Podmíněné reflexy

    Opět mám za sebou jeden z nezapomenutelných zážitků, které v mém deníku budou navždy spjaty se základní školou na Špičáku. Vždy mi bylo líto, že naše rodina nevlastní video a že obrázky nahých žen jsem nucen sledovat pouze v nepohyblivém stavu tak, jak mi je předkládají časopisy skryté u táty v ložnici. Jednou jsem se sice s klukama pokoušel uvést do provozu naši osmičkovou promítačku, do níž jsme navlékli černobílý film, jehož obal sliboval striptýz, ale skončilo to fiaskem. Nejprve jsme film dvakrát přetrhli. Když jsme ho slepili vteřinovým lepidlem a znovu uvedli promítačku do chodu, objevila se na dveřích sloužících jako promítací plátno, žlutá skvrna, která se stále zvětšovala. Ke všemu se z promítačky kouřilo a celý to smrdělo.

    Dnes mou touhu po pohyblivých obrázcích ukojila překvapivě škola.

    V přírodopise se nyní učíme o jakýchsi podmíněných reflexech. Učitelka Šimuniová se nás již několik hodin snaží přesvědčit, že naše postavení v živočišné říši není tak výlučné, jak si člověk po staletí myslel. Inteligencí se nám prý přibližují nejen gorily a šimpanzi, ale prý i někteří savci, o kterých jsem si jako malý myslel, že to jsou ryby. Třeba delfíni a kosatky. Abychom si údajně nemysleli, že je to jen její názor, zapůjčila si od jednoho svého známého videokazetu s filmem o dorozumívání delfínů. Všem nám bylo jasné, že k puštění videa ji ani tak nevedla snaha nás o něčem přesvědčit, jako fakt, že má celý den dozor na chodbě a nedostatek nikotinu na ní začínal být patrný.

    Budiž jí odpuštěno. Vsunula do videopřehrávače kazetu, přesvědčila se, že video má svůj den a bude tedy fungovat, a chvatně odešla do kabinetu s představou netušených prožitků v oblacích modrého dýmu.

    Pohodlně jsme se uvelebili ve svých lavicích, ti drzejší hodili nohy na stůl či rozevřeli právě vyšlé Bravo. Po obrazovce se neškodně proháněli kytovci a loudili ze svých těl pisklavé zvuky, komentátor k tomu přečítal svůj komentář a my se pomalu oddávali sladkému snění. Ještě tělák a hurá domů.

    Z ničeho nic se obraz změnil v zrnění a stejně tak se objevil obraz nový, avšak z poněkud jiného žánru. Statný černoch v naší školní neposkvrněné televizi dováděl s dvěma blondýnama více, než jsem si kdy dovedl představit v již tak dost přebujelé fantazii. Celá třída jsme na televizi zírali v němém úžasu, jen Muf v první lavici osvědčil svou bleskurychlou reakci a vypnul u televize zvuk, protože zvuky vycházející z televize připomínaly řeč delfínů jen velmi vzdáleně. Tyrichterová pro změnu projevila svůj vynikající postřech a v okamžiku, kdy měnil černoch polohu, vykřikla: "Dyť to je porno!!" Přezdívku "Blesk" jí už nikdo neodpáře.

    Třída se ukázala jako velice akčně fungující kolektiv: Muf se pokoušel ladit obraz do dokonalosti téměř neskutečné, kluci v lavicích u oken se vrhli na žaluzie a pokoušeli se je natočit tak, aby do třídy nepronikl ani paprsek světla. "Někdo by měl jít do kabinetu zabavit Šimuniovou," napadlo Pepika a hned dodal, "třeba Horák."

    "To mi snad nemůže udělat," říkal jsem si, ale celá třída se k němu přidávala. Byl jsem šťastný, že jsem v kolektivu tak oblíben, ale chtíč mě přemáhal. Podíval jsem se na Romanu Plačkovou a vida, že má dlaně na očích, řekl jsem si, že aspoň uvidí, jak netoužím po mrzkých sexuálních zážitcích.

    Ohlížeje se po obrazovce a Romaně, vydal jsem se za Šimuniovou do kabinetu. "Co je, Horáku?" překvapeně se mě zeptala a schovávala čoudící retko za stůl. "Už jsem ten film viděl a chtěl jsem se jen zeptat na takový problém," začal jsem. Příliš ji to nezajímalo, ale zbytek Komenského v ní jí nedovolil poslat mě zpět do třídy. Uklepla tedy dvoucentimetrový uhořelý kus, típla a moudře se na mě zadívala: "O co jde, Horáku?"

    "Můj děda měl dvě krávy. Byly strakaté, tedy jedna byla strakatá, ta druhá byla jenom málo strakatá," začal jsem si vymýšlet. "Jednou šly obě dvě na pastvu s dědou, děda je nechal na louce a pak se vrátil domů s tím, že pro mě zase večer dojde. Jenže jedna ta kráva spadla do jámy a ta druhá šla do vesnice pro pomoc. Lidé ji dlouho nechápali, ale nakonec pochopili a šli a šli, až krávu v jámě objevili. Zajímalo by mě, zdali se u té krávy jednalo o podmíněný reflex?"

    "No, to je velmi složité posoudit, Horáku. Pokud tě zajímá můj názor, tak já si myslím, že šlo o nějaký instinkt." Následně jsem si vyslechl krátkou přednášku o instinktech, aby mě nakonec vysvobodilo zvonění.

    "Tak co, jak se vám to líbilo?" optala se Šimuniová, zjevně potěšená mým zájmem o problematiku podmíněných reflefů. Celá třída jako jeden muž přikyvovala, že hodina byla opravdu poučná. Zvláštní je, že ačkoli odešla z této hodiny patřičně hrdá na své pedagogické schopnosti, nikdy se již k problematice podmíněných reflexů nevrátila.