Upírka

Jdu ulicí a vidím mnoho tváří,

jdu alejí a slunce na mne září,

jdu přístavem, kolem stromů lesem, jdu loukou

hnána vpřed tou nezkrotnou touhou,

touhou žít,

na světě zas být.

Jdu ulicí a vidím mnoho tváří,

jdu a nevnímám své stáří,

slunce na mě svítí

já ho necítím,

mám vlasy svázané nití,

nespím jenom bdím.

Nevidíš ani můj stín,

neslyšíš mou píseň,

bavím se tím,

že odháním tíseň.

Nejsem v království mrtvých ani živých.

Čím jsem si ten úděl zasloužila?

Měla jsem jen ráda krev jiných,

tu touhu přemoct jsem se snažila.

Ale ti muži,

v jejich hrdle krev,

kreslící jak tuší,

neodolala jsem hned.

Za to jsem byla odsouzena

k oběšení provazem,

tato vůle byla zpečetěna,

stala jsem se neživým, nemrtvým obrazem.

Tento mezisvět mě již děsí,

chci žít nebo zemřít,

jsem také člověk přeci.

Ne, jsem po matce upírka, po otci člověk jen.

Kdo mohl rozhodovat, zda takový živout chci žíti,

takový život já nikdy nechtěla bych míti.

Jsem upírka, chodím po světě nevím kudy kam...

Tu pohádku už znáš i já ji znám.