenem, za rok druhá a dožívání v GARCu – v geriatrickém a rehabilitačním centru. Nejen ty nohy, ale i vědomí postupně amputoval věk. Desorientovaný táta měl poslední rok potíže s tím, aby nás poznal. Potom měl velkou radost z každé návštěvy, rád se smál a ve zvlášť světlých chvilkách tvrdil, že má ztížené podmínky, ale že »slovo dodrží a do stovky vydrží«.

 

V tu neděli, na kterou nelze zapomenout, si zvlášť přesně vybavoval věci, o nichž jsme už léta nehovořili. Kolik jsem dostal penzi, kolik má on po třiceti letech, jak nám klape rodina (a ona opravdu klape, jenže i kdyby neklapala, stejně bych mu to neřekl), jak se má ten a onen, co nám roste na zahradě a spoustu dalších volovinek, které jsou vláhou i hnojivem vztahu.

 

Návštěvy skončily už před půl hodinou a tak nás decentně upozornila vrchní sestra, že je ráda za naši návštěvu, ale že ústav má svůj řád a »přijeďte co nejdříve znova«. Tak jsme tátovi  dali sbohem, což byla asi chyba. Měli jsme říci nashledanou a třeba by všecko bylo jinak. Následující obrázek se mi vybavuje většinou když skončím den na lůžku, nebo naopak, ráno při prvním procitnutí : Táta sedě podepřen stohem polštářů se smál, mezi smíchem řekl, že se těší na další návštěvu, popřál nám k našemu výročí, které jsme měli další den, v neděli a na závěr nám zasalutoval na naši šedesátikilometrovou cestu zpět, domů…

 

Náramná oslava : po snídani se ozval telefon. Brácha nám oznámil, že před hodinou… No, sakra, byla má první myšlenka – a do stovky schází ještě sedm let… Pak podivná tupá bolest.

U rozptylové louky jsem si statečně zabrečel, v trávě mi mizelo víc, než jsem do té doby tušil. Od té doby uplynulo šest let – napřesrok se naplní ta nedožitá stovka.

 

Vyvodil jsem z toho závěr : žij jako bys nikdy zemřít neměl a když se mi to daří, vždycky nechám tátu, aby mi k tomu zasalutoval…


22 názorů

Oldjerry
12. 06. 2010
Dát tip
Marlav - děkan - to se čte - fakt! - moc dobře :-)

Marlav
12. 06. 2010
Dát tip
úžasně napsané*

Oldjerry
10. 06. 2010
Dát tip
avox - ani píp! já to chápu...není třeba nic zdůvodňovat IIEV - děkan

avox
10. 06. 2010
Dát tip
Asi bych se měla omluvit za ten holý tip, ale víš, Jaroušku, po přečtení takového příběhu nenacházím správná slova, abych vyjádřila své pocity a v hlavě se rojí myšlenky a vzpomínky...


Oldjerry
09. 06. 2010
Dát tip
avox díkkkkk!

avox
09. 06. 2010
Dát tip
*/

Oldjerry
07. 06. 2010
Dát tip
Štírko, Zuzulinko, sestřičko - díky, dívky!

***...

Zuzulinka
07. 06. 2010
Dát tip
moje máma vždycky zase říkala, že zemře brzy...ale až tak brzy, to jsem nečekala, bylo jí 56, otci také tak...*

Štírka
07. 06. 2010
Dát tip
V lecčems mi to připomělo mého tatínka... hlavně ten srandicismus, salutování, vztah k životu... a to co je nyní a... nebrání potkávat se dál, ale brání obejmout... Krásně jsi to napsal...

Oldjerry
07. 06. 2010
Dát tip
Norberte, Toscano a Květoni - dík (danke)

Skoro mám chuť srazit paty a zasalutovat.

Toscana
07. 06. 2010
Dát tip
Krásná vzpomínka. Ono to tak asi má být, že se před smrtí člověku rozjasní hlava a uleví se mu, aby ještě mohl vesele pozdravit ty, které celý život miloval a ti na něj pak vzpomínali jako na rozesmátého člověka. V podstatě je to jeho zasalutování a smích jeho posledním dárkem tobě. A k tomu krédu - jo, ono by to tak být mělo, aby člověk usínal a měl své věci srovnané, jako by se ráno neměl probudit. I proto se říká, že nad manželskou vádou by nemělo slunce vycházet, tj. usmířit se před usnutím. Docela mě to dojalo. *t

Oldjerry
06. 06. 2010
Dát tip
Všem vám děkuji, jsem rád, že jsem to trefil, jak jsem chtěl. Norberte - ich gratulier...nebo jinak : šťastnýho a veselýho svátka

dadadik
06. 06. 2010
Dát tip
*

Bíša
06. 06. 2010
Dát tip
!!! Připomělo mi to mé zesnulé rodiče. Maminka by měla v lednu t.r. 100 let...

renegátka
06. 06. 2010
Dát tip
Pěkně napsané.*

Sebastiana
06. 06. 2010
Dát tip
Paráda, to motto se mi líbí. Ale od jednoho lámy jsem zase slyšela jiné- žij, jako bys měl zítra zemřít. Myslel tím mít uzavřené všechny věci. Nemyslet na smrt, to je taky dobré...

...ano i pro tátu tip, víc se dělat nedá***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru