Mohlo by to jít i hůř

"A budou se nás ptát?" zeptala se Radka, nakrčila nos a nervózně si odhrnula vlasy z obličeje.

"Na co by se nás měli ptát?"

"Tak... přece se ptají, na co si chceš půjčit peníze, ne?"

"U takhle malejch částek ne," zavrtěl Filip hlavou a otevřel dveře. "Pojď, ať nepřijdem pozdě."

Radka zůstala sedět.

"Tak co je?" Filip se už ani nesnažil skrývat netrpělivost.

"Víš, nebylo by..."

"Co?"

"No, říkala jsem si, jestli by to přeci jen nešlo nějak..."

"To už jsme přece probrali, ne?"

"Jo, ale říkala jsem si, že takhle je to prostě... co když se to povede? Jak to pak zaplatíme?"

"Prosimtě, Radko. Vždyť jsme o tom mluvili. Jediná další možnost je zeptat se tvýho táty. Chceš to nebo ne?"

"To ne."

"No, tak vidíš. Tak pojď!"

Filip přibouchl dveře.

Jak tohle zvládneme?

V duchu se ptali oba.

* * *

David stál ve sprše a měl erekci. Horká voda bušila do ramen. Přenesl váhu na špičky a napřaženýma rukama se opřel o dlaždičky. Nutil se myslet na práci. Možná by to mohl vyřešit nikou. Prostor by tak získal na zajímavosti. Zákazníci to mají rádi, i když on sám tyhle nesmysly v půdních prostorech moc nemusí. Má rád jednoduché linie. Linie Lenčiných boků. Jejího nahýho zadku. Sakra!

* * *

Slečna za bankovní přepážkou položila před Radku formulář.

"Tady vyplňte údaje o sobě a tady vyplňte, za jakým účelem si chcete peníze půjčit."

"Za jakým účelem?"

"No, ano."

Radka se vyčítavě otočila na Filipa.

"Nebo je to problém?" zeptala se přepážková slečna a zkoumavě si oba měřila .

Filip si odkašlal. "Ne, to samozřejmě ne. Jen... chystáme se teď založit rodinu a potřebujeme zrekonstruovat byt. Jak to tedy máme napsat?"

"Napište za účelem rekonstrukce bytu."

"To bude stačit?" ujišťovala se Radka.

"Ano, bude."

* * *

Marika se natáhla po ovladači. Mezitím se Hawkeye Pierce naklonil k Margaret Houlihannové:

'Jestli nám nechceš vyprávět o svých líbánkách, tak nevyprávěj.'

'Oceňuji.'

'Ale doufám, že jsi fotila.'

Margaretin znechucený pohled na obrazovce v okamžiku zčernal. Marika odložila ovladač a zvedla se z křesla. Je nejvyšší čas, pomyslela si.

* * *

"Ahoj," zašvitořila v registračním okýnku obrýlená sestřička, když Davida uviděla.

"Ahoj." Davidova reakce byla oproti jejímu tónu velmi nejistá.

"Myslela jsem si podle jména, že to budeš ty. Jak se máš?"

"Ale jo, díky, jde to," odpověděl David. Uvažoval, odkud se vlastně vůbec znají, když si ho ona pamatuje podle příjmení, zatímco on si nevzpomene ani na její křestní.

"Tak. Jsou to támhlety dveře. Je tam všechno, co budeš potřebovat. Sprcha, záchod, i nějaký časopisy. Výsledky budou do dvou hodin. Můžeš se stavit? Jestli ne, my to normálně po telefonu říkat nesmíme, ale tobě bych to řekla, když si zavoláš."

"To je dobrý, to stačí až pak."

"Jo, ale teď se ještě na chvilku posaď, jo? Já ti řeknu."

Na chvíli zaváhala. Pak se na něj podívala přes obroučky a šibalsky zamrkala. "Abstinoval jsi?"

V tom okamžiku si David vzpomněl. Lyžák na střední, útěk po večerce, v zamčený klubovně ztráta jejího panenství. Ani jí pak nezavolal.

Teprve pak si uvědomil, že pořád ještě čeká na jeho odpověď.

"Jo, abstinoval."

Podala mu plastový, pečlivě nadepsaný kalíšek.

"Tak si sedni."

A zahihňala se.

* * *

Jestli teď někdo pojede naproti, tak to nevycouvám, pomyslela si Marika, když se vracela slepou uličkou. Už nemocnici objela třikrát, ale žádný místo na zaparkování nemohla najít. Copak dneska všichni roděj nebo co? Všichni až na mě, napadlo ji vzápětí. Ach jo. Tahle plíživá sebelítost, která se pokaždé vynořila tak nečekaně, doháněla Mariku k zuřivosti. Byla na sebe pyšná, že to zvládá tak dobře. Že nepropadá depresím, ale jedná racionálně. Byla pyšná, že zvládla i těch čtrnáct dní, co se manžel vyrovnával s návrhem dárcovství. To jenom někdy se stane, že jí to dožene, že se jí chce brečet a že má vztek.

* * *

"Dobrý den, jsme objednáni k paní doktorce Pártlové," ujala se Radka iniciativy u registračního okénka, zatímco Filip postával mlčky stranou.

"Vaše jméno?"

"Šebestovi."

"Posaďte se," vyzvala je obrýlená sestřička.

Radka se rozhlédla. Na okamžik se pohledem zastavila u tmavovlasého muže se sportovní postavou. Pohrával si s plastikovým kelímkem. Zdálo se, že si najednou uvědomil její pohled a rozpačitě sevřel kalíšek v dlani.

* * *

"Pan Němec," zaznělo čekárnou.

David se zvednul a minul pár, který se právě usadil naproti němu. Sestřička ze střední ho zavedla k bílým dveřím a otevřela je.

"Prosím." Znovu se zahihňala.

David vstoupil dovnitř. Prohlédl si místnost. Šedá pohovka, bílý konferenční stolek, na něm pár časopisů. Žádný luxus. Vydechl, položil plastový kalíšek na stůl a posadil se. Pohledem přelétl titulní strany časopisů. Buchty. Jedna vedle druhý. Zaklonil se, aby si rozepl zip kalhot. V tom okamžiku někdo zaklepal. Zaskočilo ho to. Rychle si kalhoty zase zapnul.

"Ano?"

Nikdo se neozval.

Znovu vstal a zamkl dveře. Ještě než se posadil, vzal se stolu první časopis. Rychle ho prolistoval. Vzal druhý. Uprostřed narazil na slepenou stránku. Časopis v okamžiku letěl zpátky na stůl a povalil plastikový kalíšek.

Vážně skvělej den.

* * *

Marika si ještě stačila všimnout muže se širokými rameny, který právě mizel ve dveřích "oné" místnosti. Dárce? Doprovázela ho její oblíbená sestřička. Kývla jí na pozdrav.

"Posaďte se, paní Koutná," vyzvala jí rovnou a zmizela za registrační přepážkou.

Sedla si vedle mladého a nejistě vyhlížejícího páru. Hodila si nohu přes nohu. Přejela rukou po punčoše. Všimla si oka, které se pomalu spouštělo ke kotníku. No, až půjdu do kabinky, tak si ty punčochy sundám, stejně je venku teplo, rozhodla se. Chvíli sledovala své kotníky. Roztahuju je teď častěji, než kdy před tím, napadlo jí a ušklíbla se.

* * *

Do čekárny vstoupila mladá žena. Všichni tři, Radka, Filip i Marika se na ni podívali. V téhle čekárně se každý dívá na každého. Mladá žena přistoupila k registračnímu okýnku. Byla tak rozrušená, že si ani nevšimla Davida, který právě vyšel z bílých dveří, v ruce skrýval kalíšek a natahoval ruku, sotva dorazil k přepážce, jako by se toho kalíšku chtěl zbavit co nejdříve.

"Copak si přejete, paní Veselá?" ptala se jí sestřička, zatímco od Davida kalíšek přebírala.

"No, víte... my máme takový problém."

"Povídejte."

"Já nevím, co mám dělat, ale můj muž se rozhodl, že nebude brát ty prášky."

"Aha, a kdy je měl začít brát?"

"Dneska."

"No, tak to si budete muset zajít zase na konzultaci."

"Ale... Já nevím, jestli on... Půjde to i jinak?"

"Paní Veselá, to tu my dvě spolu nevyřešíme. Musíte se domluvit s paní doktorkou. Mám vás objednat na konzultaci? Ale šlo by to až za čtrnáct dní. Paní doktorka má dovolenou."

V tom okamžiku do čekárny vpadl mladý zřízenec v zelených kalhotách a bílé haleně. Zvlněné vlasy mu povlávaly kolem uší a rozesmátých očí. 

"Dobrý den," zahlaholil. "Tak tady je ta zásilka z Holywoodu." Na pultík vyskládal před sestřičku několik krabiček. "Musí to hned do lednice."

Mladá žena se rozplakala.

* * *

Všichni se na ní dívali. Radka, Filip, Marika, David, sestřička i zřízenec. V téhle čekárně se ostatně každý dívá na každého. Mladá žena se otočila a zamířila k východu.

"Počkejte," zavolala za ní sestřička. "Zeptám se doktorky, jestli vás třeba nevezme hned. Slyšíte? Počkejte!"

Rozpačité ticho přerušila po chvíli až sestřička, která se bez souvislosti zeptala "tak, kdo je na řadě?"

David si odkašlal.

"Aha, jo, vy můžete jít," začala sestřička Davidovi vykat.

David si toho všiml. Jo, mohlo by to jít všechno ještě hůř, pomyslel si.

Totéž napadlo i ostatní. A zatímco sestřička podepisovala plavovlasému zřízenci předávací formuláře, Radka letmo chytila Filipa za ruku. Usmál se na ni.

Marika z kabelky vylovila mobil a vyťukala krátkou zprávu manželovi: "mám tě ráda."

Oko na punčoše se jí rozpustile rozběhlo po vnitřní straně lýtka vzhůru...