Životní drama (alias Harmonie) - úvod

Úvod

Vrazila jsem pěstí do vlhkého zrcadla v koupelně. Ukaž, kdo na mě čeká? Vydrželo. Vida, někdo to bude. Tisku oči blíž, hledím, vyvěrá duše s chtivostí ďábla, povídá: „otevři póry, nasaj slova“. Toužím po velké věci, velké události, velkých citech, kašlu na lásku.

            „Musím jít,“ přitočí se Jířa, políbí mě zezadu na šíji, zachvěju se, zavlním. Klaply dveře. Zabořím hlavu do velkého kulatého ratanového křesla. Nesnáším odchody, ničí mě představa ztracené písně, dalšího ztraceného hlasu, proměna ve vzpomínku.

            Každý vlastní nějakou drogu, lidi patří do tří kategorií:

1. Har – zpodobňuje harfa, hudební nástroj, pohodový nehezký lidi, ale zato velmi oblíbený.

2. Mo – modelka, pyšná krásná slečna, bezbarvá, protivná, které všechno vychází líp než má.

3. Nie – díky za němčinu! niemand, nikdo, tuhle skupinu spojuje odlišnost.

            Osobně se řadim do trojky, vynikám.

            Hovoříme na chodbách, záchodech, cestách, v domech a bytech, dopravních prostředcích, střechách, výškách i hloubkách, všude proudí slova. Můžou prsty ranit jako slova? Jistě, můžou. Ohluchnu-li, dostanou mě. Vrazí mi facku na dálku.

            Slova vytváří obrazce – oblé, úzké, široké, hranaté, kolečka, trojúhelníky, elipsy, vlny… a ty barvy! Černozelený člověk přichází s vlnivou zásobou indiánského kouře. Bavíme se spolu, koluje v nás zvíře. Morčata tančí.

            „Nelo, otevři!“

            „Zatraceně, někdo buší na dveře.“ Ani na wc nenalézám klid. Půlhodina zřejmě překračuje limit normality. Poznávám Jíři hlas. Zbytečně se bojí. Nic si neudělám, moje droga je můj mozek. Případné zbraně jsem nechala venku. Dusí mě slzy, zalykám se mořskou vodou. Neslyší, hlesnu odpověď.

            „Otevři ty dveře! Je ti něco?“

                 Znám málo slov na to, co vám chci sdělit. Vytvářím pro vás představu ideálního přátelství. Jedinej zlomenej angrešt (chudák) ze čtyř přežil. Opravdový přátelství nepodmiňuje čas, hodiny ten podivnej svazek, kterej nesvazuje, nerozdupou. Vlastně je fuk, trvá-li sešlápnutí spojky vteřinu, minutu nebo léta. Umřela bych pro tebe, Jířo, víš…umřela bych, abys mohla žít, jenže to by ses musela potom stejně zabít, neboť k tobě doputovala věta – ty žiješ pro mě a já pro tebe. K čemu jsi dobrá? Hořím nedočkavostí, chci znovu a znovu vnikat do světa tvýho potu.

                 Ty a já a nikdy my.

                 „Dělej, otevři je! Já tě tady nenechám!“ přidala Jířa na hlase, jenže pro mě slábne. Cigareta v louži zbobtná, blázne, jak si můžeš myslet, že bude hořet dál a dál až na věky věků? Ležím skoro nehnutě, netýrej. Volím blbej čas odchodu, rok byl akorát, stačil na všechno hezký.

                 Špinavá, mokrá lepím ústa k toaletní míse. „Nůž! Sakra, dej mi nůž!“

                 Bojíš se vůbec?

                 „Co je smyslem života? Mýho života?“ úpím složená, dlažky zebou, ale ty zebeš daleko víc, Jířo. Brzdi! Spojka, brzda, řadíme…neflákej se! Nad touhle otázkou bádaj sebevrazi, a to já nejsem.

                 Vysoukám ze sebe slovo? Jediný? Abys měla klid.

                 „Nic mi není, za chvíli přijdu,“ lžu.

                 „Počkám tady,“ zlatá Jířa, cítím ji skrz dveře, vakuum času.

                 Hraješ, zvedáš údy, endlich spojka k podlaze mi to dochází, jsem loutkou v pasti nudy. Kdo by se o tebe staral, v soukromí věčně podmračená, šašku společnosti?

                 Že jsem na prachy? Doluju padesáťák z opěrátka autobusu. No a co? Žvejka do tmy září stejně hvězdnatě.

                 Rupnou dveře? Rupnou? Povolí?

                 „Miluju tě,“ sténám. „Chci, abys to věděla.“ Sním.

                 Hmatám po klice. Usmíváš se hřejivě, jo jo konce hřejivé bývaj.

                 „Jdeme!“

                 Splyneme s davem. Ty splyneš s davem, přidružíš, jak to děláváš. Já ne, jsem trojka pod smyšlenou nálepkou skupiny nie -. Nemusím utíkat, abych ti stačila, Jířo.

                 „Miluji tě celou, každou tvou náladu,“ víš, „lásko“.  Zalila jsi mi srdce, zaléváš ho každý den. Chybíš mi, nejsem lepší než dřív, ubližuju ti, protože ty ubližuješ mě. Lituju a beru zpátky.

                 Tohle je fakt komický! Po měsících se ozveš. Chlastáš, nekouříš, hraješ a zpíváš. Zpíváš, opouštíš. Touláš se ve svém vysněném světě, kde si tě každý váží.

Kašlu do bublifuku vzpomínek.

                 „Pomoc, prosím, ty hnusná tlustá svině!“ řvu. Poslepu ráno táhne mě to k tobě s tváří nevinnou. Včerejšek neexistoval.

                 „Lituji dne, kdy jsem tě potkala!“ chechtám se, mstím sama sobě. Na roštu peču mozkový závity, skvělý.

                 Já, já, JÁ měla jsem chcípnout za svitu měsíce na wc od domova.

                 „Chci ti pomoc, Nelo, jsi paranoidní,“ hladíš mě. „Jsi moje holka“.

                    Nejím už čtvrtý den a píšu deník. Piju jen málo, vodu z vodovodu přímo z kohoutku. Shodila jsem na milion vlasů. Otesává mě zima, Jířo. Trčím doma, nemůžu se hýbat, slábnu.

                    Uzavírám se do sebe, venkovní já drtí vnitřní já. Ke dnům škrtám a čmárám: hodiny s minutama, přesný počet jídla a pocit Papinova hrnce. Nic.

                    Hudba utěšuje samotářku s nekonečně dlouhýma řasama. Kvetu, lásko.

                    Drnčí telefon: „haló“ znechuceně.

                    „Tady Jířa,“ á miláček, ušklíbnu se.

                    Stojím na rozhraní polní cesty a silnice. Čekám s ruksakem, cigaretou mezi nohama.

                    Slyším tvůj hlas, my dear: „hačni, broučku“.

                    Nabídla jsem se jednomu dědkovi - tlustýmu, zpocenýmu, tupýmu, skrblivýmu kolem šedesátky, co ho opustila ženská. Schová mě u sebe zhruba týden a pak vypadnu.

                    Svištím busem k němu, kodrcám v dešti. Branka otevřená, barák na spadnutí, po zahradě běhá dobytek – dva voli a několik prasat. Lákal mě na koníčka. Ha, ha, ha! Na koníčka! Magor.

                    „Chrr“ spí. Ošuntělý stěny, desítky nejrůznějších lahví, plných, převládá víno, postel nabrala podobu obrovského ptačího hnízda, čpělo močí.

                    Bože, mít po ruce kolíček nebo šátek zacpala bych si nos a stejně by to bylo málo.

                    „Nazdárek“ zahalasil.

                    „Chvaa“ zapištěla jsem, nespal, polekal mě.

                    Hlas nezněl nijak stařecky, pomrkával žlutýma očima, klaunskej nos, buclatý rudý tváře, orosenej vyčuhující břich pod roztrhanym trikem, umaštěný spoďáry.  Začal povídat, jak ho těší, že jsem přijela. Sálalo z něj žhavý štěstí.

                    „Dáš si?“ vytáhl flašku červenýho bez obalu.

                    „Jasně.“

                    Skočil do ledničky pro pár sýrů, gurmán.

                    Přinesl snad jediný dva čistý hrnky a nalil.

                    „Tu máš,“ podal mi vínko, „tak na nás,“ prohlásil originálně, pobaveně.

                    Pili jsme celou noc, chvíli mlčky, chvíli v hovoru, láhev po láhvi. Ani nevim, co všechno jsem za tu noc ochutnala.

                    A pak se to stalo! Už jsem usínala. Vrhnul se na mě, můj princ. Osmnáct let jsem fantazírovala o svým prvním modrookým blonďákovi. Ejhle, spřádat plány se moc nevyplácí. Dostal moje tělo, duši a srdce jsem zabarikádovala před nim i vším živým.

                    Ráno prostupuje šeď a ve mně to vře. Můj týdenní přítel spí, na ja, chudáci důchodci neschopný zamhouřit oči.

                    Nudím se, dloubnu ho na místo, kde slušně skrývá pod krevnatou poduškou tučná žebra.

                    Zvedne zrak: „Ještě, chceš ještě?“

                    Políbím masitá ústa, kdo mě laská? Kdo objímá?

                    Moč! Prostata mu dává zabrat, ale na tom nezáleží.

                    Zvalchujem postel, pokřivíme stébla. Miluje mě znova, funí, chlapík nezbedná!

                    Koupu se v sobě, labyrintu bytí.

                    „Miluješ mě? Mohla bys mě milovat?“ filozofuje. Hloupne.

                    „Jasně,“ vyštěknu. Já vás všechny miluju. Cuká mi oko, cuká neklid.

                    „Za chvíli jsem zpátky,“ startuje, nechává mě napospas náladám. Šílím, ach Jířo, kde jsi, krásko?

                    Drž hubu, melancholie! Drž hubu, smutku!

                    Ať potkám kohokoliv, bojí se o mě. Strachuje.

                    „Co se tak mračíte, slečno?“

                    „Že prší?“

                    „My jsme se dlouho neviděli!“ hučí.

                    Mlčím, pokus o úsměv – zkřivím tvář. Píchlo by tě u srdce, dědku, kdybys spatřil, jak se zubím, chvátám-li od tebe.

                    „Aach,“ jednou, až mi bude dobře, Jířo, opravím saxík, nebo ho opravit nechám. Miluju přírodu a umění, dvě lásky, co mě nikdy nepřestanou překvapovat, co mě nikdy nezradí. Na rozdíl od tebe, má dlouhovlasá lásko s jemnýma řasama.

                    „Jaks mi to mohla udělat, Jířo?“ dva roky jsme se milovaly každou noc v mý hlavě. To byla postel, ta moje hlava, o tý se člověku ani nezdá – měkká, vyhřívaná.

                    Bum! Bác! „Sbohem, jsi naprostej cvok!“

                    „Ty už se mnou nikdy nepromluvíš?“

                    „Až si to srovnáš v hlavě, teprve tehdy se můžeme začít o něčem bavit,“ odcházíš s partou v patách. Odcházíš v rytmu techna.

                    Nevěřím, Jířo, miláčku, přítelkyně, vždyť už tolikrát šeptala jsi „sbohem“ hluchý dívce.

                    Nadobro se ve mně usídlil mix pocitů, z nichž převažuje smutek. „Chceš mě?“ Nebuduju odpor. „Můžeš mě mít! Jen ber! Ber si každou molekulu, atom mýho mladýho tělo!“ Nezáleží na tom, kdo a kde. Někdo přijde, jeden po druhém jako upíři, žíznivci.

                    Přicházejí a odcházejí ale smutek ne. Kam se žene? Prostupuje mě celou. Nadějně vcházím plešatým pánům do života, bořím manželství, křehké pilíře křehkou duší.

                    „Ahoj, Nelinko, tak kdy se sejdeme?“ brouká do telefonu.

                    „Čauky, dračice, přijedu kdykoli!“

                    „Hade! Se vykrucuješ…“

                    Petr, Pavel, David, Richard, Tomáš, Lukáš, Honza atd.

                    „Cukruješ, brouku, cukruješ. Cukrování se mi hnusí.“ Tvoje lačný pohledy a nezkrotnej chtíč.

                    „Táhni!“ Ach, Jířo, jediné hořké zklamání ovlivní kroky od úsvitu do setmění? Padl na mě sen. V sedmém patře panelového domu hoduje babička. Brečí nad bulimickým záchvatem. Skoro praská, ale stále jí a jí. Máma přihlíží. Místnost rudne. Chce se mi nabrat na sebe její kila a hubnout za ni. Já bych to dokázala, ona ne. No tak! Vpíchni do mě ty svoje špeky! 10 kilo! 20 kilo! Málo. 30 kilo! Navěš na mě všechno, co nechceš, co nezvládneš. Bolí vidět její uslzenou tvář, vrásčité záhyby, zaražené oči, smutné oči bez očekávání. Plazím se kolem stěn dál do temně fialové ložnice. Na posteli dva sametové temně fialové spacáky. Vězím v jednom z nich. Zevnitř ho rozepnu a ladně se vytáhnu ven, opět ho zapnu. Seskočím z postele. Zvědavost mi nedá, musím rozepnout ten druhý. Zip povolí. Rychlostí větší než samo světlo vzpřímí se postava krvavá. Bez řas i obočí, bez jednoho obočí, na čele a na tváři dva trojúhelníky vystřižené kůže odkrývají oční bulvu. Není mrtvý, blondýn s modrýma očima. Ha ha ha! Maso mu ční z tváře. Srdce mi buší. „Kdy budeš za mnou mluvit?“ vyslovil a padl mrtvý. „Kdy budeš ZA mnou mluvit?“ opakuju polohlasně.

                    Nikdy jsem nebrala drogy, neberu drogy a brát nebudu. Rozpáral jsi mě čistotou. Vyhřezlo srdce na zem – plnou života.

                    Chci létat! Létat volná, lásko. Postrádám křídla. Vyrobím si je sama. Nůžky (pomocnice věrné)! Chmátnu po nůžkách. Střih, střih, střih, střih kolem dokola, vyrábím křidýlka z rozechvělé kůže. Měním se z bělošky na rudošku.

                    Jsem svou paní i otrokyní, lásko.

                    „Dnes nemohu“

                    Nač ta slušnost Jířo. „Proč?“

                    Žádná odpověď.

                    Unesu vinu za trvalou rozepři, Jířo? Ty jsi jen anděl, mě vládne peklo, miláčku.

                    V rukávu schovávám starý zrezivělý hřebík, teče krev. Vytlačil rubínový kamínek do zápěstí, kutím řetízek, ještě jehlu, prosím. Bílou nití protkám zápěstí. Zavážu uzlem na konci. Není nad pocit dobře odvedené práce.

                    Vy víte, že nechci, abyste šli pryč, ale stejně jdete.

                    „Nežer ten tis,“ za ruku unášíš mě, Jířo.

                    „Není jedovatej,“ šmátrám po bobulích. Jířo, otráví mě listy, plody neškodí.

                    Dokud za mnou seděl bluma, netušila jsem, že za mnou vůbec někdo sedí. Ale během několika týdnů se prostor kolem mě vylidnil. Zákonitě s tím se vyplnil prostor ve mně.

                    Pomáhá sen k rozhodnutí? Měsíční krvácení mé tělo vyčerpává víc než jindy. Frčí se mnou do nemocnice. Pomalu ztrácím vědomí (jen lehce). Procházím nemocniční chodbou. „To musíte tam k tomu mladýmu černovlasýmu, ten vám určí, kam máte jít,“ slyším sestřičku. Jdu mrazivou chodbou omámená. Nevím kam. Anděl! Anděl s pekelnou září a vroucím úsměvem. Jířa! „Tak tohle je ta tvoje brigáda?“ vyrazím ze sebe překvapením. Bavíme se spolu a mě je náhle krásně, co na tom, že krev vytéká po stehnu na dlaždice. Kapi kap. Vytéká démon. Kap.

                    „Jak můžeš dělat, že se nic nestalo?“ srší Jířa.

                    Zase vytahuje moje útoky. „Já nevím, co jsem ti říkala, jako bych ti to ani neříkala já, ale někdo jiný, věříš mi?“

                    „Věřím.“

                    „Jako by ve mně žili dva lidi – noční a denní (běs).“

                    „Jsem nemocná.“

                    „Jsi vážně nemocná ale s hlavou.“

                    „Chtěla jsem říct, že jsem bezmocná,“ opravuju.