Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pud sebezáchovy
datum / id24.08.2010 / 363473Vytisknout |
autorfereny
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1740x
počet tipů9
v oblíbených0x
Pud sebezáchovy

Ten den už ležela v posteli a v duchu si promítala, co všechno se událo. Přenesla se o pár hodin nazpět do odpoledne, do toho starého bytu, na tu starou rozvrzanou postel. Seděla tam, v uších jí ještě doznívalo třísknutí dveří.  Má běžet za ním? Nemá? Co bys chtěla udělat, ptala se sama sebe. Ani si nemusela odpovídat. Kdyby teď ještě vstala, kdyby se rozběhla ke stejným dveřím a po schodech k prvnímu oknu na chodbě, ještě by stačila zahlédnout, kam má namířeno. Ještě i teď by se mohla zvednout.. Teď..

Vyběhla. Po schodech dolů a k oknu. Akorát včas, aby naproti přes ulici viděla onu povědomou postavu běžet do lesa. Rozběhla se tedy ven a vydala se za ním. Přes cestu běžela, ale hned na protější silnici zpomalila. Teď není kam odbočit, les není velký, neztratí se jí. Po pár chvílích, které se jí zdály být jako celá věčnost, došla až k němu. Seděl na lavičce.

Přisedla. Usmála se. Nemluvila. Chvíli bylo ticho. Pak vyslovila jeho jméno.

Podíval se na ni a začal mluvit. Nebylo toho moc co říct. Věděla, co se děje a dokázala si domyslet, jak se cítí. Tak spolu chvíli mluvili, vesměs tiše a nemnoha slovy. Pohrával si se žiletkou. Otáčel ji mezi prsty. V jedné ruce, pak v druhé. Schoval ji a zase ji vytáhl. Vypadalo to, že nevědomky. Podíval se na ni.

„Zavoláš mi Čočkina? Prosím?“

Přikývla. Vstala. Trošku ji zamrzelo, že…ale jen trošku. On byl důležitější. Jestli vedle sebe potřebuje někoho jiného, kdo mu dokáže pomoci, pak nemá cenu otálet. Šla rychle a když od něj byla dál, opět se rozběhla. Doběhla do bytu, předala vzkaz a čekáním si ověřovala, že se dotyčný hned zvedne a půjde, kam má.

Pohlédl na ni a udělal to. Asi vypadala příliš vyděšeně. Povzdechla si a vrátila se na postel. Čekala. Nemluvila. Někdo byl v kuchyni, ale nevnímala, kdo. Na nic nemyslela. Jen ať už se vrátí. Ať už se vrátí.

A pak, o hodinu později, další scéna. Ona s Čočkinem v předsíni. Sami. Vhodná doba k otázce.

„Kde je?“

„Jel domů. Bude v pohodě.“

„Pomohlo to, že jsi tam byl?“

„Jo. Myslím, že jo. Viděla jsi, co má v ruce?“ díval se jí přímo do očí.

„Nevím..“ zaváhala. A pak pomalu pronesla: „Hrál si s…žiletkou. Ta žiletka….byla to žiletka!..“ přísahala by, že její srdce vynechalo jedno bouchnutí. Rychle vzhlédla a vyhledala jeho pohled, potřebujíc potvrzení toho, co jí právě došlo.

„On se chtěl zabít,“ ujistil ji s přikývnutím. „Přinejmenším o tom přemýšlel.“

Stála tam a znovu viděla ty ruce pohrávající si s ostrým předmětem. Vůbec ji to nenapadlo! Neviděla to, co měla přímo před očima, to, co bylo úplně jasné. On se chtěl zabít.

Ležela v posteli a znovu a znovu si vybavovala Čočkinova slova. Přinejmenším o tom přemýšlel.

Dala bych cokoli za to, abych mu uměla pomoct, zoufala si v duchu. Cokoliv. Všechno na světě. A pak se to stalo. Jako už někdy dřív, postavila svou mysl před zkoušku.

Co bys dala za tohohle člověka? To nejcennější? Kdyby to pomohlo, dokázala bys to? Dokázala bys pro něj umřít? Někdy si to představovala. Umřela bys pro mámu? …ne. Pro babičku? …ne. Pro někoho jiného? Ať si tam dosadila kohokoliv, jakkoliv blízkého člověka, na kterého si vzpomněla, odpověď byla pokaždé stejná. Ne. Byla zbabělá. Příliš jí záleželo na svém životě. Příliš, přespříliš se bála smrti. Milovala volnost, svobodu, milovala své paže, kterými mohla hýbat, svou hlavu, kterou mohla otáčet, své oči, kterými mohla vidět, svou mysl, kterou mohla  vnímat. Příliš milovala bytí. Ona je. Je a nikdo jí to nemůže vzít.

Nejsilnější pocit, který doposud znala, byl pud sebezáchovy.

Někdy ji to mrzelo. Připadala si jako zbabělec. Samozřejmě, že nikdo neví, jak by se zachoval, kdyby měl pro někoho obětovat svůj život. Ona to ale tušila. A ač to bylo tušení velice nemilé, alespoň by do toho šla s nejhorším. Kdyby to dopadlo jakkoliv jinak, bylo by to rozhodně jen lepší.

Tak co? Obětovala bys svůj život pro něj?

Už se chystala povzdechnout si a pomyslet si odpověď, když jí bylo dopřáno pocítit něco jiného. Byl to silný pocit, zaplavil ji celou. Prudce se posadila na posteli. Cokoliv, říkal ten pocit. Než, aby se zabil on, než aby přišel o svůj život on, přišla bych o něj radši já. O všechno..o to, co vidím, o to, že vnímám, o své bytí. Kdyby to mělo zaručit, že mu to pomůže, že se bude zase smát…

„Ano“ šeptla. A zůstala ohromená. Na nic nemyslela. Jen cítila. Vnímala ten nový pocit. Silný, silnější, než cokoli, co doposud poznala. Silnější než pud sebezáchovy. Ohromeně se nechala tím pocitem zaplavovat, laskala ho, přivolávala, obracela ze všech stran. Uklidnil ji. Ukolébal. Ulehla s pocitem naplnění.

Věděla, co to znamená. Poznala lék na strach před smrtí. V tu chvíli se smrti nebála. Poprvé v životě.

 

O pár let později vzpomínala na ten pocit. Ten úchvatný pocit, který rychle slábl, ale v mysli vydržel týden snad dva. Myšlenka zůstala nějakou dobu, ale odloučením s onou osobou se i ona vytratila. Víckrát se už nevrátila. Láska odešla a pud sebezáchovy opět zvítězil.

Ne, teď už by to neudělala.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.08.2011 16:57:04dát kritice tipMuamarek
Stavil jsem se rád :-))
16.08.2011 15:58:01dát kritice tipfereny
I já děkuji za zastavení :)
16.08.2011 15:35:15dát kritice tipMuamarek
Velmi působivě zpracované, člověk si sám říká, že se v něm oba póly perou, sám nevím, co by v jaké situaci zvítězilo,

Marek
22.06.2011 10:31:11dát kritice tipOstrich
Tak tohle se ti fakt povedlo! Cit a rozum.... Půjdeš dál, za literaturu? Budeš přemýšlet o tom, co to jsou emoce.... jak zamilovanost změní fungování mozku - a jak se může, ale nemusí proměnit v lásku?

A oběť je podivuhodný sociální fenomén. Marcel Safír ukazuje, jak už mravenci dokážou obětovat svůj život za život mraveniště.... když se dá k mraveništi malý plamínek svíčky, mravenci se nejdřív snaží ho uhasit pomocí dávek kyseliny. Ale když to nestačí... vrhnou se do plamene... a skutečně ho zadusí. Altruistická oběť se nejspíš vyskytuje u všech sociálních zvířat, protože tohle chování vedlo k častějšímu přežití celé skupiny. Vytvořila se z toho emoce....

A z toho, jak o tom přemýšlíš, je vidět podivuhodná nesnadnost a nesamozřejmost etiky. Kdyby měl člověk svou obětí možnost zachránit 10 životů jiných lidí - udělal by to? Kdyby mohl zachránit 100 - udělal by to spíš? Jak je v nás tahle emoce nastavena? A co na ni rozum - neřekne člověku "Možná vždycky jde najít varianta, jak pomoci a sebe nezahubit. Neukvapuj se..."?


11.09.2010 21:51:35dát kritice tipazur
zajímavě vystavěný text :D
10.09.2010 14:47:20dát kritice tipbestye
znám tenhle pocit, znám ho a máš pravdu, je strašně těžké na tu otázku odpovědět tak, aby byla zodpovězena opravdu poctivě - k sobě, i k druhým. Je to napsáno moc pěkně. *
28.08.2010 23:56:34dát kritice tipRobinia
*
28.08.2010 17:33:55dát kritice tipsynáček
Je to dobře napsané a je to dobré téma k zamyšlení… takže se pokusím odpovědět. Jsem přesvědčen o tom, že pro záchranu života druhých lidí je nutno udělat vše, co je v našich silách. Obětovat život (kohokoli, tedy i svůj) je ale nepřípustné… (A to bez ohledu na jakékoli pocity...) *
27.08.2010 12:09:17dát kritice tipPetrusha
škoda, že silné emocie v človeku neostanú dlhšie, aspoň zakódované ako informácia, aby človek nezabudol ...
26.08.2010 11:42:51dát kritice tipJara Agnes
Tvůj příběh mě zaujal... zvláště ke konci...*
26.08.2010 08:43:19dát kritice tipaleš-novák
tohle popsat...pozoruhodné. Nutí k zamyšlení, to je dobře ...
24.08.2010 18:06:35dát kritice tipneo007
Souhlasím. Skvěle se to čte fereny. Člověku to nedovolí myslet na nic jiného než to dočíst. Téma taky dobré Přiznám se, že o něčem takovém jsem ještě nepřemýšlel... :-)
24.08.2010 17:58:27dát kritice tipberba
zajímavé. silný pocit k vyobrazení. ale hlavně se to dobře čte.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.