MINULOST V MOZKU

MINULOST V MOZKU

Byla jsem na návštěvě v minulosti, v babiččině mozku.

Bylo tam ponuro, šedivo a neznámo.

Zatím co leží tu v komatu, držím ji za ruce a usínám opřená hlavou o její polštář na nemocničním lůžku.

Mozek tepe, ale svět nevidět.

 Burza zvuků šílený chaos až to bolí.

Najednou je všechno čisté, zvuk se třídí, jsou to včely, je to dusot koní, je to zpěv opálených lidí na polích, je to síla čerstvého vzduchu až se málem rozkašlu.

Točí se mi hlava, na nose mi naskákaly pihy a já se dívám na hejno hus u mě.

Koušu spokojeně do čerstvě upečeného chleba s tvarohem a nic mi nechybí.

Užívám si každou minutu, bytí a nebytí.

„Au“, zabolí to,šílený pískot a  zase hluk.

Ale ten už rozeznávám, ten znám.

Troubení aut na přecpaných silnicích, křik lidí před obchoďákem, aby jim neušly slevy.

A nadávky na šílené vedra v centru hučících klimatizací..

Vítej v dnešní realitě smutku.

Ten pískot co mě vyhodil ven z babiččina mozku, je konec jejího bytí, vrátila se zpět přivítat první parní stroj.