Dva sonety pro Pavlínku

Stále jsi úžasná, má lásko,

od hlavy krásná až po paty.

Jel jsem k tobě jen na skok,

k bohyni lásky, co ze svatý

stejně jsem skákal radostí,

že se mé překrásné zjevení

ve skutečnost náhle promění.

Pak jsem tě viděl, když tančíš jak víla.

Jsi nádherná, přečistá, něžná a milá,

kéž by to navždycky skutečnost byla.

Vím, nejsem u vás ve Valticích místní,

prozpívat život jako píseň písní.

Řeklas´: Už tě nechci, hochu.

Jsem už vlastně zvyklý trochu

dostat košem od jeptišky.

Opiju se, bílý myšky

snad to všechno časem zpraví,

hlavně, že nám slouží zdraví.

vězí nápis z černé tuše,

bez tebe že když jsem, sám,

beznadějně umírám.

Možná jsem herec, snad maniak,

hrál jsem smích, byl jsem smutný, jak

když mě Pavlínka opustí.

Snad mi to Pánbůh odpustí,

když tady láskou zahynu,

nedávej si to za vinu

- udělal jsem jen kravinu,

jako bych vdechl malinu.

Hrajem´ se navzájem divadla,

až růže smutkem uvadla,

a váza na zem upadla.

To mě tak jenom napadlo,

že jestli máš doma zrcadlo,

můžeš hrát pro sebe divadlo.