Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+8 neviditelných
Poslední kufr
datum / id23.07.2010 / 360856Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategoriePovídky
zobrazeno6106x
počet tipů40
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Závody, soutěže, klání! Arény plné řičících diváků, v nichž novodobí gladiátoři čestně, avšak nelítostně soupeří, aby vítěz okusil hold davu, zatímco poražený se odplazil ponížen, zdeptán a všemi opovrhován! Hrdinské souboje, hra svalů, přehlídka síly, zběsilá akce, nečekané zvraty, nervy drásající finiše! To všechno jsem chtěl oslavit vzpomínkou na mé úspěchy ve sportu zvaném orientační běh, neboť nikdy není dosti nabádavých příkladů. Řadu příhod však bylo nutno oželet. Jen namátkou:
Jak jsem považoval zmiji za přítulného slepýše. Jak jsem vyrušil statného kance, kterého jsem neohroženě hnal dobrý kilometr za sebou, než umdlel. Nebo, jak jsem si činil do mapy množství poznámek o hojnosti výskytu hřibů inkoustovou tužkou, načež zapršelo, a mapa se proměnila v impresionistický akvarel. A mnoho jiných.
Nebude-li chybět hlasů, že i bez toho je povídka dlouhá, až Bůh brání, a přečtení prvních pár odstavců musel statečný čtenář okamžitě zajíst Kinedrylem, aby nemusel obědvat na druhý pokus, jenom dobře. Tak nějak jsem si vždycky představoval dojem, který v čtenářích vyvolají má díla.
Poslední kufr

 

Orientační běh je tím druhem sportu, ve kterém se jedinec snaží dostat v co nejkratším čase z bodu A do bodu B (v případě úspěchu následně i do dalších bodů), přičemž za pomoci mapy a buzoly bloudí lesem, často s pláčem na krajíčku.

 

Zkratka OB, označující tento sport, nemá oproti očekávání nic společného s hygienickými tampóny, vyznačujícími se stočenými drážkami a jedinečným, hedvábně jemným povrchem, natožpak s pocitem sucha a bezpečí. Naopak. Je téměř synonymem vlhka a rizika. Žádný rozumný člověk by za normálních okolností nelezl do míst, kam vás zavede orientační běh.

(Běžci se uchýlili do hvozdů patrně v dobách, kdy byl sport považován za mravní obhroublost, a bezúčelné pobíhání po stadionu uráželo estéty. Přiznejme si, že sledovat polonahé sprintery běhající stále do jedné zatáčky není nic záživného; a pohled na  maratonce, malebně zvracející v cíli, nás rovněž kdovíjak kulturně neobohatí.)

 

Na to, abyste se mohli orientačního závodu zúčastnit, nepotřebujete mimo buzoly venkoncem nic. Žádné helmy, přehazovačky, pálky, hokejky, rukavice a další haraburdí, za které v krámě vyhodíte majlant, jejž byste jako běžci mohli bez okolků prolít hrdlem. Také se k tomu vyznavači uvedeného sportu zhusta uchylují, shromažďujíce se ihned po doběhu v nálevnách, kde potom, silně intoxikovaní lihovými nápoji, do omrzení vedou řeči vysoké intelektuální úrovně. Orientační běžci jsou kolektivismem vůbec nezdravě posedlí.

Dle mého, by se styk s lidmi přehánět neměl. Jak je pár jedinců pohromadě, pocházejí z toho schůze, demonstrace, revoluce, a odtud je už jen krůček k takovým zhůvěřilostem, jako jsou pogromy, genocidy a hasičské bály.  Já jsem povahy spíše samotářské a malebná zákoutí v lesních tišinách jsou mým druhým domovem.

 

Den před závodem jsem si od (dnes už bývalého) přítele Ády Plazoně, který se mítinku zúčastnit nemohl, vypůjčil zahraniční buzolu Suunto na kterou byl obzvláště pyšný, slíbil mu, že ji za žádných okolností nevyndám z plastikového obalu s cenovkou, a při tom žertoval, že rozhodně nepotřebuji typ vybavený lupou.

Na místo závodu, jímž byla malebná obec Výšovice-Snížaly, jsem se jako správný ctitel přírody dostavil vlakem. Jeden z nepsaných zákonů OB říká: „Je-li shromaždiště na koupališti, prší, nebo se k dešti schyluje“. Schylovalo se kvapem.

Mým prvořadým úkolem tedy bylo zjistit, kde je nejbližší kiosek, je-li zastřešen, kdy otvírá a má li dostatečnou zásobu piva. Zde jsem také zahájil předstartovní přípravu, po níž, vydatně posílen iontovým nápojem ze sladu a chmele, vydal jsem se k lesu, lijavce a vichru nedbaje.

 

Už pořadatelský plánek, podle kterého jsem kráčel ze shromaždiště na start, ne zcela úplně odpovídal skutečnosti, pročež jsem se nenápadně přichomýtl ke skupince zkušenějších atletů. Ukázalo se, že je to skvělá taktika, které bych mohl s úspěchem využít i při sportovním zápolení.

 

Směšným protahováním nohou, nebezpečnými předklony a jinými způsoby mrhání silami před závodem jsem opovrhnul, vyčkávaje startovního povelu ve fotogenické póze, s buzolou světácky zavěšenou na krku. Přece nebudu nejdražší část svojí výbavy cudně ukrývat v dlani, jak to činí ostatní závodníci, ne? 

Nedbal jsem ani pošklebků, že nejsem náležitě ustrojen pro návštěvu tak významného sportovního podniku. Nevím proč by praktický mantl a maskáče, které již zažily řadu potlachů a trempských slezin měly být horší, než jakýsi karnevalový kostým z dederonu.

 

Ihned po startu jsem vyrazil svižným tempem. Běželo se mi tak dobře, že jsem daleko minul stojan s mapami. Dokonce se mi na chvilku zdálo, že mapu ani nebudu potřebovat, jak je to snadné, ale nakonec jsem se přecejen přiměl k návratu.

Neochotně jsem vyjmul z mapníku chleba s řízkem a vložil jsem do něj mapu. To už mě předbíhala další vlna startujících a bylo nutno zahájit dostihy. Můj běh byl ukázkovou hrou reflexů, pevných nervů a bleskurychlých reakcí. Tu náhle smrková větévka zákeřně a nečekaně atakovala mé levé oko.

„Bože, jsem nadobro zohyzděn! Mé oko zůstane navždy slepé a budu je nosit už víceméně pro parádu!“

Naštěstí jsem po chvíli opět začínal vidět. Sice jenom obrysy, ale co.

„Dnes nejsem v lese abych se kochal, ale závodil! A pokud možno vítězil, ne?“ burcoval jsem endorfiny k větší aktivitě.

 

Nalezení první kontroly na křižovatce pěšin bylo překvapivě jednoduché. Postup na druhou však žádal opustit širokou lesní cestu a vydat se nazdařbůh temným hvozdem. Dodal jsem si kuráže pobrukováním veselé houbařské písně: Jedovatá houba, rostla sama v kleči, sněd jsem ji já trouba, teď se svíjím v křeči, a dokonce jsem z rozpustilosti zařadil i několik tanečních kroků. Pobroukávání mi vydrželo asi dvě stě metrů, poté plynule přešlo v hořekování a lamentace. Závod běžecký se začínal nebezpečně podobat závodu obuvnickému. Vršil jsem botu za botou. Brzy mi došlo, že přímá spojnice mezi kontrolami není návodem na ideální postup. V takovéto situaci lid orienťácký hovoří o takzvaném kufru a pronáší temné kletby.

Les byl čím dál hustší, a mně už bylo celkem jedno, zda se objevím mimo postup, nebo mimo mapu, zda půjdu na sever či na jih, jen ať ještě někdy trefím do civilizace. V zoufalství jsem dokonce nadrobil mravencům tvarohový závin, dožaduje se jejich pomoci. Ale mravenci byli neoblomní. Maně jsem se rozpomněl na pohádku Boženy Němcové - O perníkové chaloupce, a na pohádky Ády Plazoně o domnělé nebezpečnosti tohoto sportu.

 

Máte-li promyšlen postup na kontrolu, můžete běžet. Ale vždy jen tak rychle, abyste věděli, kde jste,“ radí poučka. Přesto, že jsem už dávno neběžel ale klečel, a chystal se ulehnout na zem, zmítat se komicky v prachu a rvát si vlasy, situace se stále nezlepšovala. Bil jsem čelem do lesní hrabanky a vydával zvuky, o kterých jsem se donedávna domníval, že je ani vydávat nelze, když tu mi v jehličnanoví bleskl pestrý dres běžce.

 

„Salam alejkum, efendy! Modlíte se nesprávným směrem. Mám pocit, že Mecca je poněkud východněji!“ zažertoval atlet.

 

„Díky Bože!“

 

Věřící orienťáci mají přecejen v mnoha ohledech výhodu. Ustal jsem v popelení a vyrazil za ním jako o život. Nezalekl jsem se ani vosího roje, jenž se mi přihemžil v ústrety. Až v těsném kontaktu vyšlo najevo, že to nejsou srandovní pruhované mouchy. Navzdory obdržení jednoho trestného vpichu, nedbal jsem bolesti, neboť jsem měl v plánu běžet v závěsu ještě hodný kus cesty. Pravda, několikrát došlo k poněkud trapné situaci, když si můj nedobrovolný vodič musel zavazovat boty, ježto si tkaničky opomněl přelepit izolepou. To jsem mu pak bezmocně postával za zadkem, a se založenýma rukama čekal, až dokončí uzlík. Chvílemi to vypadalo, že jsem ztratil i sexuální orientaci, ale moje strategie se nakonec vyplatila.

 

„Hledej osamělý strom!“ zavelel náhle.

 

Osamělý strom? Nikdy jsem neviděl tolik osamělých stromů pohromadě. Zdálo se mi, že to místo je plné osamělých stromů. Zástupy, aleje, lány osamělých stromů! Který z nich může být nejosamělejší?

 

„Na té pasece, troubo!“ dodal běžec a učinil prudký obrat vlevo.

 

Byl tam! Strom i červenobílý lampion. Numero na kontrole sice ani zdaleka neodpovídalo číslu uvedeném v mém startovním průkaze, ale co.

„Každá kontrola dobrá,“ pomyslel jsem si, pátraje opět osamocen po další oběti.

A oběť se skutečně blížila. Učeně jsem se zahleděl do mapy a předstíral plánování dalšího postupu.

 

„Jé, to není devatenáctka? Tak to jsem asi zakufrovala,“ povzdechla upocená dorostenka a zadívala se na mě se stejnou nadějí, s jakou jsem původně hleděl já na ni.

 

„Nejsi ty náhodou pověstná víla Kotrmelína, která v převleku orientačního běžce láká zbloudilce do bažin, propastí a mimo mapu?“ lichotil jsem sportovkyni, která, spíš než rusalku, připomínala postavu z filmu Planeta opic. „Jak se jmenuješ?“

 

„Mařenka. A ty?“

 

„A sakra! Jeníček,“ lhal jsem. „Mám pocit, že musíme támhle tudy,“ napřáhl jsem ukazovák k místu, kde se mi les zdál nejhustší, a vyrazil nevídanou rychlostí.

 

„Ty jsi taky hobbysta?“ vemlouvala se rozšafně divoženka.

 

„No jo, drobátko posiluju.“

 

„Já zase shazuju.“

 

Při zběsilém sprintu není čas na nějaké dlouhé flirtování, tož jsem jen tak prohodil:

 

„Však už to, koukám, bylo zapotřebí!“

 

Já tím nic zlého nemyslel, ale Mařenka se zatvářila dotčeně a zastavila. Ještě nějakou chvíli jsem neohroženě prorážel mlází, abych měl jistotu, že neuvidí jak lapám po dechu a zoufám si.

 

„Tak, tady maličko zvolním, abych nabral dech,“ rozhodl jsem se ve chvíli, kdy už se můj postup kompaktním porostem podobal obzvláště trýznivému způsobu sebevraždy. „Nebo na chvilku zastavím, změřím si tep... Ale co, sednu si. Beztoho mám pocit, že se ohlašuje infarkt.“

 

„Tak co, mladej, rostou, rostou?“ ozvalo se mi za zády.

 

Je zvláštní, že když si vyhlédnete neprostupný hustník jako místo vhodné pro odpočinek, tak jím furt někdo běhá. A ještě ke všemu takový vetchý stařeček, kterého vidět v autobuse, tak ho pustím sednout a očekávám, že mi za to splní tři přání. Chvilku jsem se kmeta pokoušel ignorovat v naději, že se mi jen zdá, ale nebylo to snadné.

 

„Jdeš taky na dvaadvacítku, synku? Mám pocit, že tuhneš jak pudink v ledničce. Zavěs se za mě a pomůžeš mi pak s dohledávkou, jo?“

 

Už mi bylo jedno kam běžím, hlavně, že se vezu. Když máte smrt na jazyku, nebudete se přece zabývat nějakým fair play, že. Přepnul jsem na autopilota.

 

„To je dost, že přestalo pršet. Počasí posledních sto let nestojí za nic, jenom co já pamatuju,“ vemlouval se nevídaně vitální dědek. „Od kdy běháš?“

 

„Už to budou dva měsíce. Ale jsem na tom pořád stejně. Váha neklesne pod osumdesát. Tak nevím co dělám špatně,“ chrochtal jsem přerývaně.

 

„Proč bys něco dělal špatně? Cítíš se fyzicky lépe a to je přeci hlavní, ne? Buď trpělivý, všechno přijde. Když vydržíš dostatečně dlouho, určitě nakonec budeš nejštíhlejší mrtvola v celé márnici! Hahaha,“ chechtal se důchodce.

 

„No, v křesle u televize se cítím rozhodně líp. Která z těch kontrol je občerstvovací?“ nastavil jsem mapu jeho směrem.

 

„Ve tvé kategorii žádná není. Ale nevěš hlavu, ještě tři snadné kontroly a za čtvrthodinku už budeš sedět v cíli u piva.“

 

„Jen aby. Stalo se už, že by se někdo v lese ztratil? Jako myslím úplně.“

 

„Kdepak. Občas se pravda přihodí, že na některém závodě pár běžců chybí, ale na dalším zase proběhne cílem o několik lidí víc, takže statisticky vzato, je všechno v pořádku,“ zahihňal se kmet a nečekaně zmizel v hustníku. Zrovna, když jsem se sním chtěl podělit o tatranku!

V tu chvíli u mne došlo ke konfliktu zdravého rozumu s pudem sebezáchovy. Mylně jsem vyhodnotil že rozum je moudřejší a starce jsem následoval. Ten se však rozplynul jako pára. Dokonce jsem několik cárů té páry ještě v dálce zahlédl a vydal se tím směrem.

 

Nenadále se přede mnou rozprostřela rozsáhlá bažina. Zastavil jsem v posledním okamžiku. Už už se po mně orobinec sápal lodyhou, a komáři, típlice, muchničky i jiný krvelačný hmyz si dělal laskominy, zatímco krkavci kroužili v uctivé vzdálenosti, neboť viděli, že jsem dosud plný sil a všechny bych je přepral. Dalo se předpokládat, že supi a hyeny na sebe nenechají dlouho čekat. Dokonce se mi zazdálo, že se z vody vynořil rapatý hřbet aligátora.

„Tak tudy ne,“ pravil jsem uvážlivě, „tam bych zapadl, jak třešeň do bublaniny. Možná by uspěli čínští pěstitelé rýže, sportovci z Troubek, nebo Emil Zátopek; ale co já - suchozemec?“

Rozhodl jsem se bahenní lázeň protentokrát oželet a slatinu moudře oběhnout. Ba co víc! Močály takového rozsahu jsou přece v mapě snadno vyhledatelné!

Stačilo objevit modře čárkovanou skvrnu, zatočit párkrát buzolou a heuréka! Našel jsem se! Vůčihledně se mi ulevilo a byl jsem znovu odhodlán dokončit závod.

(Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli tou dobou dávno na shromaždišti, poslouchali obtížný hluk, obecně známý pod názvem folková hudba a doplňovali tekutiny, sluníce se u bazénu.)

Opájel jsem se představou cesty od sběrky do cíle, kterou nemusí nikdo hledat v mapě, neboť je celý úsek ověšený pentlemi, jako tibetský klášter, nebo balkón mé anorektické sousedky, když pere spodní prádlo, ale ještě zbývalo vyřešit jeden naléhavý problém.

 

Člověk má spoustu stavů ve kterých se může ocitnout, a má spoustu součástek, které se mohou porouchat. Pravda, zmírnil se stres, zpomalil tep, ovšem zrychlil se můj metabolizmus. Příroda zavolala tak mocným hlasem, až se zdálo, že v údolí zahřmělo. A jistě by se našli i jedinci, kteří by odpřísáhli že taky zablýsklo. Bylo nutno konat - i konal jsem. Kupodivu žádná poučka vás nepřipraví na to, že nejdůležitější výbavou orientačního běžce je toaletní papír.

„Kam se poděly lopuchy, kterými se to za mého mládí v lesích jen hemžilo?“

Jedinou rostlinou s použitelnými listy byla jako na potvoru kopřiva.

„Nu co, my orientační běžci jsme mužové drsní, udatní a neohrožení. Beztak je to jenom neškodná, a vlastně prudce léčivá hluchavkaaaáááůůůů!!!! Ježíši, jsem to ale debil!“

Začal jsem uvažovat, co by na mém místě udělal Chuck Norris.

„Že by si očistil výtrusnici ropuchou? Nebo by sáhl po ježkovi? No jasně! Ten by si zapamatoval všechny cesty a vytřel by si prdel mapou! Já blbec si ji teď  budu muset týden utírat sněhem! No, snad to rozběhám.“

 

A opravdu, upaloval jsem, jakoby mi za zadkem hořelo. Zbývalo už jen překonat malé převýšení, vyběhnout z lesa a po jeho okraji triumfálně doběhnout do cíle. Kopeček se však zdál prudší než jsem čekal.

„Že by v této oblasti nedávno proběhlo vrásnění?“ zalovil jsem v paměti. „V plánu nebyly kontroly, jejichž dosažení vyžaduje využití horolezeckých technik. Ale co, na vrchol nevedou zkratky, jen krev, pot a slzy. Musíš umět překonat bolest!“

 

Bodrou náladu vystrnadil stav naštvanosti na veškeré lidstvo, najmě pak na nedbalého kartografa, který nepochybně nějakou tu vrstevnici vynechal, jinak si nedokážu vysvětlit, že se v mapě sotva čitelná vyvýšenina změnila na velehoru. Od závodní mapy očekávám chirurgickou přesnost! Ne, že bude zevrubně nastiňovat, jak by si kreslič přál, aby to v terénu vypadalo!

Hora to byla vysoká, strmá, hrozivá, nebezpečná. Výzva horolezcům mnoha generací. Místo těch nejdramatičtějších výstupů, cest na hranici možností, místo, kde se z lezení snadno stane boj o přežití. Místo, kde zvítězí jen ti nejsilnější a nejpřipravenější.

Do takového kopce jsem nedokázal předstírat běh ani za vydatné pomoci rukou. Při potupném plazení jsem si náhle na krku plandající buzolu neopatrně přišlápnul kolenem. Nešlo to vpřed ani vzad. Byl jsem paralyzován.

Tu kolem prosvištělo nevídanou rychlostí děvče a ještě při běhu četlo mapu.

„To nic,“ zasípal jsem, „jenom mi upadla...“

Slovo buzola už slečna nemohla v té dálce slyšet, přesto se ještě pro jistotu dvakrát ohlédla. Pohled na mě ji zřejmě vyděsil, neboť, ačkoli se to zdálo nemožné, před vrcholkem ještě zrychlila.

 

Když jsem se vyškrábal na horu, připadlo mi, že vzduch je abnormálně řídký. Alespoň nastupující příznaky horské nemoci a zjevná dezorientace to potvrzovaly. Také se mi zdálo, že proletivší tryskové letadlo mě jen těsně minulo. Naštěstí to teď už bylo všemi směry s kopce. Jenom, kterým směrem se vydat? A tu mi opět přišla na mysl Perníková chaloupka. Ano! Rozhlédnout se musím!

A byla to skutečná krása. Podobný kýč jsem nedávno viděl v nějakým magazínu, ale, ruku na srdce, mám já zapotřebí štrachat se do kopce jen proto, abych pak pohledem zjistil, jak to dole vypadá krásně, a že jsem tam měl radši zůstat? Lidská blbost na sebe bere mnoho podob. A tu to máme!

 

„Moment, není to tam dole vesnice? Je to vesnice!“ zaradoval jsem se.

A protože už mi na životě nijak zvlášť nezáleželo, pustil jsem se ďábelskou rychlostí nazdařbůh z prudkého svahu.

Tajemství rychlého běhu s kopce spočívá v tom, že člověk musí uvolnit nohy a využít gravitační zákon“, praví poučka. „Pokud má člověk dostatečně uvolněný krok, působení gravitace samo přivede nohy do velmi vysoké frekvence a tím i do nevídané rychlosti.“

Co jsou vám však poučky platné, jestliže se řítíte z úbočí po zádech, a válíte sudy v bujném ostružiní?

 

Ani nevím jak, dokutálel jsem se zkrvaven pod nízkou kamennou zídku.

„Konečně! Dílo lidských rukou! Za ním je civilizace! Hospoda, postel, televize!“

S nezměrným úsilím překonal jsem tuto překážku a ocitl jsem se zase v háji. Tentokrát však v jiném. V urnovém. Nade mnou urny, přede mnou hroby. Ačkoli dávno nejsem panic, přepadla mě panická hrůza. Hovořil jsem sám k sobě:

„To máš z toho, že dáš na lidské řeči! Člověk, který bezostyšně nabádá své bližní ke kratochvílím tohoto druhu, se jistě neštítí ani žádného jiného zločinu. Jen počkejte, vy zlořečení vychvalovači kolektivních sportů, a hlavně ty, zlotřilý Plazoni! Všechny vás zabiju, a tebe nejvíc!“ pohrozil jsem do větru, uléhaje na chladivý mramor.

 

„Copak, držíte si tady místo?“ čtverácky se na mě zazubila hubená babizna a dloubla do mě násadou kosy.

 

„Ne, prosím. Já si tudy jenom zkracuji cestu. Kdo si cestu zkracuje, život si prodlužuje,“ odvětil jsem s obavou v hlase. „Nedala byste mi napít z té konve? Já mám příšernou žízeň.“

 

„No to bych vám neradila, panáčku. To mám na zalévání. To už byste tady mohl rovnou zůstat. To jděte radši do hospody. Hned za bránou doprava, a je to třetí stavení. To už poznáte. Tak s Pánem Bohem!“

 

A měla pravdu, ta dobrotivá stařenka.

„Nechápu, jak někdo může přepadávat a okrádat tato užitečná a člověku v nouzi prospěšná stvoření. Naopak se divím, že tak málo lidí vtrhává na různá sportovní kolbiště s automatickými zbraněmi, a střílí funkcionáře a propagátory hlava nehlava,“ přemítal jsem, klopýtaje útulně zakouřeným sálem hospody k výčepu.

Třesoucí se rukou vnutil jsem hostinskému Ádovu buzolu, a blahořeče v duchu zaměstnancům Západočeských lihovarů Plzeň-Božkov za to, že dali elixíru života tak krátké jméno, zachroptěl jsem z posledních sil:

„Rum!!!“

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.03.2011 20:09:15dát kritice tip8hanka
:-))
15.08.2010 22:25:20dát kritice tipKvětoň Zahájský
emko - na Splatu klidně. Žádný problém.
15.08.2010 22:17:01dát kritice tipemko
Hezké, dávám tip :)

BTW myslíš, že bychom to, prosím, mohli publikovat na Splatu?
02.08.2010 10:12:33dát kritice tipKamil Sikora
*
26.07.2010 08:20:20dát kritice tipKvětoň Zahájský
To jsem moc rád. Tak vítej mezi nás - puberťáky.
26.07.2010 07:26:52dát kritice tipdrnda domaci
Skvělé jsem se při čtení pobavila, děkuji ´=o)
25.07.2010 01:13:21dát kritice tipjejdavilda
jsem opět potěšen reakcemi kritiků, jímž se vtípky zdají být puberťácké. Tedy právě oni by se měli smát nejvíc
24.07.2010 13:55:45dát kritice tipKvětoň Zahájský
Nejsem si docela jistý, že vím, co je to lingvistická řemeslnost, ale něco mi našeptává že pochvala. Tak díky.
24.07.2010 00:55:23dát kritice tipLoutka
tedy nečetl jsem zcela celé, ale je třeba přiznati tomu slušnou míru lingvistické řemeslnosti
23.07.2010 17:00:03dát kritice tipVT Marvin
Já už si to zkusil, ale to už je dávno. Vlastně dvakrát. Poprvé jsem jakousi záhadou vždy kouknul do mapy a říkám tudy, načež spoluvláčenkyně klopila oči k nebi, patrně zjišťovala, zda nezmokneme, a ejhle, když zastavíme, jsme tam a zase a zase. Podruhé si nic nepamatuju, ani jestli jsem běžel sám nebo to bylo ve dvojicích, zkrátka takový to musel být výkon. Přiznám se, že tajně trénuju a přepadají mě choutky, že kdyby se mě nedej bože kolegyně ještě někdy zeptala, vyhrknu ANO. Ale jak víme, muži se nemají ukvapovat, vede to k trvalým následkům.
23.07.2010 16:55:55dát kritice tipKvětoň Zahájský
Jade - až se jednou potkám se Šimkem nebo s Grossmannem, tak se před nima budu prsit. Dík.
23.07.2010 16:52:20dát kritice tipJade
uz dlouho se mi nestalo, ze bych se pri cteni cehokoliv na pismaku tak intenzivne smala:)
Hodne dobra povidka, chvilema mi to pripominalo Simka a Grosmana.
Cast s vytrusnici Chucka Norrise je bezkonkurencni:)
23.07.2010 16:14:47dát kritice tipKvětoň Zahájský
Teprve tak se pozná pravý muž, že když je hnán divokým muflonem dvoumetrovými kopřivami, ještě si u toho libuje, že si preventivně předléčil revma. Orienťák si určitě zkus. Pak poznáš, že nekecám.
23.07.2010 16:08:11dát kritice tipKvětoň Zahájský
Anita09 - a proč myslíš, že dneska neběhám elitu, ale sbírám po lesích houby?
23.07.2010 16:03:37dát kritice tipKvětoň Zahájský
StvN - to nejsou vtipy. Je to jen lehce přikrášlená realita. Běžci vědí.
23.07.2010 16:02:54dát kritice tipVT Marvin
neprovokuj mě nebo se vytasím s "humornou" povídkou - kdy jsem si získal tuto pověst? :)

jó, ani jsem nevěděl, že Suunto dělaj buzoly, ale v pondělí si jdu pro hodinky, měli je mít už dneska, gauneři, vždyť já víkend propláču

velká orienťačka organizátorka je moje kolegyně, toho času na mateřské... dost dlouho mě přemlouvala, že vypustit duši při OB je to nejlepší, co mohu světu dát
23.07.2010 16:02:51dát kritice tipAnita09
Bylo to opravdu realistické, sama jsem několik takových situací zažila na vlastní kůži, ale ztratit se cestou ze sběrky do cíle, to hned tak někdo nedokáže.

Moc pěkné a přidávám tip.
23.07.2010 16:01:59dát kritice tipKvětoň Zahájský
Reka - každý orienťák něco podobného zažil.
Vybavuje se mi, jak jsem obdivoval kteréhosi běžce, že si cestou opakuje postup na další kontrolu, pak se přiblížil a vůbec si neopakoval postup, ale pořád dokola drmolil: "Do prdele, do prdele, do prdele!"
23.07.2010 15:52:23dát kritice tipKvětoň Zahájský
Marvine, těší mě, že jsem rozesmál i tebe, starého bručouna. Už mě přece znáš, tak snad nepředpokládáš, že začnu z ničeho nic psát psychologická dramata, nebo historické romány. Až ale budeš potřebovat zábavnou historku, kterou by ses zalíbil lehce podnapilé společnosti, směle se na mě obrať.
23.07.2010 15:35:13dát kritice tipStvN
Mě to moc nezaujalo. Ty vtipy mi přijdou pubertální.
23.07.2010 14:46:41dát kritice tipreka
redaktor prózy
Zavzpomínal jsem na svou kariéru orientačního běžce a příjemně se pobavil, hlavně u osamělého stromu.
23.07.2010 14:16:43dát kritice tipVT Marvin
Jinak z Wordu na to nemusíš nijak složitě, stačí použít písmácké tlačítko "Vložit z Wordu". Se divim, že to Zorrom neví... :P
23.07.2010 14:15:59dát kritice tipVT Marvin
Hehe, docela jsem se párkrát nasmál, napsáno s přehledem, ke konci možná už takové nakouskované, úvod moc vyprávěcí, některé vtípky křečovité, ale většina bezva a pár naprosto neopakovatelných. Třeba:

Neochotně jsem vyjmul z mapníku chleba s řízkem

„Salam alejkum, efendy! Modlíte se nesprávným směrem.

Někdo by to mohl nominovat do PM, ale pro mě je to text jiného druhu a za něj tip.

23.07.2010 13:50:00dát kritice tipKvětoň Zahájský
Lakrov - je to ještě kapku složitější. Já si rozpracovaný text posílám z Applu na PC a zase naopak, podle toho, do které bedny zrovna čumím, a to pak v kódech dělá tu paseku.
HTML oprubuji. To mě nenapadlo.
23.07.2010 13:39:53dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
> ... začínající html-tagem #HTML# a koncici #/BODY#
(<> to předtím jakožto HTML-tagy sežralo :-)
23.07.2010 13:37:55dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
> ... stále vkládám stejný soubor, leč ten po otevření vypadá pokaždé jinak...

Technická poznámka:
Vkládej ten text v HTML formátu.

Tj.: po zakliknutí volby 'Zdroj'
ve vstupním rozhraní Písmáka
vlož 'zdrojový text' HTML stránky,
začínající html-tagem a koncici

Pokud píšeš v MS-Wordu, tuším, že s z něj dá text v HTML-formátu zadat jako jedn z možných výstupů.
23.07.2010 13:34:36dát kritice tipzáří 2005
:)
23.07.2010 11:46:50dát kritice tipZuzulinka
chacha...jitrnici k tomu...a šup s tiskem domů:-)
23.07.2010 10:29:21dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
> ... "zábavné hospodské vyprávění"... Jiný by se durdil, ale já ne. Já jsem na to hrdý...

Však to taky nebylo míněno nikterak pejorativně, s oumyslem degradovat tento, jak ty říkáš poklesek, pod úroveň zdejšího nedoceněného a trvalehodnotného umění :-)
Předneseno před již zmíněným publikem (i s nápoji) by to teprve! byla ta správná 'pr.el'.
23.07.2010 10:18:11dát kritice tipKvětoň Zahájský
Lakrov - "zábavné hospodské vyprávění" je velice výstižným označením tohoto žánru. Jiný by se durdil, ale já ne. Já jsem na to hrdý. Věřím, že mírně pokleslý a uvážlivě podbízivý humor má budoucnost.
Kdybych si měl vybrat, jestli chci umřít v důsledku nepřetržitého sledování filmu Křižník Potěmkin, nebo grotesky Chaplin hasičem, rozhodně bych sáhnul po Chaplinovi. A pevně věřím, že většina lidstva rovněž.
23.07.2010 09:57:35dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Opět sebeironie, možná měně jemná, než ta minulá (na titulní stránce?), ale přesto asi ten nejpřijatelnější druh humoru.
... pogromy, genocidy a hasičské bály: zajímavé spojení, začínám se bavit.
A proč se dává na buzolu lupa mi taky došlo až nedávno.
Tale věta (myšlenka): "Nikdy jsem neviděl tolik osamělých stromů pohromadě" se mi taky moc líbí.
Možná mohlo být v textu víc slangových (mapových) výrazů; krom hustník taky vodoteč nebo... žádný mě nanapadá.
'padl, jak třešeň do bublaniny' je pěkné přirovnání.
Celý odstavec, obsahující selovní spojení 'zrychlil se můj metabolizmus' se nemohu obránit hlasitému smíchu vedenému zkušeností, že neběhá-li člověk opravdu denně, papír (ne mapový) je zcela samozřejmou výbavou :-)

Oddechové čtení. Žádná skrytá (proč taky) myšlenka. Při téhle délce by mohlo velmi dobře (včetně závěrečné skryté reklamy) posloužit jako zábavné hospodské vyprávění :-)
Tip na podporu zdejšiho vymírajícího humoru.
23.07.2010 09:50:42dát kritice tipPišta_Hufnágl
To bude jenom u tebe. Patrně jsi požehnaný.

A jéje. Dcera se mi požehnala. Musím jít přebalovat.
23.07.2010 09:44:17dát kritice tipKvětoň Zahájský
A jo! Tak už jsem doma!
Věc se má tak, že jsem zadal jiné datum uveřejnění, než bylo při vložení.
Obvykle musím text vkládat mnohokrát, než se to povede, tak si nechávám fóra.
To je taková zvláštnost, že stále vkládám stejný soubor, leč ten po otevření vypadá pokaždé jinak. Tu je z něj kompaktní shluk písmen, jindy se objeví mezery, do kterých by se vešly ilutrace, mění se nenadále fonty a velikost písmen a i jiné radosti to poskytuje.
Tak nevím, umím to jenom já, nebo je to tak normální?
23.07.2010 09:21:45dát kritice tipPišta_Hufnágl
Mno - čtu text. Vyňadřím se k němu. Za tři dny kliknu na seznam "Díla" a koukám, že text je tam jako první, čili by měl být nejčerstvějším uveřejněným.
Jde to pojmout? S průměrnými idioty nemám zkušenosti, většinou natrefím na ty absolutní.
23.07.2010 09:14:34dát kritice tipKvětoň Zahájský
Že jo? Já jsem byl zmatený taky. Z té tvojí otázky.
Tak to zkus znovu, a představ si, že kladeš dotaz průměrnému idiotovi, jako jsem já.
23.07.2010 09:10:51dát kritice tipKvětoň Zahájský
Zuzulinka - jak slyším slova "šup s tím do tisku", vždycky se mi vybaví pan Vaverka, řezník ze sousedství, který do tiskovin balil klobásy a jitrnice. To byla jediná doba, kdy se dalo v novinách najít něco zajímavého.
23.07.2010 09:09:47dát kritice tipPišta_Hufnágl
Jsem zmaten.
23.07.2010 09:00:05dát kritice tipZuzulinka
skvělé, bavila jsem se moc...snad máš tam pár chyb, dej si to odkorekturovat, korektoři by je měli najít...jinak mně to opravdu bavilo, takže šup s tím někam do tisku, aby si to přečetlo více lidí*
23.07.2010 08:27:09dát kritice tipKvětoň Zahájský
irem - koukám, že spřízněných duší s temnou sportovní minulostí je tady víc! Tož vitaj.
23.07.2010 08:21:22dát kritice tipKvětoň Zahájský
Pišto, pokud máš na mysli můj seriál, tak ten první v seznamu není.
Je to zatím jen taková lehká skica. Když z toho devět desetin vyškrtám, mohl by z toho být svěží úvodníček. Možná i dva.
23.07.2010 08:16:04dát kritice tipKvětoň Zahájský
baaba - "výtrusnice" by byla výstižným označením vyměšovadla vegetariánů, což?
23.07.2010 06:59:52dát kritice tipirem

Nedělej si iluze :o) ani v dnešní prohnilé době se OB nehemží jen a pouze elitními běžci a jinými jinými péry. I když, pravda, exotů podle mých zpráv valem ubývá.


Dílo je místy až příliš realistické :o))a připomíná mi nebezpečné doby mládí, kdy jsem nerozvážně předstírala sportovní a hlavně běžeckou činnost.
23.07.2010 00:07:32dát kritice tipPišta_Hufnágl
Jaktože je to zase první v seznamu?
22.07.2010 21:51:05dát kritice tipbaaba
srandovní pruhované mouchy
super
a výtrusnice mě rozštípala
:O))))))
22.07.2010 14:40:13dát kritice tipBBarkku
že by jsme se jako střídali jo?;-)
22.07.2010 08:20:13dát kritice tipKvětoň Zahájský
Guy - Orientační běžci nejsou žádné stadionové baletky.
Kam se na ně hrabou půlkaři, překážkáři a maratonci. Dokonce ani pětibojařům se často nestane, že by jim rozzuřená sýkora koňadra vyklovala do zad díru, nebo že by si vyšlehli oko kopřivou.
Jakým by byl OB divácky atraktivním sportem, kdyby to bylo technicky možné. Zatím si ale musí lační "televizní sportovci" vystačit s hrůzostrašnými historkami, které orientační běžci čas od času dávají k lepšímu v hospodách, jsou-li ovšem dobře naladěni. A dobře je naladit, bývá těžké a drahé. Co ti snesou...
22.07.2010 01:42:46dát kritice tipToscana
Květoni, u tebe když plakat, tak jedině smíchy!!! :o))))
21.07.2010 23:43:46dát kritice tipguy
nevím, jak se ti to povedlo, ale vybral jsi přesně ty nejrealističtější momenty z mé relativně krátké kariéry orientačního běžce, a sice z dorosteneckého a juniorského období
většinu těch epizod, které tvé dílo obsahuje, jsem prožil in natura, a ty zbylé pak některý z mých oddílových soukmenovců
jsem si vědom, že většina písmáckých kolegů bude považovat hodně z toho za nadsázku, ale já jsem připraven odpřísáhnout, že prakticky vše je pravda a nic než pravda
:-)
21.07.2010 23:30:16dát kritice tipKvětoň Zahájský
Život nás sportovců je drsný, proto je k jeho pravdivému vykreslení realismus zdaleka nejvhodnější. Se sonetem bych u atletů jistojistě neuspěl a ještě bych se stal terčem posměšků.
Ale co, příště i sonet zkusím, čert to vem, hlavně aby se řehtali.
21.07.2010 22:21:45dát kritice tipavox
Jejku! Tomu říkám realismus :-)) Dočetla jsem do konce, ale s pauzami na chechtání a vzpomínky na vlastními zážitky kdysi dávno na Křemešníku :-)) Parádní počtení */
21.07.2010 19:12:33dát kritice tipKvětoň Zahájský
Autor si hlavně chrochtá, že to systém připouští. Tak co by toho nevyužil, že. Kdo chce, udělí hlubší, kdo nechce, dá mělčí. A tak to má být.
Za tip autor děkuje šestkrát.
21.07.2010 18:51:33dát kritice tipKiwagamo´ag
Autor zároveň stojí i nestojí....ale tip dostane.
21.07.2010 16:02:33dát kritice tipKvětoň Zahájský
Už jsem trnul v obavách, že budu donekonečna veleben, vyzdvihován do nebe a zahrnován hromadami vavřínů. Už jsem ani nedoufal, že se objeví nějaký nespokojenec, kverulant a nactiutrhač, jenž by se povyrazil zhanobením mého jedinečného a skvostného díla. A tu ho máme! Edvina!

Ale teď vážně. Vidím, že jsi správně pochopil, že se nejedná o seriózní reportáž ze sportovního podniku, ale o pokleslou taškařici.
Cítíš-li se pobaven, jsem já poctěn. A punktum. Jaképak řeči kolem.
21.07.2010 14:50:41dát kritice tipEdvin1
Máš tam pár chybek, kámo, a nikdo Tě na ně neupozornil. Pokud mě pamět zase jednou neklame, tak 4. pád od jenž je v případě m. než. jejž. Taky: přece je, že.
No a jaksi zapomínáš, že by čtenář rád věděl, kam se poděli všichni ti běžci, co jsi je cestou potkával. Dorostenka se na cestě do kopce opětně krátce objevuje, ale ten fajn stařík jaksi nenápadně mizí.
A kam odešel ten, co jsi za ním postával?
Píšeš, že jsi věděl, čím si chceš utřít zadek, a přesto jsi to udělal. Tak nevím - já bych radši použil stokorunu než kopřivu. A peníze jsi u sebe prokazatelně měl.
Taky mi připadne nevěrohodné, že by si běžec, co zrovna toužil vypít obsah kropicí konve, dal v hospodě ze všeho nejdžív rum. Spíš by to bylo něco s větším obsahem vody - pivo nebo tak.
Asi se teď divíš, proč jsem to navzdory výhradám dočetl do konce? Jednoduché: Byla to velká sranda, a já Ti za ni vzdávám čest!
Tvůj dědEd :-)
21.07.2010 08:46:56dát kritice tipKvětoň Zahájský
čučenka - to jsem rád, že se ti z toho naopak neudělalo ráno šoufl. Ještě bys upadla do podezření, že jsi snad březí, nebo co. Jedničku i s hvězdičkou donesu ukázat mamince. Ta se zaraduje! Konečně.

macecha - tento exotiký až orientální sport jsem provozoval v dobách, kdy to byla ještě veliká sranda, a na výsledcích až tak moc nesešlo. Dnešní elitní běžci - to jsou už jinší péra.
21.07.2010 08:46:01dát kritice tipKvětoň Zahájský
Diana - viz Toscana - jako přes kopírák (pamatuješ si ještě, co je to kopírák, doufám).

Toscana - já se pokaždé bojím, že se nebude smát nikdo. Vždycky se tluču do hlavy a říkám si: pročś to tam zase cpal, blbe. Máš ty řeči zapotřebí? Ale pak si řeknu, že Toscana a Diana nikdy nezklamou. I kdyby zaplakaly, tak mi to napíšou kulantně.
21.07.2010 08:45:23dát kritice tipKvětoň Zahájský
Pišta_Hufnágl - Já zase připravuju scénář k akčnímu serálu - Ordinace v rýžové zahradě.
Začíná to asi takhle: Po odvysílání katastrofických záběrů zaplavených polí, vyslala do Troubek humanitární pomoc i Čínská lidová republika v podobě několika vagónů rýže.
Sazenice jsou silné a vitální, a vydrží-li příznivé vlahé počasí, mohou se koncem září zemědělci těšit na bohatou úrodu.
Zemědělskou půdu v Troubkách však skupují čilí Vietnamci, kteří ihned začínají s výsadbou rýže a tradičním prodejem upomínkových předmětů, vtipně nazvaných spotřební elektronika a textil.
Občané Troubek houfně upadají do kómat a je nutno na místě zřídit obrovskou kliniku, která ponese jméno Emila Zátopka ....
21.07.2010 08:44:32dát kritice tipKvětoň Zahájský
jejdavilda - páni, ty žiješ, starý brachu? Rád tě virtuálně vidím!

Bíša - v tom mizení vyjímečně nemá prsty David Copperfield, ale ale podivné chování souborů po vložení. To je podobné, jako když si do kapsy dáš řízek, pak se podíváš, a máš tam cereální sušenku.
21.07.2010 07:47:53dát kritice tipčučenka
Já to otevřela už včera večer, ale jsouc utahaná, nechtěla jsem se ospalostí připravit o požitek z četby. Přelouskala jsem to dnes ráno, čerstvá a svěží jak jarní salátek a musím říct, že jsem udělala dobře. Co odstavec, to perla. Květoni, nezklamal jsi mou důvěru, ve tvé schopnosti kladenou :-). Jednička s hvězdičkou :)))
21.07.2010 07:32:31dát kritice tipmacecha
ani nevíš, jak ty pocity znám!
Také jsem tento extrémní sport kdysi provozovala. No, pobavila jsem se královsky, i když jsem se tenkrát královsky necítila. Ale, vrátilo mě to do mladých let. Prostě, paráda! T***
21.07.2010 06:11:27dát kritice tipDiana
Od začátku do konce ohromná legrace! Orientační běžce znám, vlastně znala jsem, o to víc jsem se bavila. :-)))***
21.07.2010 00:54:13dát kritice tipToscana
To nemá chybu! Chechtala jsem se jako by mi za to platili zlatem :o)))))) *t
- Pišta už mě jen dorazil těmi usilovnými sběrači materiálu na táborák. (Možná byl pro materiál v hustníku, hahahaaaaaa) :o)))
20.07.2010 23:33:07dát kritice tipPišta_Hufnágl
Vypečené :)
Théma by se dokonce dalo vhodně skloubit s mým připravovaným scénářem k televiznímu detektivnímu seriálu "Sběratelé klestí".
20.07.2010 23:19:35dát kritice tipjejdavilda
velmi dobré*
20.07.2010 22:51:15dát kritice tipBíša
Raději jsem si to uložil. Byl jsem zmatený z toho, že to zmizelo...
20.07.2010 22:45:13dát kritice tipFerry
Ach so, toho rumu s kofolou, viď, nebo to se pilo jen u nás v hospodě U ptačího lejna?
20.07.2010 22:42:03dát kritice tipKvětoň Zahájský
Ferry, jedná se o zážitek z mého jinoškého věku. Tehdy se ještě mohlo beztrestně říkat RUM, hlava nehlava.
Ale je vidět, žes poctivě dočetla až do konce, a za to zasloužíš metál.
20.07.2010 22:39:12dát kritice tipKvětoň Zahájský
No jo, tak někdy. Teď zase něco napiš ty.
20.07.2010 22:36:49dát kritice tipFerry
Květoušku, nekecá koník, fakt že ne. I já jsem si početla a bavila se královsky, až je mi líto, že ti musím vzít od úst tu chválu Božkovského lihovaru.
Podle příslušné směrnice EU smí být označením rum označen pouze nápoj spáchaný z třtinového cukru. Česká klasika-líh s rumovou trestí-se tedy už nějaký čas zove nanejvýš Tuzemák.
Nenech se tím deprimovat a zkus si vzpomenout, jaký vlastně životabudič jsi po té miloučké lesní procházce vlastně konzumoval.
t*
20.07.2010 22:31:42dát kritice tipBBarkku
Nejlepší bylo vysvětlování zkratky OB a "ač už dávno nejsem panic, postihla mě panická hrůza" :-D
čauwes zas někdy*
20.07.2010 22:20:06dát kritice tipmořský koník
já a kecat? maximálně 1x za 10 let!
20.07.2010 22:16:38dát kritice tipKvětoň Zahájský
Sice kecáš, ale je vidět že víš, co na chlapský šovinismus platí. Lichotek není nikdy dost. ((-:
20.07.2010 22:09:35dát kritice tipmořský koník
že se mi ta bránice urve úplně?! :o)
je tam pár úplně skvostných momentů ale jako celek je to vynikající - abych nebyla skoupá na slovo - fakt mě to děsně bavilo - tak střádej na další dílo :o)
20.07.2010 22:05:47dát kritice tipKvětoň Zahájský
Konečně se mi to uložilo aspoň zhruba tak, jak jsem chtěl. Asi po stoosumatřicátépáté! Já tomu formátování textu nerozumím. Pokaždé to vložím stejně, ale zobrazí se to jinak. Jednou jako kompaktní blok, podruhé s mezerama jak na ilustrace, samo si to mění písma a jiné záludnosti. Buďto je tato aplikace poněkud svéhlavá, nebo jsem úplný magor.
Tak jsem si postěžoval, a můžu se pustit do děkovačky nedočkavcům, kteří nedbali překážek a předchozích varování, a přesto četli.
Tož vám pěkně děkuju a nemyslete si, bude hůř.
20.07.2010 21:32:48dát kritice tipBíša
Květoni, ani nevíš, jak jsem to všechno v Tvém OB prožíval i s detailními nuancemi...
20.07.2010 20:53:46dát kritice tipmořský koník
no včil už paráda, Mistře :o)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.