Dvě setkání

Když jsem tu tenkrát šel,

já neslyšel tvůj smích

a hlavu plnou měl

jen starostí svých.

Pak najednou

o tvém citu kdosi povídá.

Prý v každé lži

se kousek pravdy urývá.

Já byl jsem neznámý,

tys byla neznámá.

Já nevěděl co smím

a nevěděl, co mám.

Jak dobrej vtip

se mi ten příběh celý zdál,

když za chvíli

jsem ti lásku vyznával.

Pak najednou viděl

jsem světlo

v očích tvých

překrásných.

Snad uvěříš,

že bylo to peklo,

odejít.

Jak ryba bez vody,

jak nebe bez svých hvězd,

tak táhl jsem se dny

a nemoh´jsem to snést.

“Jen ty, jen ty”

všude znělo jako mámení,

až jeden den

přišlo vytoužené setkání.

Ale pak – zkouška divadla

místo přiznání,

kouř a líčidla,

místo vyznání.

 Dva dopisy:

V tvém láska a v mém přátelství.

Kdo pochopí

mé nesmyslné poselství?

Nemůžu dál,

nevím, co říct

na svoje ne.

Proč a nač?

Teď bez tebe

jenom pláč.