Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Čertík pana sudího

16. 09. 2010
14
12
2342
Autor
IVO

             

               „ Jíro! Jářku, sousede!“

               Oslovený se pootočil, pomalu se narovnal a hekl.  Hromské dílo,  tahle robota v panských lesích.  Vrchnost břemeno neulehčí, spíš naopak.  Pan nejvyšší sudí je mezi námi pěkný mrchapes,  poddané dře bez  nože, aby měl na to své cestování po všech tramtáriích.  A ti jeho poskoci, hanba plivnout. Jak je to dlouho, co si Pešek z dolního konce pustil v šenkovním domě hubu na špacír a lál na panskou nespravedlnost. Kdosi to donesl na hrad, biřici byli v krčmě než bys řekl švec a za chvíli už tančila nebohému Peškovi drábská lískovka po zádech.

              Plivanec letí do mechu, sekera se zatíná do dalšího doubku. Ramenáč má pádnou ruku a když pracuje, nestíhá myslet na nic jiného. Ostatně, klučení vyžaduje opatrnost. Hodně opatrnosti. Jinak přijdeš o prst nebo taky o kejhák.

            „Podívej se přece. Tamhle!“

             Jíra zaklel. Proč ho ten přetrhdílo pořád vyrušuje?  Do  práce moc není, spíš jenom kolem lelkuje. Porazit strom, větve osekat, kmen koněm odtáhnout. To všechno znovu a znovu až do setmění. Když si pospíšíme a pánbu dá pár grošů, zbude večer chvilka na korbílek.

            Kubova paže míří kamsi do korun stromů.  Jíra konečně pohlédl tím směrem a vzápětí zděšeně vyjekl.

            Na větvi statné borovice seděl čert. Nahatý, chlupatý, šeredný pekelník.  Přesně takový, jak ho popisoval velebný pán ve farním kostele v Klenové. Rohy vidět nebyly, ale ďábel jak známo může mít podobu roztodivnou.

            Oba muži se jako na povel naráz pokřižovali.  Jistota je jistota, komu by se taky chtělo dostat do pekla?  Druhé znamení kříže směřovalo proti zjevení nahoře. Démon se potměšile šklíbil, ale nezdálo se, že by jej posvátné znamení nějak zvlášť vyděsilo. Drbal se na zádech a ještě níž, pak vydal nečlověčí skřek a hbitě přeskočil na vedlejší strom.

            „Kubo! Utíkej do vsi, rovnou k rychtáři. Ať zburcuje poddané, ať vezmou žebříky, vidle podávky, háky a motyky. Nenecháme čerta roztahovat se v lese. Pustíme se do něj společně, všechny nás nepřemůže.“

            Maličký Jakoubek utíkal, jako by mu za patami hořelo. Jírovi se to mluví, je lamželezo, ten si poradí i se zlým. Na rychtu vpadl skoro bez dechu, rychtář zrovna obědval a když slyšel, jaká neplecha se v lese děje, neváhal. „Matěji,“ vyzval tlustého synka, který se jako obvykle povaloval na lavici, „utíkej ke zvonici a zvoň na poplach.“ Matěj se s hekáním nacpal do kalhot a haleny a s rychlostí u něj nevídanou upaloval, kam mu otec přikázal.   

              Neuplynula snad ani hodina a pod stromem, kde sedělo to neznámé cosi, stálo s otevřenými ústy několik sedláků a podruhů. Jeden z nich se odvážil hodit po zplozenci pekel kamenem. Netrefil, ale vzápětí jej něco měkkého plesklo do zátylku a kolem se okamžitě šířil příšerný smrad.

              „Lidičky, sousedi, ono…on…ten čert mě posral!“

              O původu smradu nemohlo být pochyb.  Potrefený sedlák za hlasitého chechtotu okolostojících běžel k blízkému potoku, aby tu strašnou věc ze sebe smyl.  Páchla doslova jako čertovo lejno…

              Ten, který to způsobil, vrhl ještě několikrát obsah svých nečistých útrob směrem k zevlounům, tentokrát však již bez kýženého výsledku.  Znovu se pitvorně zašklebil a přeskakuje z větve na větev, šplhal po kmenech stromů hned nahoru, vzápětí zase dolů.

              Houf je víc než jedinec a někteří lidé se cítí silnější právě pouze v houfu.

             „Vyženeme satanáše z našeho lesa a když se bude bránit, tak…,“ řečnil bojovně naladěný rychtář a učinil srozumitelný posunek, jako když se kohout podřezává.

               Začali bušit klacky do borovice, na níž čert právě seděl. Tomu se to viditelně nelíbilo, naboť za neustálého řevu přeskočil na jiný strom a pak zase na další, až jej spojenými silami zahnali na kraj lesa. Odtud již nebylo pro pekelníka úniku. Ošemetného úkolu se ujal mladík Janek, všeobecně zvaný Kozlík.  Hbitě jako lasička vylezl nahoru a po krátké potyčce srazil čerta na zem. Tam se do chlupatce dali klacky a motykami ostatní. Kosmatá příšera se bránila zuby i drápy, nebylo jí to ovšem nic platné. Půda se záhy zbarvila krví a zanedlouho ležela na zemi bez života.

               S velikou slávou odnesli vesničané satanášovu mrtvolu na rychtu a tam uložili v chladném sklepení. Rychlostí blesku se roznesla po kraji novina, že v hájenských lesích skolili samotného ďábla. Lidé z okolí se sbíhali do Hajné, aby tu nevídanou věc spatřili na vlastní oči, ale rychtář dělal důležitého a nikoho k mršině nepustil. První, kdo měl spatřit zabitého čerta, musel být přece majitel panství. Ten tou dobou pobýval v Praze, kam jej volaly povinnosti nejvyššího sudího království českého.

               Půta Švihovský z Rýzmburka byl vzdělaný a sečtělý muž, jenž patřil k nejvyšší šlechtě a jako jeden z významných zemských úředníků a majitel několika panství byl také přiměřeně zámožný. To mu umožňovalo cestovat po Evrop. Dokonce podnikl cestu do Orientu a navštívil hlavní město Osmanské říše, mohutný Cařihrad.

               V den pánova návratu čekala deputace hájenských na hradním nádvoří a když trubač zatroubil a panstvo vystoupilo z kočáru, dodal si rychtář Pícha odvahy a postoupil o dva kroky vpřed.

              „Vaší Milosti nejponíženější poddaní ze vsi Hajné se v panských lesích potkali s čertem. Pustili se s ním do křížku a s boží pomocí pekelníka přemohli,“ drmolil rychtář předem naučenou řeč. Mezitím přistoupili dva muži s nosítky, na nichž leželo cosi přikryté houní.

              „Cože, jaký čert?  Co to meleš, troupe? Panebože, není to nakonec můj Fricek…“ vzkřikl šlechtic                a hnal se dlouhými kroky k nosítkám. Neurvale odstrčil rychtáře a odhodil houni, pod kterou se choulilo rozbité ztuhlé chlupaté tělíčko. „Ježíši Kriste, vy hlupáci, vždyť jste zabili a přinesli mi moji vlastní opici, kterou jsem za drahé peníze koupil v Turcích! Hrůza…Drábové sem!“  Půta cítil, že se o něj pokouší šlak.

             „Rychtáře na osla posadit! Teď hned! Ostatním po patnácti ranách lískovkou na holou. Bože, čím jsem se proti tobě provinil, že mám tak zpozdilé poddané?!

              Půta střídavě rudnul a bledl Trochu se uklidnil až když viděl, jak se tělnatý rychtář vrtí na dřevěném oslovi, aby poněkud umenšil bolest v zadní části.  Z drábovny se mezitím ozývalo počítání:  …náct, …náct, střídané výkřiky bitých sedláků a chalupníků.

             Zbývalo již jen potrestat starého sluhu, díky jehož nepozornosti unikla opice z hradu, povolat písaře a nadiktovat mu do pera, že se obec Hajná napříště bude nazývat „bláznivou“ a vesničané jsou povinni  odvádět do bezedné panské pokladny novou berni, výstižně nazvanou „opičí plat“.

                    

                      

              

              

 


12 názorů

Edenfoot
30. 10. 2010
Dát tip
skoro ako podľa skutočnej udalosti...

johny45
22. 09. 2010
Dát tip
pekne, predstavoval som si pri tom obrazy z davnych cias...pacili sa mi pouzite archaizmy...a pripomenulo mi to moju staru poviedku Zraneny E.T. ...tiez to bolo nieco podobne, akurat skor z aktualnej doby...*

IVO
20. 09. 2010
Dát tip
njn, pro nás jasný a předvídatelný konec, ale za krále Vladislava jim to jasné nebylo. Všem díky za zastavení, poznámky a speciální dík Květoňovi, Poklopovi a mylady de Winter za připomínky. Snad s tím časem pohnu.

Veselina
19. 09. 2010
Dát tip
já se poměrně dobře pobavila, jsem nenáročná kritička ***

Jazyk pěkný - do půlky, pak už se autor zřetelně soustředil víc na děj a ty šťavnaté lidové archaismy začínají z textu mizet. Doporučuju druhou půlku ještě doladit. Pokud jde o děj, zcela souhlasím s Květoněm Zahájským a s Poklopem, je to vyloženě předvídatelné.

Poklop
17. 09. 2010
Dát tip
jazyk pěkný, ovšem pointa předvídatelná. Na tip to neni, aleč pěkný

K3
16. 09. 2010
Dát tip
Jako vystřižené ze staré kroniky. Tip.

Diana
16. 09. 2010
Dát tip
Pobavilo, jen opice mi bylo líto...***

Hezký příběh. Jenom škoda, že pointa je příliš předvídatelná.

Můra73
16. 09. 2010
Dát tip
:o))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru