A pak žena v těch světlech. Pluje jako loď nebo jako silueta Kokořína v očích poutníka.

Chvíle, ve které se rodí hloupé nápady. Oslovit ji by znamenalo zapřít výchovu, vše co se říká a vposledku sebe. Neudělat to znamená zbavit se možnosti vidět její hruď v zrychleném dechu a ještě další věci. I to je sebezapření. Třetí cesta není.

Sám sebe tak zapřeš jen jednou. A tak budou stejně kokrhat kohouti všech střech toho města, budeš sám sobě Petrem v tom milostném příběhu, který možná počíná, možná skončil, než začal.