K.O.U.L.E./ Pod povrchem

Ležela tam pár chvil, momentů zrovna tak prchavých jako její pšouky, kterých musela notně vypustit, a přesto, jak hádal, jí to muselo připadat jako celá věčnost. Na vnitřní straně víka z nepříliš kvalitního dřeva mohl najít rýhy, některé mělké, jiné hlubší, všechny děsivé. Pohlédl do její bělostné tváře, zkroucené děsem. Co se jí asi honilo hlavou? Přemýšlela, jak se tam dostala, nebo spíše uvažovala nad tím, jak ven? Nevěděl a možná že to nevěděla ani ona. Jisté je, že ať už se jí honilo hlavou cokoliv, tak jí žádná úvaha světa nemohla pomoci, protože hlíny bylo příliš mnoho. Příliš mnoho jí tlačilo na dřevěné víko rakve. Teď už ale ne.

Vytáhl kapesní nožík. Byl to nožík nevalné kvality, dostal jej jako reklamní dárek na prezentaci nějaké společnosti na výrobu zubních past, ale prozatím mu stačil. Otevřel čepel a jemně jím zajel pod kůži na její pravé tváři. Šlo to překvapivě lehce, s materiálem, který měl k dispozici, takové zázraky ani nečekal, ale nepodivoval se tomu příliš, měl jiné věci na práci. Sáhl pod záhyb její kůže, trochu s odporem, a chvíli štrachal, než nalezl klíč, který tak dlouho hledal. A když jím odemkl pouta, která ho tak dlouho vázala, tak byl konečně volný, volný, jak už dlouho nebyl. Věčnost je dlouhá doba a on žil spoután jen po maličko kratší čas.