http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=289153 

 jsem já a je sen. mám závratě. stojím v proskleném pokoji plném tmy a bojím se, až okna naprasknou. je cítit hutný večer všichni lidé jsou sami. vycházím do ulice a zase umírá člověk. jsem jeho smrt. pomalu odchází život a tělo a on zůstává. jsem on. mrtvý. já mrtvá vím že duše praskla a on stojí u pouličního krámku a baví se s prodavačem. baví se s prodavačem! vzkřiknu a ptáci na chodníku zvednou hlavu. on chodí mezi lidmi sleduje obchodníka s nádobím. netuší stíny které se od něho stahují. jsem posel jeho unikající duše. vzhlédne a podívá se skrze mě. ubožák. otočí se a odchází v davu. jsem já je sen a duše navíc kterou nesu.

* * *

Kivsa se probudila do chladného rána nahá. Natáhla ruku a sčesala z ostré trávy pár kapek nočního deště. Znovu zavřela oči a lenivě se přetočila na bok. Myslela na Rubena. Na jeho něžnost a bázeň. Ona byla jiná. Prázdná. Vykořistěná. Zlostná. Vzpurná. Proto vždycky padala a umírala jako první. A jako první vstávala a utíkala. A to jí nestačilo. Ruben byl jiný. Lepší než ona a neumíral nadarmo.

Ztěžka se zvedla. Kolem proudili lidé se svými vozy. Kivsa je nevnímala. Žádný ze světů už nebyl její a když si to uvědomila páteř jako by jí o něco víc povolila. Její šaty byly z černého hedvábí prošité maličkými kamínky. Lidé si na ní ukazovali Velký vůz a Polárku. Odvracela hlavu a v dálce hledala cokoliv co by jí připomnělo teplou náruč matky. Domov a zahradu plnou hmyzu a vůně sušenek. Dlážděnou cestu ke kostelu a malý rybník, který byl nedaleko té cesty. Nic takového nezahlédla. Jen sevření a prázdnotu a obličeje malých bojácných lidí.

Tohle byl její nejhorší sen. Vlci nepřátelé. Rozběhla se a krajina se změnila v poušť. Černé, příliš dlouhé šaty vlály a rousaly se v písku. Na tom jí nepřišlo nic hezkého. Začala cítit svoji zlost, která se ozývala pokaždé, když ji On chtěl vystrašit nebo zabíjet. Kivsa byla zajatcem snů, ale on nikdy nezabil. Zabíjel. Často a pomalu. Když měla sebou Calu a chlapce – Rubena, byl strach rozložen na tři, ale poslední dobou běhala v dešti sama. A věděla, že nedoběhne… Její kořeny rostly příliš pomalu.

Poušť hořela, tmavla. Když zakopla o vlastní šaty, zařvala. Nikdo ji nechytal za kotníky, nikdo kdo by ji ve vší své síle rozdrtil tělem. Nikdo a poušť hořela a pukala dál jako kaštany zasypané žhavými uhlíky. Kivsa se po tom žáru ohnala a ta poušť si pomalu brala její černé hedvábné šaty prošité maličkými kamínky.

Zvuk, který uslyšela, nepatřil poušti. Protivné lupání a Kivsa zdřevěněla. Strach, který se vrátil by vyměnila za stoletou nehybnost starých stromů. Ale sen běžel dál. Stáli tam, jako vždycky naháněli hrůzu a probouzeli lítost. Pořád dokola. Barvu jako večerní stíny a ostražitost osamělých dravců. Pohyby doznívaly jako líné vodní vlny, pohyby směřovaly ke Kivse. Pomalu ji povalovaly na zem do písku. Oni neodpouštěli. A ona nesla jejich poslední a nejcennější připomínku toho, že kdysi také žili jako lidé a ochránci. Zavřela oči, pocity studu se míchaly s pocitem toho, že jí by stačil okamžik teplé náruče a vůně zahrady. Propadala do písku a oni se dívali. Pak zmizela a poušť se přeměnila ve zlatavé žitné pole.

Kivsa se probudila a dívčí ruka ji držela pod hlavou. Cala se na ni usmála a vtiskla jí malý polibek na šíji. Chlapec seděl opodál. Styděl se podívat na nahou ženu. Kivsa cítila domov. Teplé objetí Caly ji konejšivě uspokojovalo. Pak vzhlédla k Rubenovi a začervenala se. Stehna stiskla k sobě, ale Cala cítila jak se v jejím náručí chvěje. Ruben se usmál, pohladil trávu zmáčenou nočním deštěm a pak pohledem zavadil o Kivsin klín. Měla v něm pár třpytivých maličkých kamínků.

„Zase jsme to přežili,“ usmála se Kivsa na Rubena a Calu a pak je společně objala.