Selhání smyslů

...

Vždycky když zaostřím zrak na špičku nosu

vidím svět jasněji což vyvádí mě z míry

jakoby neměl už svou centrální osu

tři kapky arsenu imitují rosu

na listu blatouchu s květem plným síry

To takhle zamrkám a svět je v transpozici

panenky čůrají a zornice je pijí

kouř stoupá po trnech až k háčku na udici

pak trhnu prutem a

dojde k demolici

této i přilehlých křehkých galaxií

Vždycky když přiložím dlaně na své uši

místo tvých básniček slyším šeptat stvůry

šumění činelů a strašný svistot kuší

s šípy co prostory jednou provždy ruší

jako bych umíral

a křičel do lastury

V tu chvíli s činely ozvou se i bicí

jak oslík zastřihám

ušima

a mé slechy

jsou mlýnky ve větru a ze tmy mručí býci

puštěni z ohrady jen tak na ulici

a déšť se propadá do děravé střechy

Vždycky když dotknu se ve tmě cizí ruky

nahmatám kamenné a divně cizí tvary

zmizely obrazy  a ztichly všechny zvuky

to šípy naposled opustily luky

a střelec oněměl

tak zbytečný a starý

Vždycky když vzbudím se jak první z živočichů

co ještě zbyli tu ač nikde nikdo není

chci ještě uvěřit aspoň svému čichu

z hlubokých katedrál jež nahrazují míchu

nic vzhůru nevzlíná

jen moře jedem pění

Jak kdysi chutnalo už nepřipomenu si

bylo to krátké a navždy výjimečné

vítr mi rozřízl jazyk na dva kusy

zbavil mě sladkosti tvojí první pusy

selhání smyslů

je

totální a věčné

...