Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Trojúhelník

18. 07. 2010
6
4
1002
Autor
coffin_of_me

No. Tohle mě bude ještě chvíli bavit. Nový způsob, ale musím si ho vypilovat.

Jednou z výhod hereckého soustředění byly společné sprchy. S ostatními kluky jsme sedávali u východových dveří a v rámci všeobecného veselí jsme se snažili strhnout děvčatům ručníky.

Žofie se nenechala. Prala se s námi nedbaje na šrámy a nebála se ani kousat. Vždycky krásně voněla a já bych se s ní mohl prát třeba donekonečna.

A voní i teď.

Před týdnem jsme spolu šli ze sprch. Jen si tak šla a voněla. Najednou jsem věděl, že tu vůni chci cítit celou noc. Když jsme zalezli do spacáků, rozepnul jsem zip toho jejího a přitiskl se k jejím hebkým zádům. Nebránila se, naopak, otočila se ke mně tváří. Elektřina mezi námi by mohla osvětlovat celý tábor. Chtěl jsem ji nejdřív jen trochu pohladit...

A teď si tu sedí, voní a usmívá se na Ninu.

„Šup, k sobě, vy dva.“ Zapnula foťák. „No jéje, Alfréde, tak se trochu zasměj, ne? Tváříš se skoro jako bys nechtěl s Ninou mít fotku.“

Kyselý úsměv. Cvak.

„Krása.“ Potěšeně si prohlížela fotografii. „Skoro jako svatební. Na noční stolek.“ zazubila se a nenuceně otočila obrázek i k tiše sedící Ireně. Tolik pohody, přátelství v jejích očích... ale viděl jsem tam i bolest. Nebo jsem si ji spíš moc přál vidět. Přece nemůže být tak klidná a vyrovnaná, když uvnitř mě to řve. Svědomí mě píchalo obrovským nožem do žeber. Chytil jsem Ninu za ruku a políbil ji na tvář. Žofie se napila ze své skleničky.

 

 *

 

Celé dopoledne tu sedím a srkám kofolu. Včera jsme měli hrát premiéru těžce secvičovaného představení, ale zbortily se kulisy. Nakonec... o co jde? Herecké soustředění se přece nevyznačuje premiérou, ale tím, že všude jsou herci. A taky že jo. Přede mnou se zrovna odehrává divadlo, ze kterého se mi chce smát i brečet. Moje nejlepší kamarádka Žofie se stoickým klidem ředí hustý vzduch nad hospodským stolem, ale já tu trapnost situace silně cítím. Říkáme si skoro všechno, zrovna včera jsme se mohly potrhat smíchy, když jsme uvažovaly, na jakou planetu Ninu nejlépe vystřelit.

Anebo Alfréda.

Celá ta situace se seznamováním jí byla nepříjemná, což se ani nedivím. Nina není herečka a bylo znát, že svého Alfréda si střeží, seč může. Když se ale Žofie rozplakala před zničenými kulisami, kamarádsky ji vzala za ruku a ačkoliv si sotva pamatovala její jméno, začala ji utěšovat.

Seděla jsem opodál a sledovala jsem to, dusíc v sobě salvy smíchu. Na druhém konci místnosti byl Alfréd a v jeho výrazu se mísila panika s nechápavostí. Holky se držely za ruce a Žofie nasadila svůj herecký úsměv číslo pět. Úsměv úlevný a děkovný.

Kývla jsem, jakože se mi fotka Niny s Alfrédem taky moc líbí a chtělo se mi zamáčknout si oči do důlků.

 

*

 

Měla jsem docela strach, když jsem sem jela. O Žofii jsem toho od Alfréda hodně slyšela a nějak jsem ji nechtěla mít ráda. Musím být obezřetná, brzy se má přistěhovat do města, ve kterém žije Alfréd a nebudem si nic nalhávat, ta holka je hezká. S Alfrédem ji spojuje láska k herectví, něco, čemu já asi nemůžu nikdy porozumět, i když on by si to jistě přál.

„Musíme na autobus.“ Šťouchl do mě.

„Nojo, však už máte nejvyšší čas.“ Žofie vyskočila ze židle, otočila se k okýnku a hlesla „Zaplatím!“.

Když se vrátila a s úsměvem odmítla jakékoliv vyrovnávání financí, byla mi zase o kus sympatičtější. Alfréd říkal, že je milá, už asi vím, co tím myslel.

„Doprovodím vás na zastávku, chcete?“ nečekala na odpověď a se svou divnou kamarádkou v zádech si štrádovala ke dveřím, které nám podržela otevřené.

Na zastávce jsme ještě chvíli čekali. Já a Alfréd a Žofie s Irenou opodál. Ta poprvé za celé dopoledne promluvila: „Už to jede.“

Alfréd se otočil a objal Žofii. „Měj se.. a uvidíme se, až se přistěhuješ.“

„No jasně. Dojdi pro mě na nádraží, ať se neztratím.“

Pak se obrátila ke mně. Alfréd to nečekal, a tak se připletl do cesty ruce, kterou mi nabídla k rozloučení. Zmateně zavrávoral a ona asi úlekem ruku stáhla. Tak jsem ji prostě objala.

„Ah... ahoj. Ráda jsem Tě p-poznala.“

Slíbila jsem ji, že se ještě uvidíme.

A pak jsem nasedla na autobus vedle Alfréda, který mi láskyplně položil ruku okolo ramen. Za okýnkem rozjíždějícího autobusu začala Žofie pantomimicky páchat harakiri.

Milá holka.

To jsou ti herci...


4 názory

sharik
20. 09. 2010
Dát tip
pěkný. dávám tip... ale chtěl bych si o nich přečíst víc :-)

Elleanor
19. 08. 2010
Dát tip
super, pěkný styl..sem se eště vrátím:)*t*

Ostrich
19. 07. 2010
Dát tip
Pěkně se to představovalo. Rozehrávat různé úhly vztahového n-úhelníku ukáže, jak lidi vidíš. Zajímá mne, zda se časem dostaneš k lidem hloub než dějově a pocitově, když tu formu budeš pilovat, až bude ostrá a ještě ostřejší. Ale třeba to tak v těch, o kterých píšeš - co já vím - opravdu je? :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru