Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Hasič
datum / id29.07.2010 / 361473Vytisknout |
autorMrzout
kategoriePovídky
zobrazeno879x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Inspirováno skutečnou událostí a osudem jednoho kolegy...
Hasič

V 5.55 píská pager.

Šest jedniček znamená poplach.

Složené věci vedle postele aktivního mlaďase se těší na jakýkoliv výjezd.

Požár, nehoda nebo jenom úklid po nějakým troubovi, který má stařičkou škodověnku a teče mu olej, to všechno dokáže mlaďáska vypumpovat k tomu aby bežel přes celý město v dvacetistupňovym mrazu v trenýrkách a stepoval před hasičárnou polonahej, páč vyletěl z vyhřátý postele.

Tak takovej blázen jsem byl taky. Miluju hasičinu, tu možnost pomáhat, být za hrdinu, být někdo. Nejlevnější možnost stát se hrdinou. Ale každý na to nemá náturu.

Nikdy nevíte co se může stát. Přilby a zásahové oblečení každého hasiče můžou vyprávět. Každý kus vybavení má svůj příběh, každý škrábanec na přilbě je zářez na pažbě.

Ty moje věci už žádný příbeh nenapíšou. Jsou úhledně složené ve skříni jako kdyby čekaly na další výjezd.

Boty nasoukané v nohavicích, překryté otočeným kabátem, opasek se sekerou a krátkým kevlarovým lanem s karabinami pověšený na háčku dveří skříně, rukavice od posledního výjezdu ještě nevyprané jsou zmuchlané v přílbě, která vévodí vršku skříně. Deset vteřin a jsou připraveny pomáhat a dávat pocit bezpečí svému nositeli i lidem v jeho okolí, kteří potřebují jeho pomoc.

Rychlý ranní běh na zbrojnici, v záplavě světla, rodícího se horkého letního dne zrychluje dech a adrenalin sříká z uší. Je všední den, bude nás málo - sakra.

Otevřít vrata, převzít v garáži zprávu o události.

"PPJ 100, zde PPJ 824, podejte zprávu, přepínám."

"PPJ 824, zde PPJ 100, jedná se o dopravní nehodu osobního automobilu s nákladním, na silnici I16 u obce Seč, na místě jeden těžce raněný a jeden lehce. Na místo události míří vrtulník a jednotka HZS Plzeň Koterov, přepínám.

"PPJ 824 rozumí, na místo vyjíždíme s vozidlem Tatra s osádkou 1+1. Konec"

"PPJ 100 zprávě jsme rozuměli. Konec"

To zase bude šichta. Jsme tu jenom dva, snad dorazí zbytek kluků a dorazí Mercedesem.

Sedám za volant, vyjíždím z garáže. Josef už je oblečenej a zavírá za mnou vrata. Ještě že tu je on. Nejdeme spolu poprvý. On a jeho medvědí síla si ve vyprošťování libujou. Ja se svýma 70 kilama to skoro neuzvednu. On medvěd a já zdravotník. Musíme to chvíli zvládnout sami, máme to nejblíž a budeme tam dřív než vrtule.

Nissan Micra je krásné mrňavé auto. Ideální dárek pro slečnu, které je přesně osmnáct let, k jejímu jubileu. Červená karoserie lehce prokvetlá puchýři rzi, mrňavý motor a poněkud neosobní interiér.

Jenom kdyby tahle Micra nebyla napasovaná v předku Actrosse. Tenhle obrázek vidíme když se řítíme po státovce k místu nehody. Rychlý pokyny.

Jsme v tom sami.

Davám rychlé hlášení operačnímu o tom co se děje.

Přijíždějí policajti a odhánějí čumily a ostatní řidiče.

Vyndat hasičák, otevřít kapotu, vytahat brašny s lékařským materálem. Natáhnout chirurgické rukavice pod zásahovky.

Josef zatím startuje centrálu pro nůžky a rozpínák.

Jsme na místě necelou minutu. Policajtka nám hlásí že řidič náklaďáku má zaklíněné nohy, je v šoku ale jinak v pořádku.

V něčem co ještě před patnácti minutami připomínalo auto je zaklíněná mladá holka.

Nedá se k ní dostat jinak než zadním oknem.

Rychlá rána sekyrou a lezu dovnitř. Nemůžu k ní.

Zdálky další sirény. Uječená siréna sanitky a z druhé strany jako by rozvážnejší houkání hasičů.

4 minuty jsme v tom byli sami, teď už nejsme. Každý ví co má dělat, co je jeho práce.

Beru si desku z plastu co mi podávají zvenku a kryju sebe i ji pred sklem a ostrým skusem nůžek. Pepa začal dělat co má. Řvu na něj kde má stříhat.

Všude kusy plastu, plechu a roztříštěného skla. Dost blbá rána. Holka vydrž, prosím! Dej nám trochu času sakra! Skoro neznatelnej pohyb v autě. Známka života co hodně rychle prchal. Nemůžu k ní pořádně abych jí viděl do obličeje jak je na tom.

"PŘESTAŇ!!!" "HEJBE SE"

Volant vražený do prsou, na klíně motor a předek auta s kapotou namotanej na obrovský masce náklaďáku.

"DOKTORE! POCEM!!! HEJBE SE!!! TEP MÁ ALE ZTRÁCÍME JÍ!"

Postava v zelený kombinéze na mně něco křičí, moc ho nevnímám přes rachot druhý vrtule co sedá a přes nastartovaný centrály.

Pořád k ní nemůžu.

"TADY TO STŘIHNI! BACHA MÁ TAM NOHU!"

KURVA!!! KURVA!!!

"CHLAPI KURVA DĚLEJTE NEBO O NÍ PŘIJDEME!"

Konečně vyrvali dveře. Hrubý a brutální síle papucha neodolá žádnej plech. Ještě ten sloupek...

"Krej se!" Rozepínám kabát a snažím se ho přetáhnout přes hlavu ty slečně. Já mám helmu a vydžím to. Rozbruska se zakousla do střechy. Všude vodopády jisker co mně pálí na odkrytý části zad. Divnej smrad pálícího se tapecíru střechy.

Rána z pravý strany. Další jednotka se snaží nadzvednout čumák Actrosse abychom k ní mohli z druhý strany.

"DO PRDELE OPATRNĚ!!! JE TAM NÁŠ KLUK!"

Tenhle hlas je mi známej. Bull! Náš velitel!

Řve na mně přes veškerej rachot nářadí, chce vědět jak jsem na tom a jak ona.

"JSEM V POHODĚ! ALE JEŠTĚ SE K NÍ POŘÁDNĚ NEDOSTANU!"

Skřípot plechu a příval světla shora. Otevřít auto jako krabičku sardinek je otázka chvíle.

Konečně k ní můžeme. Podávají mi krční límec. Něčí ruce jí fixují hlavu abych jí mohl nasadit.

Odhrnuju světlé vlasy slepené krví a potem.

"Má vzadu na hlavě roztrženou kůži!"

To spraví pár stehů...

Obličej plný skla. Drobné rány v kůži, zlomený nos a roztržené čelo.

A KURVA! TOHLE VĚDĚT TAK SEM NELEZU!

"HEJ CHLAPI!!! POHNĚTE S TIM!!! JÁ JÍ ZNÁM!"

To je ten okamžik, kdy se promítne celej život před očima, a kterýho se každý v týhle profesi bojí.

Martina, moje první láska. Tak úžasná a krásná. Neviděl jsem jí pár let. Teď je tady...

Na místě kde si smrt brousí kosu a my se jí snažíme vyrvat ze spárů lidskou bytost. Milovanou lidskou bytost.

V záplavě lidí, světla, s hmatatelnou přítomností smrti zahalené v pachu krve, benzínu a spálené umělé koženky, ve střepech skla, změti plastů a kovu s očima plnýma vlastního potu zápasíme.

Tohle je naše bojiště. Tady bojujeme o život.

Najednou je celá tahle bitva mimo mně. Svoje jsem splnil. Teď už je to práce pro velký kluky s nůžkama, pro doktory a pro nebeské taxikáře z vrtulí.

Nemůžu jí už pomoct. Bull mně podpírá a pomáhá mi na nohy a k autu. Sedám si na bobek a pozoruju ten mumraj.

Utekl patnáct minut od začátku tohohle galapředstavení bolesti ale jsem groggy. Sundávám kabát. Nevydžím sedět. Vstávám a beru si ze svý Tatry pití a cigaretu z krabičky poslední záchrany, co je strčená v kastlíku přesně pro tyhle případy.

Pilot z vrtule mi připaluje.

"Dobrá práce kámo!"

"Dík..."

"Ty jí znáš?"

Není mi moc do řeči.

"Znám, je to moje bývalka..."

"Sorry kámo, to jsem nevěděl. Ona to zvládne"

"Musí"

Z klubka lidí vytahují bezvládné tělo. Pokládají ho na nosítka jako hadrovou panenku. Červené kombinézy zdravotníků se rojí kolem jejího těla jako vosy kolem bonbonu. teď je to jejich práce. My udělali co se dalo.

Z dálky slyším útržky hovoru. " Otevřený zlomeniny nohou. Holeně a stehna sou na dranc..."

"Zlámaný žebra, krční páteř..."

"Snad to zvládne"

Z vysílačky slyším pokyny druhé jednotce když vyprošťují řidiče z kamionu.

Je nesnesitelné horko, točí se mi hlava. Sundávám si přilbu a polévám se vodou.

Zvracím. Dávím se vlastními zvratky.



Bolí mně hlava a cítím bolest v obličeji. Jak sjem přišel ke zlomenému nosu. A kde to jsem? Ležím v sanitce, která se mnou upaluje k Plzni. Proč jsem v sanitce když jsem mám být na křižovatce a pomáhat klukům s úklidem po ty nehodě?

"Omdlels"

"Cože?"

"Asi z toho hicu. Vezem tě pro jistotu do nemocnice."

"Jak je na tom Martina?"

"Myslíš tu holku z toho mrňavýho osobáku?"

"Jo to je přesně ona!"

" Nezvládla to. Ve vrtuli odešla. bylo toho na ní moc."

Ten nenucenej tón jejího hlasu mně fakt nasral. Jako kdyby to nebyla lidská bytost ale kus masa na pultě.

"Pujčíš mi telefon? Zavolám Bullovi aby mně vyzvedli v Plzni."

"Na, tady ho máš."

"Dík"



Prej dobrá práce... Děkuju pěkně...

Den na to jsem skončil. Nešlo to. Pořád jsem si říkal, co jsem měl udělat jinak nebo rychleji.

Složil jsem věci do skříně.

Medaili za povodně připl na vycházkovou uniformu a skryl do šatníku.

Chlast nepomáhal, jen jitřil rány.

Tráva tlumila všechno, jen ne tohle...

Nesnesl jsem ten pocit. Pokusil jsem se o sebevraždu, myslel jsem že se mi uleví od všech starostí ale ne.

A proto jsem tady doktore.

Pomozte mi zapomenout a začít zase milovat...




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.09.2010 13:00:10dát kritice tipPoklop
konec se mi nelíbí, já bych to udělal víc černě, ale jinak pěkný. téma hasičů se mi moc líbí.
30.07.2010 18:02:47dát kritice tipSebastiana
hm, tak to mu syndrom nehrozí.To by musel vidět denně.
30.07.2010 14:54:15dát kritice tipMrzout
Ono jde o to, ze se jedna o hasice z SDH, ktery vsechno tohle dela dobrovolne. Ti lidi na to nejsou trenovani. Nejsou dokonale pripraveni jako HZS Jsem jeden z nich a tohle je pribeh myho kamarada.
29.07.2010 20:43:02dát kritice tipSebastiana
Hasiči i zdravotníci se musí naučit být nad věcí, i když jde kolikrát o někoho známého.
Postupně jim přestane vadit, když pacient křičí bolestí, otevřené rány, zápach, umírání, známí, co se tam objeví.
Říká se tomu také - syndrom vyhoření.
Jinak velmi se mi líbila přehlednost- odstavce, pěkně se to četlo.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.