Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Zahrada uzavřená jsi, sestro má.
datum / id08.07.2010 / 360041Vytisknout |
autorNicollette
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno2216x
počet tipů11
v oblíbených2x
Prolog
sny se opět ozývají. ale pouze krátce.
Zahrada uzavřená jsi, sestro má.

   

 http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=289153 

 

 jsem já a je sen. mám závratě. stojím v proskleném pokoji plném tmy a bojím se, až okna naprasknou. je cítit hutný večer všichni lidé jsou sami. vycházím do ulice a zase umírá člověk. jsem jeho smrt. pomalu odchází život a tělo a on zůstává. jsem on. mrtvý. já mrtvá vím že duše praskla a on stojí u pouličního krámku a baví se s prodavačem. baví se s prodavačem! vzkřiknu a ptáci na chodníku zvednou hlavu. on chodí mezi lidmi sleduje obchodníka s nádobím. netuší stíny které se od něho stahují. jsem posel jeho unikající duše. vzhlédne a podívá se skrze mě. ubožák. otočí se a odchází v davu. jsem já je sen a duše navíc kterou nesu.

 

* * *

 

Kivsa se probudila do chladného rána nahá. Natáhla ruku a sčesala z ostré trávy pár kapek nočního deště. Znovu zavřela oči a lenivě se přetočila na bok. Myslela na Rubena. Na jeho něžnost a bázeň. Ona byla jiná. Prázdná. Vykořistěná. Zlostná. Vzpurná. Proto vždycky padala a umírala jako první. A jako první vstávala a utíkala. A to jí nestačilo. Ruben byl jiný. Lepší než ona a neumíral nadarmo.

 

Ztěžka se zvedla. Kolem proudili lidé se svými vozy. Kivsa je nevnímala. Žádný ze světů už nebyl její a když si to uvědomila páteř jako by jí o něco víc povolila. Její šaty byly z černého hedvábí prošité maličkými kamínky. Lidé si na ní ukazovali Velký vůz a Polárku. Odvracela hlavu a v dálce hledala cokoliv co by jí připomnělo teplou náruč matky. Domov a zahradu plnou hmyzu a vůně sušenek. Dlážděnou cestu ke kostelu a malý rybník, který byl nedaleko té cesty. Nic takového nezahlédla. Jen sevření a prázdnotu a obličeje malých bojácných lidí.

 

Tohle byl její nejhorší sen. Vlci nepřátelé. Rozběhla se a krajina se změnila v poušť. Černé, příliš dlouhé šaty vlály a rousaly se v písku. Na tom jí nepřišlo nic hezkého. Začala cítit svoji zlost, která se ozývala pokaždé, když ji On chtěl vystrašit nebo zabíjet. Kivsa byla zajatcem snů, ale on nikdy nezabil. Zabíjel. Často a pomalu. Když měla sebou Calu a chlapce – Rubena, byl strach rozložen na tři, ale poslední dobou běhala v dešti sama. A věděla, že nedoběhne… Její kořeny rostly příliš pomalu.

 

Poušť hořela, tmavla. Když zakopla o vlastní šaty, zařvala. Nikdo ji nechytal za kotníky, nikdo kdo by ji ve vší své síle rozdrtil tělem. Nikdo a poušť hořela a pukala dál jako kaštany zasypané žhavými uhlíky. Kivsa se po tom žáru ohnala a ta poušť si pomalu brala její černé hedvábné šaty prošité maličkými kamínky.

 

Zvuk, který uslyšela, nepatřil poušti. Protivné lupání a Kivsa zdřevěněla. Strach, který se vrátil by vyměnila za stoletou nehybnost starých stromů. Ale sen běžel dál. Stáli tam, jako vždycky naháněli hrůzu a probouzeli lítost. Pořád dokola. Barvu jako večerní stíny a ostražitost osamělých dravců. Pohyby doznívaly jako líné vodní vlny, pohyby směřovaly ke Kivse. Pomalu ji povalovaly na zem do písku. Oni neodpouštěli. A ona nesla jejich poslední a nejcennější připomínku toho, že kdysi také žili jako lidé a ochránci. Zavřela oči, pocity studu se míchaly s pocitem toho, že jí by stačil okamžik teplé náruče a vůně zahrady. Propadala do písku a oni se dívali. Pak zmizela a poušť se přeměnila ve zlatavé žitné pole.

 

 

Kivsa se probudila a dívčí ruka ji držela pod hlavou. Cala se na ni usmála a vtiskla jí malý polibek na šíji. Chlapec seděl opodál. Styděl se podívat na nahou ženu. Kivsa cítila domov. Teplé objetí Caly ji konejšivě uspokojovalo. Pak vzhlédla k Rubenovi a začervenala se. Stehna stiskla k sobě, ale Cala cítila jak se v jejím náručí chvěje. Ruben se usmál, pohladil trávu zmáčenou nočním deštěm a pak pohledem zavadil o Kivsin klín. Měla v něm pár třpytivých maličkých kamínků.

„Zase jsme to přežili,“ usmála se Kivsa na Rubena a Calu a pak je společně objala.        

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.10.2011 10:37:06dát kritice tipRobinia
*
01.03.2011 09:41:25dát kritice tipstanislav
snít je pěkné.
12.02.2011 14:27:03dát kritice tiplenkak
Chci ještě! Mám moc ráda sny a tvoje sny takhle můžu vnímat lépe, než ty svoje... Nabízíš úžasné pocity neskutečna.
12.10.2010 12:48:13dát kritice tipsveřep
jo jo ano
29.08.2010 13:59:34dát kritice tipMarkel
mám ráda skutečné neskutečno - T
18.07.2010 14:01:21dát kritice tipArmand
takhle neskutečně hustou a vibrucjící atmosféru jsem zažil jen u dvou děl... jedno je to animatrixovské dílko a druhou je ghost in the shell. V jedničce (zejména) i ve dvojce jsou takovéhle momenty - neskutečné. Kde se prolíná zjevné se skrytým způsobem, z něhož se tají dech a naskakuje husí kůže.
18.07.2010 13:55:33dát kritice tipArmand
oujéé... pořád "tři děti v anomálii", fantazie! Takhle nikdo nepíše. Jsi lepší, než Erikson!!!

******
09.07.2010 09:36:20dát kritice tipsynáček
*
09.07.2010 00:09:17dát kritice tipNorbert van der Strudel
to ocenenie i výsmech nežného Adama
08.07.2010 23:36:02dát kritice tipVaud
To je Pablo Coehlová :-)*
08.07.2010 22:10:16dát kritice tipTangens_Omega36
Klasická nicolletovská melancholie. Jsem rád, že jsi zase po dlouhé době něco vyplodila. :o)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.