Realita?

Prý se tomu riká virtuální realita. Utíkájí do ní lidi, kteří se chtěji schovat před všednímy starostmi. Jsou pro ně tak obyčejně a nudné! Nebo snad člověk, jehož na srdci pálí bolest. Bolest co mu způsobili ti skuteční lidé, ti co chodí venku za okny z otevřenými deštníky, když prší? To ví pouze on sám! Baví ho ovládat vymyšleného masivně propagovaného hrdinu. Možná ano! On může několikrat umřít a vždy své nepřítele s usměvem na rtech a elegantně zničí. Je hezké být na chvíli někým jinym, pomyslel si. Najednou jeho tělem projede vztek! Prudce kopne do bedny pod stolem až se celá roztřese. Hodí židlý o zem, vrazí pěstí do zdi, o kterou se potom opře zády. Pomalu sjede dolu a schoulí se do klubíčka. Ticho..... A co dívka sedící u támhle toho počítače. Nedrží v ruce myš, ale tužku a črtá něco na papír, neco co připomíná dva objímající milence sedící u rybníku na lavičce. Chlapec se na dívku díva s očima plnými něhy a pozoruje její nádherná do široka rozevřená ústa plná smíchu. Žasně nad tou krásou! Dívka se velkýma jasnýma očima soustředí na každý tah tužkou. Někdy ji pevně sevře a zatlačí, jindy ji jen tak lehce vezme do ruky a kreslí, jakoby odháněla dotěrný hmyz. Má rty plně sevřené k sobě. Tiskne je takovou silou až se místo jindy rudých plných rtů objeví pouze nečervenalý měkký proužek. Obočí zamračené plné soustředění. Najednou se v její očích začíná něco lesknout a na bílý papír ukápne první slza. V tom kus papíru zmuchlá, hodí ho do koutu tmavě hnědého velkého stolu. Tužkou bouchne o zem, takovou silou až se rozletí na dva kusy. Na židli se schoulí do klubíčka. A v tom je veškerá zloba pryč!....