Všichni mí andělé II

Byla zase ošklivá středa a já měla jet na čtvrtou chemoterapii. Doma jsem dělala hrdinku, ale za chvíli se mi po cestě spustily slzy. Strašně jsem se bála, že mi bude zle, jako vždycky. Otočila jsem se do okna auta, aby si toho manžel, který řídil nevšiml.Chtělo se mi křičet, aby zastavil, že radši umřu, že další hrůzu prožívat nechci. Pokaždé je to horší, jak je tělo unavené. Neměla jsem daleko k hysterii.

Vzpomněla jsem si na své anděly. Mluvila jsem s nimi v duchu a prosila je, ať mi pomohou, že se bojím. Za chvíli jsme zpozorovali, že před námi na silnici leží něco černého a auta to objíždí. Manžel to objel, ale zastavil a řekl: „Jdi si pro to.“ Udiveně jsem vyběhla a zdvihla do náruče malé, živé, zdravé kotě. Alan počkal, až nasednu s kotětem v náručí a jeli jsme.

Teď musím vysvětlit, že moje životní láska jsou kočky. Mám doma čtyry černé potvůrky.

Kotě se celou cestu snažilo skákat na řidiče, a já jsem na číču dávala pozor a zapomněla se bát.

Po chemoterapii mi sice bylo zle, ale přežila jsem to. Při další chemoterapii mi změnili léky a já doma plakala bolestí, pak křičela na všechny okolo, ať jdou pryč, protože jsem nechtěla, aby mě tak viděli trpět.

Čekají mě ještě tři. Přežiju to. Teď jsem v posteli, kočička mi leží na rameni, mokrým čumáčkem mi kreslí zamilované obrazce na krku a já vím, že to dokážu. Nejsem na to totiž sama. Mám své anděly a od nich kočičku.