Vratka 4

Orientační běh. Už název tohoto sportu nemá vůbec nic společného s mou osobou. Obě zmíněná slova se v mém verbálním projevu objevují pouze s jistým nádechem nejistoty a nebojím se to říci, určitého despektu.

Moje orientace v terénu, potažmo práce s mapou je natolik zpochybnitelná, nakolik mě můj velitel jako topografa na vojně nazval pakem z důvodu zaměření nepřátelského cíle, který se v zápětí jevil nepřátelským jenom proto, že chlapa fakticky namíchne když po něm pálí vlastní dělostřelectvo. Naštěstí šlo o palbu pouze cvičnou. Údery opasky mých spolubojovníků po večerce už bohužel cvičné nebyly, a to, že jsem byl potrestán třemi dny vězení po službě dodnes považuji za justiční omyl !

O běhu snad jen tolik, že při své výšce stopětašedesáti centimetrů vážím necelých stopatnáct kilogramů. Díky této specifikaci lze snad jen těžko polemizovat o zdravotních potížích, které mi tato forma pohybu přináší. Kolení klouby při každém kroku svírají neuvěřitelné úhly a zvukovou kulisu doprovázející snahu mých plic o vyrovnání kyslíkového deficitu lze přirovnat ke zvukům, které vydává jelen v říji z důvodu přilákaní té nejlepší družky. No, řekněte co já se srnou. Nehledě na to jaké nebezpečí mi toto počínání přináší ze strany zelených panáčků z cechu Hubertova, jejichž lovecké “úspěchy” plní černé kroniky četných periodik. Vždyť , jak jsem se později dozvěděl, orientační běh to je především les se vším co k němu patří.

Takto disponován ocitl jsem se jednoho hezkého dne na startu onoho závodu jejž charakterizují právě ta dvě slova - orientační běh.

Došlo k tomu zcela nevině. Po mnoha letech práce u jedné firmy mě jeden z mých kolegů oslovil s tím, cože to mám v plánu příští víkend a po té co se dozvěděl, že shodou okolností vůbec nic, předhodil mi onu osudnou nabídku. Přes mé protesty podpořené výše popsanými skutečnostmi, dokázal mě přemluvit k tomu abych se postavil spolu s ním na start (má slova přeci jen dosáhla určitého úspěchu alespoň v tom, že není možné abych vyběhl do zcela neznámého terénu naprosto sám, tedy takříkajíc bez vodiče, aniž by byl připraven záchranný vrtulník). Navíc jsem byl ujištěn, že to bude brnkačka protože poběžíme jednu z nejlehčích tratí, kterou běhají celé rodiny, či přímo samotné malé děti

Pip, pip, pip, píp - ne, nejedná se o zvuky vydávané nezletilými opeřenci dožadujícími se na svých stresovaných rodičích dávky vyvržené z jejich volete - takhle nějak se ozvalo startovací zařízení čímž nám oběma dalo na vědomí, že není cesty zpět .

Zpočátku šlo vše poměrně hladce, kolega rychlým krokem, já svým životním tempem, přemístili jsme se pár metrů za start kde na nás čekala mapa s osudnou tratí. “Nejdřív musíme zorientovat mapu”, pravil z čehož jsem usoudil, že jsem v dobrých roukou, neboť pravděpodobně nebude žádný začátečník. Několika krouživými pohyby otočil za pomoci buzoly (tak nějak se ta placatá věc jmenovala) mapu tak, aby, jak pravil, zjistil kde je sever.

Po té určil směr k první kontrole, od které jsem očekával příjemné prostředí s příjemnými dívkami, které nám dají vybrat zda si dáme čaj, kávu či třeba nebo něco jiného.

Zmíněná kontrola skutečně byla přibližně v těch místech, kde ji kolega předběžně očekával. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že se nejedná o sličné dívky s občerstvením, ale o jakýsi dvoubarevný lampión. Byl jsem vyslán abych zaznamenal její úspěšné nalezení do jakéhosi podlouhlého papíru, na kterém byly vyznačeny v jednotlivých čtvercích kontroly. Po vysvětlení, že k tomu nepotřebuji propisku ale kolík, za který není pověšeno prádlo jak bývá normálně běžné, který je opatřen zuby, které specifikují jednotlivé “lampiony”. Začínal sem se cítit jako orientační běžec. Alespoň do událostí, které neodvratně musely následovat a měly přímou souvislost s mými figurálně sportovními předpoklady. Běh v terénu, se kterým se setkávají mimo orientačních běžců snad jen objevitelé posledních domorodých kmenů v Jižní Americe, se musel zákonitě projevit. Za stromy vykukovaly první srnky a po spatření toho co vydávalo ony slibné zvuky, zklamaně prchaly zpět do ještě tmavějších porostů než jakými jsme se prodírali my. Kotníky a klouby odmítaly nést váhu mého těla a stále častěji jej posílaly k zemi, v čemž jim vydatně pomáhaly šlahouny ostružin, které se dokázaly neskutečně prolnout s tkaničkami mých zánovních tenisek. Kolega se co chvíli otáčel s nevěřícným pohledem. Jen strach o holý život, o který mi v těch nehostinných končinách skutečně šlo, mě burcoval k dalším pohybům, které mě do těch chvil byly naprosto cizí. Bez něj, jak jsem si ověřil bezproblémovým objevováním dalších kontrol, orientace v terénu znalého, bych byl neodvratně ztracen. V době kdy se k mým obvyklým potížím nečekaně připojily křížové bolesti zad, které může znát jen žena v devátém měsíci těhotenství (a ta s nimi rozhodně neběhá), svolil abych zůstat ležet o chvíli déle. Děti, které nás předbíhaly se vesele smály.

Zvedl jsem se jal se pustit do dalšího “závodění”. Vzpomněl jsem si na příběh o Rusalce - co krok to bolest. Pro mě zcela nečekaně se náhle objevila poslední kontrola a za ní jen pár desítek metrů do cíle. Z naprosté pustiny narušované pouze několika tápajícími soupeři, ocitli jsem se mezi lidmi. Abychom neztratili tvář vyzval mě kolega k pokusu o jistou formu doběhu do cíle. Proti jsem nebyl jen já, ale i moucha, která našla svůj životní cíl v mém jícnu.

Přesto se to stalo i my jsme se ocitli za cílovou čarou. Tak úžasný pocit se dá jen stěží popsat. V mžiku jsem zapomněl na prožitá utrpení. Barevné kruhy z před očí začaly pomalu mizet a mé tělo v horizontální poloze pomalu mobilizovalo ztracené síly. Vydal jsem se k občerstvovacímu stanu abych spláchl mouchu. Kolega již doplňoval ztracenou tekutinu. Nevím snad pro ten pocit v cíli, snad ze slušnosti, zeptal jsem se na termín dalšího závodu. “Brzdnej padák nepotřebuju” odvětil, a tak nevím prožiji-li ještě někdy něco tak úžasného jako je orientační závod.