Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Já a můj přítel Tadeáš

Výběr: kafka, Monty_Python, kalais
13. 11. 2001
11
0
4370
Autor
sidi







       Tadeáše poznám na první poslech. Už ve chvíli kdy klepe na moje dveře, poznávám že je to on. Dokonce jenom slyším čísi kroky, a já vím že to kráčí Tadeáš, a že jde za mnou. 
       Teď zaklepal. A čeká za dveřmi. On je totiž převelice slušný. Slovo "převelice" je, uznávám, už archaické. Jenže neznám žádné jiné, které by dokázalo vystihnout zdvořilost, jíž je můj přítel vybaven. - Tedy zaklepal. Další Tadeášův zajímavý rys. Zaklepal totiž tak tiše, že kdybych měl například puštěné rádio, mohl bych nic neslyšet. Ale já bych jeho klepání přece nepřeslechl. Proč? Protože Tadeáš sice klepe velice tiše, ale jaksi … hlasitě. - Říkáte si, nesmysl, nelze být tichý a hlasitý zároveň. Je to možné, věřte mi. Tadeáš totiž není člověk jako vy nebo já. 
       Třeba právě tohle čekání za dveřmi. Kdo to dnes může dělat, vždyť čas jsou peníze, většinou rovnou dolary. Jenže já vím, že Tadeáš by klepal i na vrata tovární haly, za kterými by buchar vysoký jako desetipatrový barák, mlátil do kusu železa velikého, … třeba jako lokomotiva. A dělníci s chrániči na uších by zaslechli jeho tiché klepání, a on přes ten buchar uslyšel jejich zdvořilé "Dále". - A právě v tomhle, jsem přesvědčen, spočívá celý ten vtip! - Tadeáš si může dovolit být takhle starosvětsky slušný, protože mu tahle pointa vyjde. - Zatímco já, nebo vy, bychom zůstali stát před prvními vraty v životě, a už bychom se nikdy nikam nedostali. 
       Tak, pochopili že Tadeáš je zvláštně nadaná osobnost? Jak vypadá? Štíhlý, rovnou řeknu že hubený chlapec, místo na svých dvacet vypadá na patnáct. Výška?, ani ne stosedmdesát. Padesát? kilo váhy. Silnější vítr by jej odfoukl, dav lidí si ho smetl pod nohy, soupeř jedinou ranou poslal do nemocnice, sklenice rumu sklátila pod stůl. A vidíte!, zase zvláštnost, nic z toho se nikdy nestane. Vítr nikdy nefouká proti Tadeášovi, nepropustný dav se mu rozestoupí, soupeř který by mě dal ránu, přistoupí na jeho pravdu, a alkohol Tadeáš nepije. - Tvrdím, že aby člověk mohl být takhle slušný, to znamená měl štěstí na vítr, na dav, i lidi, musí mít někde obrovské konto se kterého čerpá. Nevím v jaké měně to konto je, ale vím že já ho nemám. 
       "Pojď dál!", zavolal jsem, protože Tadeáš čeká za dveřmi jak jsem řekl. 
       "Ahoj, můžu se posadit?" 
       Slyšeli jste to? Znáte někoho takového? Jsme přece kamarádi. Ale Tadeáš, třebaže je u mě už potisící, se pořád ptá. Jestli se může podívat do novin, jestli si může něco poznamenat mojí tužkou, jestli se může napít vody z láhve na stole. Jiného bych už dávno poslal do někam. ‚Dřepni si, čti si, napij se, jenom už proboha nech těch dekorativních keců!' Zatímco Tadeáškovi vždycky řeknu: 
       ‚To víš že ano, sedni si, napij se.' 
       "Jak bylo doma?" Je pondělí, Tadeáš strávil víkend u rodičů v Pardubicích. 
       "Já nebyl doma, byl jsem u babičky v Prachaticích," opraví mě Tadeáš. 
       "No jo, vlastně jo, říkals mi. Promiň, já zapomněl." O nic nejde, ani Tadeáš si nebere že jsem ho v pátek nepozorně poslouchal. Ale já se přece cítím trochu provinilý, takový "ledabylý" před jeho přesností. 
       "Tak, jak bylo u babičky?" 
       "Báječně. V sobotu jsem jí vyčistil okapy, před každou zimou se musí vybrat. A v neděli jsme uklidili a zametli dvorek. - Jedl jsi někdy polévku z opeňky?" 
       "Ne, myslím že ne", odpovídám váhavě. Copak já vím, slovo opeňka slyším poprvé v životě. 
       "Báječná! Babička vaří vynikající houbové polévky, ohromně jsem si pochutnal." 
       ‚Aha, takže opeňky jsou houby.' Zase jsem o slovo chytřejší, aniž bych se přiznal k jeho neznalosti. 
       "A večer jsme se byli projít. Kolem Prachatic jsou nádherné lesy. - Byl jsi někdy v Prachaticích?" 
       "Ne nebyl," říkám raději. 
       Fascinuje mě pravidelnost s níž narážíme na slova která neznám, na místa která si nevybavuji, na události které si nepamatuji. A přitom, kdybychom vyložili na stůl co známe, jsem přesvědčen že bych s ním neprohrál. Zvláštní shodou okolností však na moje znalosti nikdy nedojde. Nechápu, je i tohle součást onoho Tadeášova tajemného konta? 
       Tadeáš zatím povídá dál, co všechno ještě v Prachaticích dělal, usmívá se. 
       On má totiž babičku moc rád. A stejně i sourozence, strýčky, tety, bratrance. Když jede domů, těší se na rodiče a oni na něj. A když jede ke komukoliv jinému z rodiny, je to stejné. V životě jsem nezažil aby kdosi hovořil o veškerém příbuzenstvu tak ochotně a radostně. Přece je vždycky ve famílii někdo kdo nám jde na nervy! Vám snad ne? - Tak vidíte, a je to normální, opak je divný. - Někdy si říkám že bych je chtěl všechny poznat, v čem ta vzájemná báječnost vězí. Tuším však že by moje postava mezi Tadeáše a jeho rodinu zasela neklid, tak raději nic. 
       ‚Proč tedy my dva spolu kamarádíme?'

       To bylo takhle. Bydlím už dva roky na ubytovně. Znáte to, několik pater samých postelí, stovky chlapů, pár ženských. Docela normální lidi, jednou dvakrát týdně poblitý výtah, občas nějaká rvačka, tu a tam policajti. Nepohoršujte se. Ani já, třebaže se neperu ani nezvracím, se neošklíbám. Takhle to prostě na světě chodí. 
       No a jednoho dne loni v létě jsem se vracel z práce. Žádné zvláštní myšlenky v hlavě, vím že si na pokoji uvařím kafe, dočtu noviny, vydržím takhle nějak do večera. A potom hurá na dvě, tři, pět piv do hospody, posedět, pokecat s kamarády, možná zahrát kulečník. A po zavírací do postele, a příští den zase do práce. Prostě naprosto obyčejný den. 
       "Ahoj, promiň ..., můžu se tě zeptat? - Prosím tě, můžeš mi říct jak vypadám?" 
       To mě na chodníku oslovil kluk o něco mladší než já, hubený, křehký. Chvíli jsem na něj bezbarvě civěl, ocitl jsem se úplně mimo. 
       Chlapec bystře pochopil že naprosto nechápu. 
       "Víš, já mám schůzku s dívkou. A chtěl jsem se tě zeptat jak vypadám. Jestli je to takhle dobré?" Ukázal rukou na svoji postavičku. 
       ‚Jo takhlééé!', došlo mi konečně. ‚Chlapec jde na rande, a je z toho pěkně nervózní. Chce udělat co nejlepší dojem, ale zároveň se bojí aby něco nepřehnal. Pobavilo mě to. Kdepak, nevysmívám se mu, vždyť já taky prožil tyhle první schůzky, kdy šlo o všechno. No, aspoň si to všichni nejmíň jednou v životě myslíme, že jde o všechno.' 
       ‚Sako, bílá košile, kalhoty dokonce s puky, boty vyčištěné jak já nikdy neměl. Ne, nemá chybu.' 
       "Ne, nemá to chybu, vypadáš perfektně." 
       "Neměl bych mít kravatu?" 
       Chviličku důkladně popřemýšlím. 
       "Myslím že ne. Tohle co máš na sobě je takové … sportovní. Jestli nejdete do divadla, nemusíš kravatu mít." 
       "Ne, do divadla nepůjdeme. My se ještě tolik neznáme." 
       "Aha." Ještě jednou si kluka prohlédnu zprava zleva, ať vidí že ho neodbývám. 
       "Sedí ti to, fakt, vypadáš bezvadně." 
       "Děkuji, děkuji ti." 
       Velice se mu ulevilo. 

       A představte si! Za dva dny jsem ho opět potkal. Na stanici městské dopravy. Třebaže byl takový malý, a útlý, nebylo možné jej přehlédnout. I v tom ruchu lidí, kteří do sebe vráželi, a šli si na nervy, měl kolem sebe malý okruh volného místa, a ten kráčel s ním. 
       "Ahoj. - Tak co, jak ti to dopadlo?" 
       "Dobrý den," odpověděl, ale vzápětí mě poznal, "Ahoj". 
       "Kam až jsi se dostal s tou pipinou?" Ptám se, abych mu udělal radost. Nic nás chlapy tak nepotěší, jako když nás považují za ohybače ženských. 
       Jenže ten kluk se na mě rezervovaně podíval, a odvětil: "Petruška je slušná dívka, v devět hodin jsem ji doprovodil domů." 
       "Sorry, já to tak nemyslel", omlouvám se. A jdeme vedle sebe. A on mi pověděl jak to bylo. 
       Nejdřív se procházeli Kampou. Pak ji vzal do kina. A ještě na zmrzlinu do cukrárny. Ale pak už musela domů. - Docela nuda, podle mě. 
       "Petruška má přísné rodiče", dodal po několika krocích.
       Řekl to tak spokojeně, že jsem se na něj udiveně podíval. On byl rád, že rodiče té holky jsou na ni přísní. Naprosto jsem ho nechápal. 
       Ale kam vlastně jde? Dvě věty mi vyjasnily že bydlí na ubytovně jako já. Přijel do Prahy před čtrnácti dny, je z Pardubic. 
       "Tadeáš Seidler." Představil se a podal mi ruku. 
       "Janský ..., Petr." Nejraději se představuju pouze příjmením, celé jméno jakoby už k něčemu zavazovalo, a o to většinou nestojím. Tadeáš Seidler mě přinutil přiznat se k celému jménu. 
       Takže jdeme spolu dál, a nejen na ubytovnu, ale i do výtahu, i do patra. Seidler bydlí jen o pár dveří dál. 
       Loučím se s ním, a beru za kliku svých dveří. 
       Seidler mě však zastavil. 
       "Mohl bych tě pozvat na čaj? Nikoho tu neznám." 
       Ta zdrženlivost, ta ušlechtilost, s jakou mi nabídku učinil, škoda že jste to neviděli, neslyšeli. To nebylo obyčejné pozvání, ale dar. Seidler mi nabízel přátelství. 


       Přiznávám že Tadeášův pokoj vypadá mnohem líp než můj. No líp? Na mém je zase vidět že tam bydlí člověk, a jaký. Což ale na Tadeášově vlastně taky. Keramická želvička jako těžítko na stole, jakýsi dobrý skřítek pro štěstí na poličce, na stěně dva miniaturní umělecké obrázky v rámečku. Žádné napumpované plakátové krásky jako u mě. 
       Nejdřív Tadeáš postavil na stůl dva malé šálky s podšálky. Velmi malé, pochopil jsem že nebudeme pít ale labužit. Nevadí, u čaje mi na tom nesejde. Díval jsem se jak vaří vodu. Na chromovaném vařiči, bez jediné poskvrny od překypělého jídla. 
       "Já používám zásadně Orange Pekoe Tea," začal mě průběžně informovat co dělá, když si všiml mého zájmu. 
       "Ten totiž obsahuje výlučně mladé lístky, a proto má velice jemnou charakteristickou vůni a chuť." 
       "Hodně také záleží na vodě. Musí být čerstvá a studená, opravdu studená! Tady v Praze používám balenou vodu. Doma v Pardubicích máme vlastní studnu, s vynikající vodou." 
       "Je důležité nepoužívat konvici k ničemu jinému než vaření čaje, to je častá chyba. - Vždycky ji předehřeji." 
       "Čaj se nesmí louhovat déle než pět minut. U nás na to lidé bohužel moc nehledí." Řekl nakonec, a podíval se mi do očí, jestli jsem důležitost toho všeho opravdu pochopil. Byli jsme jako mistr a jeho žák. A já, třebaže starší, a světem protřelejší, a s více centimetry v ramenou, jsem uznal že máme role správně přidělené. 
       Obdivoval jsem ne Tadeášovy znalosti o čaji, ale obřadnost s níž ho připravoval. Rozumím rituálu u sedmdesátiletého muže, kterému vlastně už nic jiného než rituály nezbývá. Jenže tomuhle klukovi je dvacet. A žijeme na konci dvacátého století, ve světě rychlosti a digitů. K čemu je to dobré? 
       Pili jsme. A povídali si. Dozvěděl jsem se že přijel do Prahy za zaměstnáním, pracuje u pojišťovny Allianz. V minulých čtrnácti dnech absolvoval speciální školení pro pojišťovací zástupce. Ale toto pondělí už vyrazil do terénu, dva dny pod vedením zkušeného spolupracovníka, včera poprvé sám. 
       "Že tě přijala západní firma o něčem svědčí. Tihle si uchazeče důkladně prověřují než je přijmou, určitě uspěješ." Chválím Tadeášovi zaměstnání, o němž nemám valné mínění. 
       A Tadeáš otevře kožený kufřík, se kterým jsem ho viděl na stanici. Dole má složené čisté formuláře pojistných smluv. Nad nimi tužky obyčejné, tužky propisovací, plnící pera. Vpravo štůsek vizitek, osobní doklady, plán města Prahy, papírové kapesníky, mobilek. Plochá aktovečka je tím plná, zbývá místo leda na banánek nebo jablíčko k svačině. Tadeáš vytahuje blankety a vysvětluje mi k čemu každý jeden slouží. Má v očích radost a zároveň soustředění, aby se ani v jenom popisném slově nespletl. Vidím že to není obyčejný kluk, kratičce nadšený čímsi novým. Tohle je mladý muž který převzal vážný úkol, a je odhodlán ho zodpovědně plnit. 

       A bude tomu tak. V příštích dnech se budeme pravidelně setkávat, a já uvidím Tadeáše ráno vstávat. Vstane, oholí se, osprchuje, připraví svůj skvělý čaj. Vykartáčuje z kalhot neviditelná smítka prachu, obleče čistou košili, decentně navoní kolínskou. Obřadně vypije šálek, sedí přitom, nedělá deset dalších věcí jako já při svém lógrovém kafi. A potom odchází do práce. Sebevědomým vzpřímeným krokem, s jasným výrazem v oku, do světa byznysu: ‚Světe drž se, já tě dobudu!' V ruce služební kufřík. 
       A já, třebaže jdu po svém, ho vidím i dál. Tadeáš kráčí ulicemi města, zvoní na zvonky u všech bytů. 
       "Dobrý den, jmenuji se Tadeáš Seidler, a jsem reprezentant pojišťovací společnosti Allianz. Když dovolíte, mohu Vám nabídnou zajímavé možnosti pojištění Vašeho majetku, zdraví, Vašich blízkých. Zde je můj průkaz pracovníka společnosti Allianz, a zde má vizitka, kterou vám daruji." 
       Je-li doma maminka kolem čtyřicítky? - ‚Ach jo, takhle kdyby se snažil ten náš zmetek.', napadne ji srovnání vlastního syna. "Já vám uvařím čaj, nebo kafe. Jste jistě unavený." 
       "Děkuji, jste velice laskavá." 
       Je-li doma babička? - ‚Božíčku, tak vy jste až z Pardubic. Znám, znám, měla jsem kdysi z Pardubic chlapce, ale to už je dávno, chichichi. Taky jsem byla mladá. Posaďte se, a vemte si koláč.' 
       "Děkuji, je vynikající." 
       Tedy vidíte že nemám nejmenší důvod pochybovat o Tadeášově profesní úspěšnosti. Je to seriózní mladý muž, a pozná se to už při pohledu dveřním kukátkem. 

       "Jo," vzpomenu si najednou, "měl jsi v recepci lístek, od Moniky, vzal sis ho?" 
       "Ano, vzal." Odpoví Tadeáš stručně. 
       "A co, dobrý?", ptám se vtíravě dál, protože cosi tuším a nepletu se. 
       "Rozešel jsem se s ní." Vysvětlí, a dívá se mi přitom přísně do obličeje, aby mě ani nenapadlo zažertovat na vrub té události. 
       Možná se divíte jaktože mluvíme o Monice, když by to měla být Petra. Moji milí! Nejen Monika, nejen ta Petruška, ale i Lenka, a ještě nějaké další dívky, šly cestou kam chodí všechny Tadeášovy lásky, když na ně přiloží svůj náročný metr. 
       Například ta první, ještě dvakrát si s ní Tadeáš smluvil schůzku, aby se pak vyjádřil že je příliš ‚jednoduchá'. Co si pod tím mám představit mi ovšem neřekl. Až později jsem vlastními silami pochopil, že takhle ‚umírněně' opouští Tadeáš všechny své dívky, že je to jeho součást muže džentlmena, či ušlechtilého rytíře. O jedné z dívek se například ex post vyjádřil že byla příliš hlučná, úmyslně k nim přitahovala pozornost okolí. Další pak měla zvyk líbat a objímat Tadeáše kdykoliv ji napadlo, i když to v tu chvíli bylo nanejvýš nevhodné. Jiná zas často sklouzávala k vulgárním výrazům, a vůbec nedbala když Tadeáš právě hovořil. 
       Dlouho mi trvalo pochopit jak Tadeáš vlastně myslí. Vždyť já všechny jeho holky viděl, a byly normální, hezké, sympatické, ani jedné bych neřekl ne. Dnes vím že Tadeáš se nedívá na obsah podprsenek, ani na dlouhé nohy. Že on všechna svoje děvčata poměřuje horizontem radnice, svým vzorovým tatínkem, a báječnou maminkou. A že je opouští protože mu jejich osobní vlastnosti nedávají záruku, že jednou s hrůzou nezjistí, že jeho žena myje skleničky spolu s ostatním nádobím ve dřezu, a neleští je bílou utěrkou do sucha!, například. Nebo že z úst matky jeho dětí vychází co chvíli výraz, přijatelný snad u ženy dlaždiče chodníků, ale u choti důstojného úředníka ze světa financí rozhodně ne. Musíte uznat, jako já jsem nakonec uznal, že pro člověka který se vážností a obřadností při vaření čaje vyrovná čínským mandarínům, by to byla katastrofa. 

       "Co ti provedla?", vytrvale šťourám v Tadeášových intimních končinách, přestože vím že to nemá rád. Rád bych jednou zažil jeho obnažené emoce. Přece je má? 
       "Byli jsme v divadle, na Ibsenově Paní z moře. Když jsme se potom o té hře bavili, řekla mi Monika že by se zachovala stejně jako hlavní hrdinka. Že prý člověk má právo jít za svým snem, i když tím poruší své závazky k jinému. Hodně jsme se rozcházeli v názoru. - Nakonec řekla že jsem sterilní." 
       Tadeáš mluví neochotně, ale klidně. Je pouze zklamaný, že Monika je nezodpovědná dívka, schopná opustit muže kvůli nějakému pochybnému námořníkovi. 
       "Aha." Říkám chápavě, já umím maskovat když nechápu. Ale hlavně jsem okouzlen, jako už tolikrát. ‚Takže ani chudák Monika nedokázala správně vyplnit Tadeášův láskový blanket. Její škoda, mohla čerpat velice výhodnou pojistku.' 

       Někdy o Tadeášovi přemýšlím, ale vlastně o sobě. Chtěl bych být stejný jako on, vidět ve své práci celoživotní budoucnost, mít ji dokonce rád, nikdy nevzpomenout na bývalé lásky, a když, tak že rozchod byl jejich chyba, a jejich ztráta. Já, kterému se všechno překrývá, své minulé události mám stále otevřené, tečou mi pod nohama do budoucnosti jako voda kaskádou. Chtěl bych já tuhle jistotu sebe sama mít? - Ne nechtěl, cítil bych se ochuzen, o své nadšení, o svoje smutky, o chvíle kdy nevím co si mám o sobě myslet. Ale svého Tadeáše mám rád. 

       Tadeáš má šanci dotáhnout to v životě daleko. Jednou může být i generálním ředitelem své společnosti. Upřímně mu takový úspěch přeju. Protože, a teď trochu předběhnu čas, Tadeáš bude první milionář na světě který si svůj majetek vydobude poctivě, v prachu a hluku velkoměsta. A až jednou bude psát svoji knihu: ‚Jak jsem se stal boháčem' jediný ze všech majetných nebude mít potíž s psaním kapitoly ‚Můj první milión', prostě napíše jak to bylo. 

       A kdyby mu to náhodou nevyšlo? 

       Ani potom se Tadeáš nezklame. Stane se otcem rodiny, kterou založí s dobrou matkou, protože přes veškerou bídu ve výběru kvalitních žen, maminky se už bohužel nerodí, muž který ví co chce ji stále ještě najde. A stanou se pilířem společnosti, neboť poučka že dobrá rodina je základ státu taky ještě platí.


Rowenna
10. 03. 2003
Dát tip
Velice zajímavé čtení. Zajímavé diskuze pod ním. Většinou tak dlouhé věci nečtu, tady jsem zjistila, že mě to zajímá od začátku až do konce, a Tadeášek je mi čím dál tím víc z duše protivný. Zvláštní. Zajisté je jeho mravní kodex neochvějný, a právě tím mě tak odpuzuje. Vím, proč tomu tak je, "nic lidského mi není cizí", ale ty jsi mě ve svých kritikách přinutil i přemýšlet jak nad sebou samotnou, tak nad tou jakousi predestinací, nad tím kastováním, kterému se tak bráním. Ale ono to skutečně takhle funguje, doparoma. Velice moudré psaní. *****

nin
10. 03. 2003
Dát tip
viz Monty, je to bezvadně napsáno. ***mimochodem, Petr Jánský se jmenoval sochař, co nás učil Dějiny umění :-)

ulita
07. 03. 2003
Dát tip
Líbilo, potěšilo. Zajímavá slovní spojení a obraty, v první polovině je škoda místy chybné interpunkce (možná je to jen přeťuk...:) Napadlo mě, že Tadeášek je Malý princ pro 3. tisíciletí... nebo tak něco :) Bříza: měla jsem na vejšce spolužáka, který se popisované podobě celkem blížil... hm? Měl o hodně starší rodiče než my všichni (mohli mu být spíš prarodiči) a na výchově, charakteru, sociálním cítění a vůbec na celkovém směřování toho člověka to bylo znát...

sidi
07. 03. 2003
Dát tip
Milá ulito, za interpunkci jsem býval svého času peskován zdejšími jazykovými puritány. Marně. Píšu jak nejlíp umím. - Tadeáš jako Malý princ ? S jistou dávkou přizpůsobivosti s tebou mohu souhlasit. Ale to já dokážu kdykoliv, když mám dobrou vůli. :-) Dík.

sidi
03. 03. 2003
Dát tip
Co se týče A. V. máš velmi dobrý vkus, blahopřeji. Děkuji za kritiku.

Wiki
03. 03. 2003
Dát tip
blahopřeju ke Zlatému výběru :-)

Armand
28. 06. 2002
Dát tip
je krásně napsaná*, a souhlasím s Břízou a Monty...... i pro mě je ten typ až moc sterilní..... přesně jak říká jedna z jeho dívek....... jo, žena má vždycky pravdu :)))

Armand
27. 06. 2002
Dát tip
dík kalais... tisknu, přečtu :)

Wiki
25. 02. 2002
Dát tip
tak tohle ¨jsem si vytiskla a přečtu večer před spaním, v polovině mě odvolali :-(

sidi
25. 02. 2002
Dát tip
Na oběd ? :-)

Wiki
25. 02. 2002
Dát tip
ne na úřední jednání :-(((

Dabi
10. 02. 2002
Dát tip
Nebudu hodnotit postavu Tadeáše,chci hodnotit dílo jako celek. Hezké,čtivé,čte se to jako po másle,srozumitelné,vtipné postřehy a srovnání. Hezky jsem si početla .Můj obdiv a upřímný t * !

Matyjustin
12. 01. 2002
Dát tip
moje odpolední místo-pohádka - dík Ť ;-)

Bříza
16. 11. 2001
Dát tip
Nemůžeš souhlasit - ba ani nemusíš :c) ... přesto myslím, že (přestože používáme slova jiná) si velmi dobře rozumíme. Já netvrdím, že úzkoprsých lidí je málo, myslím si jen, že jich není většina. Ba vím, že některá zaměstnání - jakoby je přitahovala, neb jiní v nich nemohou být díky svému naturelu úspěšní. Veškeré karierní řády ctihodných firem jsou komponovány - jako krásné umění v oboru motivace - pro Tadeášky nejrůznějších tvarů a velikostí. Tadeášek však pod vrcholem zůstanou nejenom pro bezduchou snahu dodržet pravidla, ale i proto, že by se ocitl - jako šéf - náhle mimo systém - veškerá úzkost a odpovědnost toho nejistého postavení - kdy ON má být tvůrcem systému, stojící nad ním, by mu zřejmě zlomila vaz. Chybí mu vůle tvůrce (snad i invence), který ve svatém zápalu zvolá "BUDIŽ SVĚTLO". Ale kromě "Tadeášků" a "Šéfů" je ještě celé panoptikum nejrůznějších charakterů a lidských typologií - od generálů k bohémům, od sportovců k mystikům a t.d. ad lib. A navíc - většinou se vlastnosti míchají a vyvíjí - takže - nepředbíhejme. Kdo ví, co on je Tadeášek ve skutečnosti zač ...? Co kdyby on se třeba jednou mimovolně zamiloval ? Nebo v sobě naposled pod šedivou skořápkou objevil "šéfa" nebo někoho jiného ? (ale - tipuju, že umělce asi sotva ... ;c) Ale právě proto, že Tadeášek ve Tvém podání je krystalickým typem - bez příměsí - a mám pocit - s tak nalinkovanou budoucností, že je vyloučen jakýkoli vývoj mnou naznačeným směrem - právě proto jsem použil slov, že se domnívám, že Tadeášek je sen a mýtus - nikoli živoucí člověk... :c)

Stylově dokonalé... v reálném životě nemám takové Tadeášky příliš ráda... jsem na ně příliš živočišný a nedisciplinovaný tvor... Na rozdíl od Břízy si myslím, že takoví lidé nemusí být nutně snem. Je sice příliš krystalický, ale člověk každý den potkává lidi, o jejichž existenci pochyboval. Někdy je mine bez povšimnutí, ale někdy se s nimi na chvíli střetneme. Vlastně je mi takových Tadeášků trochu líto. Nikdy totiž neprožijí celou hloubku bezmoci, trápení, zoufalství, a stejně tak nikdy nepoznají protipóly, které z nich nutně povstávají. Vím, že o ně ani nestojí a že je to všechno v životě spíš na obtíž... ale příliš si cením autenticity.:) Lidé přes kopírák to mají snadné, jsou to rovné přímky. Kolikrát jsem chtěla být také takovou rovnou přímkou, která jde mezi bolestí a radostí nezúčastněně, mimovolně... na druhé straně mezní situace nás přibližují k Bohu, nebo spíš k univerzálnímu vědomí světa... Uff, nechci být příliš osobní, takže se vrátím k textu. Hodně dobře napsané. Plasticky, reálně, dialogy nejsou křečovité, autor umí používat slova tak, aby vytvářela konkrétní dojem, v němž je ale i dost prostoru pro imaginaci. Tip + Výběr

Bříza
15. 11. 2001
Dát tip
:c) - což o to - vídám v metru mladé, dobře (či rádoby dobře) oblečené pány, ze kterých čiší obchodní cestovnictví, pojišťovnické agentství, manažerství a veškerý polistopadový kapitalistický folklór. Přesto si troufám tvrdit, že Tadeášků - jak jsi ho popsal - je mezi nimi menšina. Celou věc vnímám, jako věc systému, kterému se oni MUSÍ z existenčních důvodů přizpůsobit, a to pod nevybíravým tlakem boje o chleba a živobytí - ve hře, kde pravidla stanovil někdo jiný. Hrají hru, ač uvnitř vědí, že je to celé nesmysl. Člověk se nerodí s kravatou a s návykem obřadně rovnat psací potřeby. Malý človíček je jako zvířátko, které se přes pračlověka, prvobytnou společnost a středověk postupně dostává do naší doby - a to často dost bolestně (ona ta doba není vůbec jednoduchá a veselá) a buduje sám sebe, jako autentickou lidskou bytost - často jaksi "navzdory" výchově a manipulaci (- ač částečně touto právě definován). Tvůj Tadeášek je naopak s tímto umělým "ovlivňováním" lidské přirozenosti zcela smířen - ba co víc - jemu je v této "zvnějškovělé" struktuře dobře - a svým způsobem je jejím zdrojem. Snad tím řeší svůj "existenciální" problém - totiž otázku kdo, nebo co vlastně on je ve svých očích zač. Kdyby nebylo pohotově po ruce "kolonky" do kterého on se zařadí, snad by propadl úzkosti. Krásně jsi uvedl, že za minulého režimu by možná s rudým šátkem lepil nástěnku SČSP v rudém koutku. U nás ve třídě takovýhle byl jen (.............) synek učitelky - ostatními ve skrytu nanejvýše útrpně opomíjen. A to nás bylo ve třídě 30. Rozhodně bych si jej nevybral, jako model - či vzor člověka, rozvíjejícího své lidství v celé šíři možného potenciálu uplatnění. A také si nemyslím, že podobný typ by v současném systému mohl být opravdu příliš úspěšný. Dotáhne to díky své úzkoprsosti nanejvýš na referenta ;c) - tipuju. Opravdu úspěšní bývá typ A, typ "šéfovský", kladoucí vysoké nároky na své okolí, typ bezohledný, dravý, koncepční - s jiskřivými nápady a býčí šíjí, nebo alespoň "cheeshead". Může být být poživačný, nebo naopak asketický - v každém případě pod nátěrem korektnosti a železnou nutností spolehlivosti se skrývá lví srdce plné vášní a vnitřní síly. Takový Tadeášek prostě není - tedy nutně bude výšeuvedeným typem pouze používán.

sidi
15. 11. 2001
Dát tip
Nemohu s tebou souhlasit Břízo, a rád :) Je na světě velmi mnoho lidí kteří nemají Sebe, kteří potřebují společnost, jakoukoliv, k tomu aby našli pro svůj život formu. Najdou ji v úzkoprsém dodržování jejích pravidel. Znám lidi kteří se ve svém zaměstnání vrátných hrdě tyčí na nebohými návštěvníky jejich úřadu, aby v baráku kde bydlí pokorně uskakovali před hadrem domovní uklízečky. Není to pro ně žádný problém, obojí je standardní chování v té které roli. Tadeáš byl vychován do podoby středostavovského člověka, což přirozeně neznamená nějakou nonvariantní uniformitu. Už v první třídě najdeš dětičky, které se vždy zuby lokty protlačí, aby utvořily první dvojicí za paní učitelkou. A najdeš chlapečky a holčičky, kteří vyskočí z lavice a běží k houbě, když učitelka neadresně požádá: „Smažte někdo tabuli.“ Tadeáš není ten s těmi lokty, protože na ně nemá figuru, ani po rodičích genetický fond. Tadeáš umyje tabuli. – Ovšem cíl obou „typů“ je stejný, zaujmout co nejvyšší postavení ve třídě jako oficiálním systému. „Autentická bytost“, devadesát procent lidí svoji autenticitu nemá, opakují chování hospodských předáků, televizních figur, politických veličin, a ten zbytek ji má jenom částečně. Tadeáš kopíruje do posledního detailu své rodiče, kteří kopírují svoji představu jak se světu prezentuje důstojný, ctihodný, úspěšný člověk. – Ano, Tadeáš je s tím čemu ty říkáš „umělé“ ovlivňování smířen, ne on je jím navýsost spokojen, protože jinde by neměl šanci. Když je první třída bez „systému“ (o přestávce) prosazují se v ní úplně jiní žáci. Tadeáš potřebuje jasná pravidla na svoji ochranu. Proto je má tak rád. Polemizoval bych s tebou, s tvými atributy, jimiž se podle tebe vyznačují šéfovské typy, ale souhlasím s tebou, tady není shoda názoru mezi autorem a vypravěčem v povídce, že Tadeáš se nikdy nestane šéfem svého podniku. Jako se střední stav vyznačuje bezduchou snahou dodržovat pravidla, tak je talentem těch kteří to „dotáhnou“ nejvýš, v pravou chvíli pravidla porušit. Více než nadprůměrnými schopnosti se lidé dostávají na nejvyšší posty ztrátou loajality ke svým šéfům, pochopením blížících se změn. – A tohle Tadeáš nikdy umět nebude.

kafka
14. 11. 2001
Dát tip
sidi, včera před spánkem se to četlo... musím ale přiznat, že díky vypravěčově obdivu, kterým jsem se nechala možná až příliš ovlivnit, mě Tadeášek fascinuje až do morku kostí, přičemž vím, že ve skutečnosti by mi pěkně pil krev... vypravěč to zkrátka zřejmě umí... se čtenářem ;-))

Sala
14. 11. 2001
Dát tip
četla jsem: Tadeáš vytahuje banketky :) co do vztahu zatížení přes emotivní jídlo, je tohle paráda (čtenářská) žrací!!! :-) * * * !!! a to ani v nejmenším nepíšu z hladu! :) Navíc mám pro "slušné jedince" slabost, takže narozdíl od Kafčete by mě ve skutečnosti krví do varu (ani posezením u čaje:) imaginárně nedostal.:))) Nádherně jímavá povídka.. o vnímavosti pro detail citlivě nemluvě, ve vážném -pousmáním pohladila.. a nejen tomu díííííky !!!*****

kafka
14. 11. 2001
Dát tip
A já si myslím, že Tadeášek nebyl jenom pěkně slušný… že byl také trošku čímsi upnutým ke krku postižený… zakaždoucenuuhlazenost je obehnáno jen ohrádkou slušnosti…?nevím, nevím. Podle mě by byl Tadeášek radostnější na řetězáku upatlanej cukrovou vatou… ale třeba se mýlím… třeba je tak jak je tím nejšťastnějším na světě širém. přesto si stále odporuju zmítáním se mezi tím shora mnou uvedeným a jistým zamilováním do T., jak jej sidi popisuje.

kafka
14. 11. 2001
Dát tip

Pája
14. 11. 2001
Dát tip
* hm hm se zadumám na chvíli.....

kafka
14. 11. 2001
Dát tip
Pájo... koho ti to připomíná... ;-) hm hm možná se mýlím :))

Sala
14. 11. 2001
Dát tip
Nakousla jsem, že viděl svět "po svém," protože to tak "zodpovědně" chtěl.. o jeho upjatém postižení je do toho starosvětsky vmísenou příchutí. :) A třeba byl prostý ve svém pohledu co jen kopírovat vně svého plůtku, nemyslím za každou cenu.. řekla bych, že svou uhlazenost jednoduše nevnímal, protože mu byla přirozená, vlastní, třebaže do jisté míry vštípená.. v tom spočívalo jeho snadnější a nekomplikované, jak se autor dál zamýšlí porovnáním sebe. Dávám mu za pravdu, že procházet se svými životaboly i úspěchy nadšením nahoře-dole je perspektivou chuťově výrazného daleko lepší. Podržet na jazyku co v nás životem uzraje nebývá nadhledem trpké, abychom příhodně užili. Jemu upatlání v cestě vatou nestálo, nato bral kolotoč "příliš" vážně. :)

Bříza
14. 11. 2001
Dát tip
Tak já se taky odpeckuji - když myslíte:c) - mé horší já bylo se svou poznámkou o "Portrétu pana Tau v jinošských letech" vykázáno za dveře solidní diskuze, aby uvolnilo prostor tomu civilizovanějšímu ve mě ... tedy: Tadeášek je SEN. Je zajímavé, že od jisté doby, kdy umělci měli jaksi v "popisu práce" bourat vše, co zavánělo konvencí, či tabu (smrtelné křeče tohoto trendu lze odhalit i v leckterých zdejších dílech), neustále sílí proud, navracející se k obyčejné "normalitě" a odhaluje ji jako něco zdaleka ne obvyklého a samozřejmého - něco, oč je třeba usilovat, snažit se a pečovat - něco, co je zdrojem perspektivy, životnosti a půvabu. Tedy odklon od dekadence v nejširším slova smyslu. Osobně si myslím, že tento směr je dán skutečností, že v reálném světě jsou dnes samy základy slušné, zdravé a normální lidské existence zpochybněny. (jde tedy o jakýsi "post-novopozitivismus ?") Přesto mám dojem, že Tadeášek je postava mytická - a svým způsobem - hraniční jedinec (většina normálních a zdravých mladých mužů je myslím k podobnému modelu chování za současně panujících podmíněk zkrátka "nevychovatelná"). Ve skutečnosti si nedovedu dnes představit středostavovskou idylu, která by byla jeho živnou půdou. Obávám se, že něco takového tady a nyní prostě neexistuje (jestli ano, vyveďte mne prosím z omylu - budu nesmírně potěšen). Jeho vztah k opačnému pohlaví - vzhledem k jeho věku - mi přijde až příliš "kortikalizován" na to, aby všechny instinkty fungovaly správně. Nevěřím, že jeho odpovědnost pramení z pevného vnitřního řádu a klidu. Spíše pod ní tuším neuroticko-anankastickou pedantskou strukturu s masivním sebepotlačováním, a nebo primární instinktivní slabost. Ale - kdo ví - třeba nás zrovna tímhle směrem evoluce povede ... V každém případě - Sidi ---- hluboká poklona a obdiv Tvému stylu i Tvým myšlenkám ...

Wopi
14. 11. 2001
Dát tip
Po Břízově rozboru není co dodat. Snad jen, že bych nevěřil ve "smrtelné křeče" jakéhokoliv trendu, neboť bych se přikláněl k tomu, že se po průchodu dolní částí sinusoidy opět za čas objeví v plné síle... ;-)). sidi - tip za opravdu živý styl...

Pája
14. 11. 2001
Dát tip
kafčí...dyť.......:-)))...radši ne :-))

Sala
14. 11. 2001
Dát tip
"horšímu já" v B(é) :) Souhlasím, že po obyčejném, lidském a ozdravném je nejen prózou.. poptávka až hlad, nicméně Wopiho sinusida je historicky nezvratná. :) S potěšením si dovolím vyvést z omylu.. těch pár co znám, reálně u potřepání ruky "dobrým dnem" existuje. :) Plachost a ohledy se dnes moc nenosí a koukám "chůdě slabomyslný Tadeáš" je skalpelem na duši v hluboké pokloně rozpitvanej. :) Možná mu šlo (vzhledem k tomu jak se sám bere) o uvážlivost povýšení pouhého flirtu s děvčaty na vztah, který přetrvá i semele nějaký ten pocestný kamínek.. nežli (do krajnosti).. rozvodem "za maminkou, za tatínkem" příběhem za křídlo poraní. :)

Bříza
14. 11. 2001
Dát tip
Určitě Salo ... ale - pohleď na jeho věk .... to tedy musel být kolem čtrnáctého - šestnáctého roku nesmírně nevázaný, že je nyní tak zkušený a racionální ? Ale - i tak - i tak .... Je to pravděpodobné ? Pokud ano, proč není Tadeášků kolem nás víc ?

Sala
14. 11. 2001
Dát tip
Břízko slovy :) zk(o)ušená.. jak víš, takové bílé vrány je u pospolitosti dnešního zakrákaného těžko šestnáctinou uvidět.. a přesto po libosti možné. :)) Musí se pro to ovšem z velkoměsta do vesnických chaloupek okrsku popojít, mezi náctileté smíšky nenápadně vtrousit a na mezi je za ruku nechat představám o životě vypovídat, aby se nevěřícným zrakům před očima událo.. spatřiti zázrakem padající hvězdu jejich snu.. o všem čistém a panensky uchovaném jako jsou naučeni přírodou, kde se jim cudně patří zdržet i za ruku (už ne mravnost nade vše:))) zdržovat..:)) Nevzít si co mi nepatří, byť by mi i srdce půdou pod nohama zahořelo. :) Je o hodnotách a žebříčku popojití na tom. :) Výjimky z pravidel žijí.. a Tadeášci na zápis do "druhově ohrožené" navzdory našemu otáčení hlavou k tomu i spokojeně.. :)

Bříza
14. 11. 2001
Dát tip
Salo: bezpochyby ... :c) ale - je to tento případ ? .... všimni si, pro jaké věci Tadeášek své dívky opouští ... Vybírá ... vybírá ... a - jakoby se nechtěl (nesměl? neuměl?) příliš citově angažovat ... jakoby příliš nepečoval - jakoby každou celkem rychle odhadl, zhodnotil a ... zjistil, že ne ..... Ale vždyť šlo o lidské bytosti ... Jakoby Tadeášek v lásce sám sebe na misku vah jaksi nekladl ....

Sala
14. 11. 2001
Dát tip
Žjó ;) k výběru na misce vah.. máš na tom modráska..:))) Asi že je Tadeášek "jednoduchý," aby se u pírek s děvčaty rozebíral, snad chce jen tu svoji představu uchopit za sandálky, za srdíčko až ho vezme, a proto se má.. jakmile rozpozná.. (srdce mu napoví).. odmítavě. Pro svoje rádoby viděné, chtěné.. na mezi nej. :) Kdo dneska nezraňuje..? na to jsme příliš nedokonalí a příliš zabředlí v iluzích (o sobě, o druhých:).. o (dobročinně uspořádaném) světě a jakpak se oplácí...? :))) Děje-li se z upřímného a čestně, nejsem rozejití proti.. takové nepoznamená.. jde o to sladit krok..

sidi
14. 11. 2001
Dát tip
Nejdřív děkuji všem přítomným za projevený zájem. U prózy, a navíc tak dlouhé, mě to velice překvapilo, příjemně. :-) Tedy hlavně k Břízovi, neboť on je hlavní Tadeášův oponent. Srovnání Tadeáše s panem Tau by mě v životě nenapadlo :) Ten měl smíšky v očích, což u Tadeáše nenajdeš. Tadeáš je standardní postava kterékoliv doby. Jistě, v každé se chová jinak, za komunismu by byl svazácký funkcionář, a s vážnou tváří pečoval o nástěnku v rudém koutku. Ale ne proto že by byl přesvědčený komunista, protože ctí systém a řád. Jeho ambicí je zaujmout slušné „středostavovské“ (přinejmenším) místo ve stávajícím (jakémkoliv) společenském systému. A protože v každém lze uspět s některými vlastnostmi lépe než s jinými je Tadeáš jaký je. A tady s tebou Břízo budu polemizovat, je jich mnoho. Stačí se ohlédnout k roku 89 a těm následujícím. Stalo se že opět začalo mít smysl budovat pracovní „kariéru“, a vzpomeň si kolik mladých mužů najednou přešlo od džín k tesilkám a bílým košilím. Ostatně jev fialových sak je všeobecně srozumitelný symbol. Odkud se vzali mladí manažeři, mladí dealeři čehokoliv, mladé asistentky ? V zemi kde 89 byli úředníci apatické myši ? Děti v sobě oprášili vlastnosti rodičů, a daly jim nový kabát. – Snaha zaujmout co nejlepší místo ve společnosti je základní lidská potřeba, a je věcí poptávky jak se přitom lidé chovají. Mluvíš o „nepřevychovatelnosti“, ale já vídám mladé kluky se svaly z tělocvičen (až je mi jich líto, s takovou figurou), jak se snaží za pulty krámů být úslužní ke starým babkám, z nichž by si na ulici dělali „prdel“. Jinakost je generační mýtus, stačí počkat až jim bude třicet. Připouštím že tady se Tadeáš trochu liší, dobrou výchovou se podařilo že je mu ve dvaceti třicet. Add střední stav. Projeď se někdy metrem mezi 8-9 ranní, v každém voze uvidíš pět, šest mladých lidí u nichž na první pohled poznáš v jakém oboru pracují, a je to velmi zjevné. Projeď se tímtéž metrem po desáté večerní, a uvidíš nastupovat dobře oblečené starší páry, jak se rozhlédnou je-li přítomen ještě někdo stejně dobře oblečený, a stejně dobře naladěný kulturním zážitkem. Jsou to rodiče těch ranních mladých. Obdobu najdeš i na vesnici, nejlépe v hospodě, pokud je ve vsi jenom jedna, nebo při tradičních slavnostech. Vrstvení společnosti na třídy je rovněž věčné. Malý roztomilý příklad. Vídám 5-6 letého chlapečka v kalhotách, v bílé košilce, kostkované vestičce, s motýlkem pod krkem, jak vynáší z paneláku koš s odpadky. A tohoto všeho je Tadeáš příkladem, i když takhle zeširoka jsem při psaní neuvažoval. A s tím souvisí i Tadeášova snaha najít tu správnou dívku. Tadeáš neklade na misku vah lásku, nebo nedej bože sebe. To by se mohlo stát že by se zamiloval do děvčete od kolotočů, a ta ostuda, ta nepochybná krátkost, navíc s předem špatným koncem. Na misce vah je „středostavovské“ postavení, které Tadeáš zdědil, a jednou předá dál. Tadeáš váhy pouze vyvažuje, dívkou jež mu zděděné závaží pomůže přenést do další generace. Mě nejvíc Tadeáš zaujal jako typ člověka, který se nikdy nevidí zvenku. Který nikdy nezapochybuje že cesta po níž jde je správná. Který je proto jaksi „krásně“ vyrovnaný, klidný a sebevědomý. – Ale "Tadeášem" bych být nechtěl. :-) p.s. Všiml jsem si v příspěvcích že Sala velice pěkně vystihla některé Tadeášovy "pohnutky" proč je jaký je: bral kolotoč "příliš" vážně povýšení pouhého flirtu s děvčaty na vztah, který přetrvá "za maminkou, za tatínkem" škoda že tyto postřehy v její "bohémské" :))) mluvě trochu zanikají.

Wopi
14. 11. 2001
Dát tip
No... klást na misky vah své středostavovské postavení... v tomto věku... auuuu :-/ a i kdyby, tak především ve spojení s nejistým dotazem, jak před schůzkou vypadá... :-o tohle mi k tomu nějak nesedí

sidi
14. 11. 2001
Dát tip
To "postavení" je ve hře přirozeně podvědomě, neformulovaně, a jde v tuhle chvíli o vlastně postavení rodičů, nezklamat je. A s tím nejistým dotazem, nezapomeň že se teprve před čtrnácti dny ocitl ve velkoměstě, kde je všechno jinak, i lidé jeho věku, proto je na chvíli znejistěn.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru