Strážkyně - 1.

„Zastav. Počkej!“ křikla Jo.

„Co se děje?“ Riki vedle ní zastavila, popadala dech a rozhlížela se kolem. Ve městě byla tma. Zvláštní tma, zdála se jí větší, než obvykle. Nesvítí lampy, uvědomila si a hněvivě odfrkla. Je vůbec možné, aby to byla jejich práce? A proč si toho nikdo nevšimne? Jo ji vytrhla z úvah.

„Myslím, že běžíme špatně! Myslím, že musíme tímhle směrem. Určitě jsou na konci téhle ulice,“ dodala nejistě.

 Riki se neptala, proč si to myslí, na to nebyl čas. Už dávno věděla, že věřit Joiným instinktům se vyplácí. Srdce jí hlasitě tlouklo, ještě stále nesrovnala dech. Jo vedle ní vypadala, jako by ani neběžela, její dech byl lehce zrychlený napětím a uvažováním, ale nikoli během.

 Riki se zpříma podívala na kamarádku. „Máme šanci se jim vyhnout?“

„Doufám,“ pronesla Jo. „Pojď!“ Rozběhly se ulicí zpátky, poté zabočily na opačnou stranu, odkud přiběhly a běžely napříč náměstím.Měl to být normální poklidný den, byl pátek a Riki měla v práci volno, proto trávila den v klášteře. Po obědě se dívky rozhodly, že si skočí dolů do města do knihovny, Jo měla neustálou potřebu číst nové a nové knihy, už ve svých osmnácti letech měla přečtenou celou klášterní knihovničku, a že nebyla zrovna prostá. Jenže když po dlouhé době a s plnou náručí knih vyšly ven a nadechly se čerstvého jarního vzduchu, Jo celý poklid zkazila jedinou větou. „Jsou tady.“ Poté už šlo všechno rychle, dívky se vrátily dovnitř, položily knihy na podlahu u vstupu do knihovny a vyběhly ven. Pokaždé, když už se málem dostaly z města do lesů, vedoucích do jejich domova, zastavila se Jo a nutila je obrátit se zpět k městu. Zdálo se, že jim zatarasili všechny cesty. Museli vědět, co by pro dívky znamenalo dostat se na jejich půdu. Nebylo to poprvé, co je napadli, ale tentokrát Riki nedokázala určit, kolik jich je a to ji znepokojovalo.

Proběhly tichým náměstím a vydaly se ulicemi, vedoucími ven z města. Riki stále nechápala, kam se najednou poděli všichni lidé, ale stejně by jim nedokázali pomoci a tak byla ráda, že nebudou mít svědky, pokud dojde k nějakému střetu. Dívky rychle zabočily do úzké temné uličky a Riki se už automaticky podívala do oken okolních domů a na lampy, lemující ulici z obou stran. Všude byla tma, samozřejmě. Na konci této ulice se měla objevit polní cesta vedoucí okolo pár rodinných domků nahoru k lesu, ale místo toho se tam objevily stíny nejasných postav. Jo rychle popadla Ričinu ruku, aby ji zadržela a skrz zaťaté zuby ucedila jen: „Zpátky!“ Otočily se a na místě zůstaly stát. Temné stíny k nim zvolna připlouvaly z obou stran.

Obklíčili nás, uvědomila si Riki. O tohle jim šlo celou dobu. Jo jí stiskla ruku ještě pevněji. „Ach,“ vydechla. Riki se snažila promyslet všechny jejich šance na útěk, popřípadě na útok. A pak se jí zastavil dech. Jak se stíny blížily, byly čím dál více zřetelnější. Samozřejmě viděla muže v černých dlouhých pláštích, za sebou jich měly asi pět, před sebou sedm. Ale kromě nich spatřila dvě další postavy. Muže a ženu, které dle všeho drželi ti černí jako rukojmí. To byl důvod Joina vzdechnutí, pochopila.

Postavy kolem dívek pomalu utvořily kruh. Jsme v pasti, zděsila se Riki. Pohlédla do tváře dvou rukojmích a s dechem se jí zastavilo i srdce. Erik. Erik?? Erik! Ale co…ale proč? Znala toho muže, byl to asi třicetiletý kastelán místního zámku a krom toho výtečný malíř. Potkali se na jedné výstavě, na kterou se Riki dostala vlastně jen náhodou a od té doby si celkem pravidelně vyměňovali e-maily. Riki ráda poznávala nové lidi, bavilo ji zkoumání nových typů osob, jejich myšlenek a povahy, jejich zájmů. Dalo by se říct, že pro Riki byly lidé to, co pro Jo knihy. A ani Erik nebyl k Riki chladný. Jistě, věděla, že má přítelkyni…podívala se na ženu stojící vedle něj. Jeho přítelkyně? Takže tohle je Dita? Bylo to spíš děvče, než žena. Ale co proboha dělali tady? Jak se do toho zapletli?  Dita vypadala vystrašeně, zdálo se, že má pláč na krajíčku. Erikův výraz nebyla schopna přečíst, pokud mohla odhadnout, nejvíce se blížil vzteku.

Jeden z Černých, jak je Riki pro sebe nazvala, kývl na muže, který držel Ditu a ten ji hodil doprostřed kruhu směrem k nim. Erikovo děvče vzlyklo a zděšeně se na dívky podívalo. Haló, my nejsme ty stvůry, chtěla na ni Riki vykřiknout, ale odložila svůj sarkasmus na později. Jo ji zachytila a přitáhla si ji k sobě, jednou rukou ji lehce držela za paži, druhou ruku vrátila do Ričiné.

„Nebylo snadné vás chytit, ale nebylo to ani..nemožné. Vlastně jsem se docela bavil,“ usmál se muž, který vypadal jako vůdce. Za chvíli teprve poznáš, co je to zábava, vyhrožovala mu Riki v duchu, ale zároveň si přála, aby k tomu vůbec nemuselo dojít. Neviděla však jinou možnost.

„Takže teď konečně mám, po čem jsem toužil. Chci jen jednu z vás!“ vykřikl, na tváři stále hrozivý úsměv a hned pokračoval. „Vydejte mi ji bez boje a nikomu se nic nestane!“

Mozek Riki pracoval na plné obrátky. Mohla by říct, že Dita s tím nemá nic společného, ať ji nechají jít, věděla, že je jejich povinností chránit nevinné. Ale uvěřili by, nebo by si mysleli, že se jí snaží chránit právě proto, že ona je ta, koho chtějí? Nevěřila, že by za sebou nechali jakékoliv svědky. Vůdce sáhl pod plášť a vytáhl revolver, který pomalu namířil k prvnímu děvčeti.

„Ne!“ uniklo Erikovi z úst.

„Ne, prosím, prosím! Nevím, o čem mluvíte, nevím koho chcete,“ vzlykala Dita, dívaje se, jak na ni míří zbraň.

Byl nejvyšší čas. Jo se na Riki podívala a kývla, v očích jeden velký otazník. Riki těžce polkla a přikývla. Takže se tomu nevyhneme.

Pak už se všechno seběhlo velmi rychle. Jo se pustila Ričiny ruky a postavila se před Ditu. „Ona není ta, koho chcete!“ pronesla ledovým hlasem. Měla jediný úkol. Riki měla pocit, že jich má tisíc. Ve stejný okamžik, kdy se jí Jo pustila, chytla Ditinu paži a strhla ji k sobě. Využila toho, že mezi Černými zašuměl šepot, jak se každý snažil sdělit ostatním svůj názor a rychle dívkou zatřásla.

„Poslouchej, ať se stane cokoliv, v žádném případě se nedívej téhle holce do očí a utíkej k Erikovi! Rozumíš? Tak rozumíš?!“ při řeči ukázala na Jo, která stála před nimi, a teď se dožadovala odpovědi. Děvče slabě přikývlo, oči mělo plné zmatku a strachu. Pak pohlédla na Erika a pohled už neodvrátila. Fajn, pomyslela si Riki.

„Takže ty?“ zeptal se vůdce Černých a pohledem visel na Jo. Upřímně řečeno, neměl jediný důvod nemyslet si, že Jo není ta, koho hledá. Její snědá kůže nejlépe vystihovala Tibeťanku či Indku, její oblečení bylo jednoduché, ušité doma a její půvab byl více než okouzlující. Dlouhý tmavý cop jí spadal pod pás. Musela vypadat přesně tak, jak si ji představoval. Maričiny úvahy byly zřejmě správné, neboť vůdce se dívce lehce poklonil, aniž by ji spustil z očí a téměř šeptem ze sebe vypravil: „Strážkyně.“

„Ano.“ Odpověděla prostě a Riki věděla, že je to zároveň souhlas patřící jí. Volnou rukou  se lehce dotkla Joiných zad a když ucítila, že dívka téměř hoří, paradoxně se roztřásla.

Člověk, který by se nedíval Jo do očí, by nepostřehl žádnou změnu a nechápal by, co se děje. Ale vůdce se díval. Viděl její tmavě hnědé, téměř černé oči. Viděl, jak pomalu mění barvu. Světlaly.

„Co to…?“ nechápal. Když se jejich odstín přiblížil světle hnědé, vlila se do nich jasná žlutá a zelená barva, její duhovky byly jako proud lávy, vířily okolo zorniček, až dosáhly zlatavé barvy, barvy hadích očí. Dvě malá tornáda. Sálala z nich energie nedovolující nikomu odtrhnout pohled od jejího. Pak vůdce zařval, jednou, podruhé.

Hlasité „Néééééééééééééé!“ se táhlo celým městem. Muž se zhroutil a nedokázal se ani pohnout, natož vstát. Ostatní ve vteřině vytáhli zbraně a začali střílet.

Riki byla připravená. Jen ona viděla kolem Joiného, Ditiného a svého těla plápolat průsvitnou červenou kouli. Když se první kulka přiblížila natolik, aby narazila do stěny štítu, s hlasitým zasyčením dopadla na zem před dívky. Zbytek kulek napodobilo první. Muži křičeli, někteří hrůzou, jiní při pohledu do očí Jo. Někteří utíkali, dokud mohli. Pár jich však stále a spíše bezcílně střílelo.

V tu chvíli se probrala Dita a trhla svou paží, snažíc se vyprostit se Riki a běžet za Erikem. Stále dokola křičela jeho jméno. Riki se její paže pustit nehodlala. Věděla, že musí běžet s ní, jsou tady nevinní, takže musí opustit Jo a nechat ji s jejími vlastními schopnostmi, které ji snad pomohou. Nechala se táhnout Ditou dál od Jo a v okamžiku, kdy mezi nimi stál jeden ze zmatených a naříkajících mužů, červený štít kolem Jo zmizel. Zůstala nechráněná.

Erik bojoval s mužem, který ho do té doby držel a po chvíli se mu podařilo vyprostit se z jeho sevření, které náhle ochablo. Muž se prázdně díval před sebe, začal křivit tvář bolestí. Právě když se Erik otáčel, aby se podíval po důvodu jeho bolesti, doběhla k němu Dita a vrhla se mu do náruče, vzápětí mu Riki s křikem zakryla oči.

„Nedívejte se na ni! Hlavně se jí nedívejte do očí!“ opakovala a oba je táhla uličkou pryč, k lesu. Erik poslechl, zčásti proto, že ho rozptýlil Ditin pláč a nesouvislými slovy se ji teď snažil utěšit. Riki s nimi běžela až na konec ulice, kolem obou stále udržovala štít a s každým dalším výstřelem, který slyšela, viděla v hlavě mrtvou Jo. Snažila se na to nemyslet.

Zastavili se za rohem jednoho posledního domu. Zdálo se, že byl prázdný.

„Mariko?“ vydal ze sebe Erik. „Co to mělo všechno být?“ v hlase mu ještě doznívala hrůza z prožité události, mísila se s lehkým vzteklým tónem, který Riki pobouřil. To by mě taky zajímalo, jak ses sem dostal, není to snad tvoje vina? Já tě do ničeho rozhodně nezatáhla, ani slůvkem jsem se nikdy nezmínila…, křičela na něj v duchu a přemýšlela, co z toho má říct nahlas. Místo toho se nadechla, křikla: „Teď ne!“ a otočila se zpátky ke středu ulice.

„Snad se nechceš vrátit?“ Erik poodstrčil Ditu a upřeně se na Riki podíval.

„Prosím...prosím, pojď pryč, co když poběží tímhle směrem? Nech ji být a pojď pryč, prosím,“ škemrala stále zoufalá Dita, pevně se držíc Erikovy bundy.

„Měl bys ji poslechnout,“ podívala se na ně Riki netrpělivě. Musela se ujistit, že jsou v bezpečí, než je opustí, ale zároveň silně toužila být už zpět u Jo. Potřebovala se vrátit.

„Tady, u prvních stromů po pravé straně je vchod do štoly, která vede do našeho zámku. Nikdo už neví, že byla zbudovaná. Pokud se dostaneme nepozorovaně dovnitř, už nás nenajdou,“ řekl Erik.

„Fajn. Běžte, na co čekáte?“ vykřikla Riki nervózně, myšlenky jí poletovaly u Jo, snažila se cokoli zaslechnout..

„Budeme čekat u těch stromů, vrať se pro svou kamarádku a vezmi ji sem! Rychle!“ dodal, vzal Ditu za ruku a utíkal s ní do kopce k lesu.

„Eriku, proč..“ zaslechla Riki ještě Ditu, ale už neztrácela ani vteřinu.

Rozběhla se napříč ulicí, viděla Jo stát uprostřed jako solný sloup, kolem se válelo pár kňourajících mužů, jeden stále hleděl do prázdna, neschopen pohybu. Nikdo už nestřílel, všichni ostatní byli pryč. Jo vypadala nezraněná. Riki se ulevilo, ale jen na okamžik. Teď nejspíš přijde ta část, kvůli které se chtěla bitvě vyhnout. Nebylo to ze strachu, věděla, že pokud Černí neovládají něco podobného jako ony, nemají šanci dívkám ublížit. Ačkoli Erik s Ditou všechno hodně zkomplikovali, kvůli nim se nemohla soustředit na ochranu Jo.

„Jo?“ pronesla tichým hlasem směrem k dívce, aniž by jí pohlédla do očí. „Jo, už je po všem. Musíme vypadnout.“ Natáhla k ní ruku. Jo se ani nepohnula. Oči už jí nežhnuly, ale stále ještě v nich neměla svou přirozenou barvu, všimla si Riki, když k nim střelila rychlým pohledem zpod řas. Pokud nežhnuly, neměly by jí ublížit. Podívala se na ní a snažila se mluvit co nejklidněji.

„Už je po všem, Jo, zvládly jsme to,“ pousmála se. „Ale nevíme, jak dlouho bude těmhle tady trvat, než se vzpamatují,“ pohodila hlavou směrem k mužům v černých pláštích. „Musíme jít.“

Jo se k ní pomalu otočila a aniž by na ni pohlédla, dotkla se její stále natažené ruky. Poslušně se nechala rychlým krokem odvést pryč, ale pohled měla prázdný, jako by byl upřený mimo tento svět. To je zlé, moc zlé, pomyslela si Riki.

Když se jejich nohy poprvé dotkly pěšiny vedoucí do lesa a první stromy dívky ukryly, otočila se Riki naposled k městu a uvědomila si, že lampy už zase svítí. Tma nakonec nebyla jejich nepřítelem, potřebovaly ji stejně jako Černí, aby zůstaly skryty.

Opodál se mezi stromy krčil Erik se svou holkou. Riki si povzdechla a vydala se k nim, táhnouc za sebou Jo. Tušila, že Erik čeká na vysvětlení a neměla z toho vůbec dobrý pocit..

---