Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ten kluk seděl na sloupu

10. 07. 2010
16
18
2473
Autor
Marcela.K.

Ten kluk seděl na sloupu.
Tehdy ještě sloupy elektrického vedení podpíraly betonové kvádry a na ty  děcka  z ulice lezla a připadala si najednou  vyšší, dospělejší…ano, dalo se z nich i spadnout, ale byly především stanovištěm  a doménou kluků.

Ten den si pamatuji dodnes.

Občas ho potkávám. Dnes už prošedivělého muže. Bydlí v našem městečku. Pozdraví a jde dál.

Mně bylo tehdy asi šest let a jemu možná šestnáct.
Má svoji rodinu. Asi měl i děti. Nevím.
Tehdy bydlel ve vedlejší ulici, a do té naší běhal za sousedovic klukama. Zlobili nás. Byli jsme pro ně jen mrňata. Překáželi jsme jim v jejich důležitých hrách.
Občas prosvištěli na kolech po chodníku a vyklopili nám kočárek s panenkami.  Jindy nám sebrali míč a kopli ho až daleko do louky, ve které naše ulice končila.

Sousedovic kluci se neodstěhovali. Jejich rodiče už dávno zemřeli a oni zůstali a žijí v domě, který se od mého dětství téměř nezměnil. Nebyli zlí, ale oba se nějak zapomněli oženit a tak žijí stále v domě se svoji slepou sestrou a občas u nich zazvoní  on – kluk ze sloupu.
Říkám si pokaždé když ho vidím,  jestli si to pamatuje.  Jestli si pamatuje ten den před více jak čtyřiceti lety.
Jestli se ve vzpomínkách vrací, jestli ho trápí to, co se tehdy stalo. Žije a nepřipadá mi nějak poznamenaný. Možná ho život potrestal, ale nikdy bych neměla odvahu se ho zeptat.
Vždyť jsem tehdy  byla jen „mrrně“.

Hrály jsme si s holkami tu skvělou holčičí hru na maminky. Vozily jsme po ulici kočárky a zlobily se na své plačící panenky, které nechtěly spát. Samozřejmě byly každou chvilku počůrané a nebo chtěly jíst.
Ulice byla klidná, protože v té době nejezdilo tolik aut a navíc ta naše byla jednosměrná.
Patřila dětem a její obyvatelé byli zvyklí, že se tu ozývá dětský pláč i smích. Vždyť téměř v každém z rodinných domků bydleli především rodiče těch, co pobíhaly venku. Chodníky byly pomalované skákajícími panáky, často byla od plotu k plotu – přes cestu -  natažená síť a nebo alespoň šňůra, když ti větší hráli badminton.
Najednou se v ulici objevili velcí  kluci. Každá jsme si držela svůj kočárek a doufaly jsme, že nás dnes nechají na pokoji.
Ti sousedovic  zmizeli doma. Možná za chvíli vyrazí s kárkou na trávu pro králíky a bude zase klid.
On si zatím sedl na sloup před domem, kde bydlela sama paní Fabírková. Byla to už stará babička a syna měla v Praze. Začal plivat na zem a na její vrátka u plotu. My jsme s holkama stály raději dál, ale z bezpečné vzdálenosti jsme přesto viděly celý ten výjev.

Babička Fabírková vyšla až na chodník a zlobila se. Říkala tomu klukovi ať toho nechá a neplive jí na vrátka. Ale on se jí začal posmívat, křičel na ni sprostá slova a že je bába a čarodějnice a pak… pak udělal v puse ohromnou slinu a plivl na paní Fabírkovou!

V té chvíli se babička Fabírková divně zamotala a pak upadla na zem. To už z protějšího domu vyběhla paní Novotná a volala na pana Horáčka ať rychle volá sanitku.

Kluka ze sloupu si nikdo nevšímal. A on proklouzl mezi sbíhajícími se sousedy a utekl pryč.

Přiběhla i naše maminka a podložila paní Fabírkové hlavu svetrem a říkala, ať se nebojí, že bude dobře. Jenže nebylo. Ta stará paní oči neotevřela ani když přijela sanitka s doktorem. Naložili ji a odvezli do nemocnice.

Maminka se pak sousedů ptala  jak se to stalo.
Jenže nikdo z nich nevěděl, že ten kluk z vedlejší ulice se paní Fabírkové poškleboval, nadával jí a nakonec na ni plivl, ale Ajka, moje kamarádka, jim to všechno řekla…

Asi za čtrnáct dnů  měla babička Fabírková pohřeb.
Maminka říkala, že se asi moc rozčílila a její srdíčko to nevydrželo. A taky říkala, že někdy lidi nevědí, co dokáže udělat zlé slovo a když pak litují, je už pozdě.

Někdy ho potkávám. . Dnes už prošedivělého muže. Bydlí v našem městečku. Pozdraví a jde dál…
A já se v duchu ptám, jestli se dá i na smrt zapomenout.
 

 


18 názorů

bixley
21. 12. 2020
Dát tip

Pokud takový byl v šestnácti, myslím, že už takový zůstal. Lhostejný, bezcitný. Patrně by si to uvědomil v případě, že jemu samotnému by se stalo něco podobného s někým blízkým. Zapomenout na tuto smrt nemohou především ti, co to viděli.


K3
21. 12. 2020
Dát tip

Jestli mu bylo šestnáct, tak na to nezapoměl a možná ho to hlodá dodnes, a nebo taky ne. Záleží na povaze a míře empatie a na výchově. Tady si myslím, že vina padá především na rodiče. Napsané je to s citem, nestranně. Nesnažíš se někoho obvinit a tak to má být. Čtenář si z toho vezme ponaučení i pro sebe. Líbí se mi to.


8hanka
26. 01. 2012
Dát tip
smutny pribeh...aj deti vedia byt krute...obavam sa, ze ten chlapec si nepripustil vinu, mozno si vobec neuvedomil, ze sposobil smrt cloveka...

ThatGuy
26. 08. 2010
Dát tip
Dneska asi jediná povídka, u které si myslím, že si ještě ráno vzpomenu na pocit, který jsem měl, když jsem to dočetl. Ačkoli já radši veselejší věci...je to čtivé, poetické, precizní,...*

A.H.
08. 08. 2010
Dát tip
Zapomenout se nedá. Navíc, život zaručuje nevinnost, teprve smrt přináší provinění. *t*

Marcela.K.
17. 07. 2010
Dát tip
rupíku :-) já vím, že ty umíš najít i to, co je v mých textech schované...a často mě tím rozesměješ. Dík...připomínáš mi tím kluka, co našel poklad ;-) Nevím na co všechno se dá zapomenout, ale myslím si, že vše se děje "pro něco". Děkuji za zastavení... za komenty.

ruprecht
17. 07. 2010
Dát tip
od toho jsou boží mlýny a. s. ... zapomněli se oženit... :-))

Lakrov
14. 07. 2010
Dát tip
Tahle je psaná trochu jinak, než většina tvých ostatních ohlédnutí. Pohled 'dětskýma očima' se v ní vyskytuje jen těsně před koncem a jen na chvíli. Možná k těm dětským ani neměla patřit; to jen čtenář, který si vzpomena na ty předchozí, by ji chtěl takovou mít. Je hezká taková, jaká je. Tip.

nostalgik
12. 07. 2010
Dát tip
Může zpomenout ten, kde smrt, byť nepřímo způsobil, ale žádný zlý čin nebude zapomenut..! ***

guy
12. 07. 2010
Dát tip bixley
myslím, že zapomenout se nedá akorát se dá manipulovat s příčinami a následky a s obelháváním vlastního svědomí, což ale nic nemění na faktech

slovak
11. 07. 2010
Dát tip
Podobne ako Oldjery, len možno by som ani nič nemenil, fajn , zaujme a zapôsobí*

Oldjerry
11. 07. 2010
Dát tip
Některá místa bych asi napsal jinak, ale vcelku je to zajímavý pohled a myšlenka. Už vícekrát jsem si říkal, že sbírka by nebyla vůbec marná... *

Já se některými přehmaty trápím spoustu let, jsem takový...ale ty stožáry mě dnes dovedly do dětství...i když na sídlišti, kde nyní bydlím "zapoměli" asanovat dva bloky rodinných domků, tak je tu v elektrifikaci vidět vážně raritní prozatimní (čtyřicetileté) řešení.

Marcela.K.
10. 07. 2010
Dát tip
Raději bych věřila, že měl, ale asi máš spíš pravdu Ty....a to je vlastně na celém tom příběhu to nejsmutnější.

Já si jsem jistý, že dnes ani tehdy neměl žádný pocit provinění. Někteří jsme takoví, jiní makoví.Moc se mi líbí sloupy podepřené betonovými kvádry. Když se u nás podřízly, a elektřina šla pod zem, byly náhle z ležících sloupů rakety. Ne každého jsme vzali na palubu. T.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru