Ironie osudu

Byla krásná noc, všude klid, ticho, tma. Ten náhle přerušily tiché kroky jedné dívky. Ta dívka se procházela po městě, ráda poslouchala to ticho a jemné křupaní sněhu pod jejíma nohama. Najednou ji ovládla zima a strach. Sice bylo v ulicích ticho, ale to ticho bylo nezvykle ani vítr nezafoukal, úplné ticho. Dívka se koukala kolem sebe, nemohla se zbavit pocitu, že jí někdo pozoruje, zrychlila krok a snažila se dostat na hlavní silnici. Najednou uslyšela cizí kroky, otočila se a spatřila osobu, která se přibližovala. Dívka se ani nehnula, nemohla, byla úplně bezbranná, chtěla křičet, utíkat, nemohla nic. Prostě tam stála a čekala, až ta postava přijde k ní. Když byla skoro u ní, uslyšela ránu. Nevěděla, co to bylo, jen cítila jak se jí karatí dech, jak se jí začiní zmocňovat chlad, najednou si uvědomila, že leží na zemi a že ta rána byla kulka z pistole. Koukala na nebe, na černé nebe bez jediné hvězdy, a cítila, jak už odchází. Až jí tu najdou bude vypadat jako bezmocná vila s rudými křídly a očima plného strachu a hrůzy. Vraha nikdy nenajdou, ale než stačí zabit znovu, se stane oběti přepadení a skonči kulkou v oku.  Tohle je ironie osudu.