Dva sloni u cesty

   Ranní autobus stál v koloně - už zase. Ranní autobus mě vezl do práce - už žase. Koukám ven na domy, co by se měly míhat, a stromy, které by z rychle jedoucího autobusu měly vypadat jen jako zelené šmouhy. Hledím na zastavený svět venku, neboť svět uvnitř už jsem zkoukla. Tváře se mění, výraz zůstává. Četla bych si, ale u knížky usínám... Začátek obyčejného pracovního dne poznamenaný stereotypem.

   Autobus sebou nervózně škubnul a dýchavičně se rozjel. Domy i stromy pomalu odcházely. Zákaz odbočení v pravo, auto s reklamou na eneorgetický nápoj na střeše, billboard, co se na něm jednou za čas změní produkt, slon. Autobus už zase stojí...

   SLON! Počkat! Ten tu včera nebyl. Téměř z oka do oka teď hledím SLONOVI a hned vedle stojí DRUHÝ SLON. U silnice, po které se plazí stovky aut postávají DVA SLONI! Opravdoví, šedí, s chobotem, dokonce i kly mají. Hledám cirkus nebo alespoň klauna, ale opravdu tu stojí jenom ti sloni. Rozhlédnu se po svých spolucestujících a oni nic. Tupě kamsi zírají, ale vypadá to, že slony nevidí, nebo jim nepřijdou zajímaví. Dávám si předsevzetí, že budou-li tu sloni stát i odpoledne, až mě autobus stejnou rychlostí poveze domů, tak vystoupím, a zjistím, co tu dělají.

   V práci nabývám dojmu, že se mi sloni zdáli. Asi jsem usnula u knížky. Nebo si možná moje mysl zpestřila nudnou cestu do práce vymýšlením slonů. Proč zrovna slonů?!?! Mám ráda velké muže, dávají mi pocit bezpečí... Sloni sice symbolizují klidnou sílu, ale také dokáží v návalu vzteku rozšlapat celou vesnici. Pohybují se pomalu, já většinou rychle. Taky nemám ráda, když si ze mě někdo dělá "soumara". Slon, sloni - ani o nich neznám žádnou písničku. Když jsem opouštěla kancelář byla jsem přesvědčená, že sloni u magistrály už neuvidím.

   Mýlila jsem se. Byli tam! Stejně velcí, stejné choboty, barva i kly. Vystoupila jsem z autobusu a šla k nim.

   Potkali se při své každodenní cestě k vodě. Začínal být horký den - už zase. Spolu s nimi se k napajedlu táhly desítky žíznivých zvířat - už zase. Tihle dva sloni spolu zrovna mlčeli o tom, jak je tenhle každodenní pochod úmorně nudný a jak už je ani netěší koupel v prachu. Rozhodli se, že sejdou z cesty, a podívají se kousek dál. Prošli křovinami a zastavili se na kraji stezky, na kterou právě narazili. Rozhlédli se - nejdřív vlevo potom vpravo a začali přemýšlet, na kterou stranu se vydají.

   Došla jsem ke slonům a zírala na ně. Byli obrovští. Co tu probůh dělají? Vypadali, jako by přemýšleli. Taky mi přišli vyděšení. Rozhlédla jsem se a ani se jim nedivila. Spěch, smrad, hluk. Opatrně jsem se jednoho dotkla. Nezdálo se, že by mě vnímal. Začala jsem jednoho hladit nesměle po noze. Ani se nehnul. Dotyk jeho hrubé kůže mě uklidňoval. Druhému slonovi jsem hladila chobot. Zavřela jsem oči. Co tu, kluci, děláte? Ztratili jste se? Sem přece nepatříte? Nevím, jak dlouho jsem tam s nimi stála. Po nějaké době jsem se s nimi rozloučila a šla domů.

   Sloni stále přemýšleli, na jakou stranu se vydají. Slunce pálilo čím dál víc a oni měli žízeň. Podívali se na sebe a rozhodli se, že se vrátí na cestu k napajedlu. Cesta do neznáma je přestala lákat. Celkem se i těšili, jak na sebe nacákají vodu a potom vylepší prachem.