Dinosauří loutky boží 6 - Deinonychové

Dinosauří loutky boží 6

Bolestný dívčí výkřik. David ho moc dobře slyšel. V běhu si rozepínal příklopec, aby se zbavil svého zbylého oblečení. A teď se zastavil. Nohy nechtěly zpátky, hlava se nechtěla otočit na čepu. Ale to přeci musel… ach musel…

Viděl Allosaura bíle zářit proti světlu lamp jako kostliveckou loď pohupující se na moři. Tak klidně, jak by laxně netvor hrál kostky sám se sebou o Davidův život. Allosaurus začal zaklánět hlavu, cosi bílého a sladkého měl nyní v zubech… David zavřel oči.

„Musím… musím… musím to vidět… musím zpět… zpět!“ přesvědčoval sám sebe a pomalu si stahoval kalhoty. Jiný ostrý zvuk ho probral. Okna v patře se roztříštila a k chodníku skákaly dvě mozaiky kůstek. Deinonychové rozhýbali své údy a vydali se na lov.

David jim byl vlastně vděčný. Rozeběhl se pryč od muzea a mohl se uklidňovat, že ho k tomu dohnali právě tihle dva rafinovaní vrazi. Ne jeho zbabělost.

Ze železného sudu pod mostem vylezla jiná kostra. Zažloutlé články prstů zašmátraly po zemi, až nahmataly potem zvlhlý chumel oblečení, které právě David odhodil. Šedivé vousy na lebce se zalily slinami. Bezdomovcova bezzubá ústa zahýkala nějaký veselý popěvek.

„Hej páné!“ zařval stále zpěvně. „Neztratil ste někde tady koníčka?“

Jak nahý David probíhal kolem zábradlí, shlédl dolů na bezdomovce. Ten se smíchem objal hromádku hadrů a vbořil do nich svou zkřivenou tvář.

Vzduch svištící mezi kostmi jak sípavý dech ve flétně. Rána na chodník, zvuk hřebu, když vjede do rakve - pro toho co poslouchá zevnitř. Vedle jednoho ještěra dosedl jeho druh. Oba se naklonily, až se jejich ocasy vyrovnaly s páteří. Rozevřené čelisti bez šupin, masa nebo jazyků se pokoušeli vydat vrčení.

„Mý!“ kvíkl jim dědek v odpověď. Ochranitelsky sevřel kopici hadrů a na zemi se stočil do klubíčka. Tak byl bezdomovec zvyklý se bránit kopancům. Ale teď ještě nepochopil, jak ostré mají tihle útočníci kanady.

Když Deinonychové poznali, že se hadrů nemůžou jen tak zmocnit, rozhodli se dostat se k nim skrze bezdomovce. Počínali si jako dvě rozdivočelá děcka, co našla nemocnou kočku.

Pak jeden kůstkami přední končetiny sáhl skrze záda a hrudník do dědkova náručí a konečně vyštrachal Davidovo prádlo.

David se rozvzlykal pro toho smrdutého fetišistu. Přemýšlel o tom, že i jeho slipy jeho prošoupané kalhoty a kapesník způsobují smrt. Měl by se otočit, jít zpátky a obléct se do toho kostýmu obarveného krví. Zastavil se, protože už to nešlo. Ztišil dech a chvíli se zaposlouchal. Ťukání jako když se vysypou dřevěné kostky na chodník, skřípění obratlů v čepech… nic takového neslyšel. Než se zase prudce rozkašlal. V krku ho pálilo, škrábalo ho jako by spolkl vlas…

„Do píči to ne!“ zakňučel. Sesunul se na kolena a bez dalšího rozmýšlení si vecpal prsty do krku. Na stehna mu vycákla pěna ze žaludku, roztíral ji prsty… hledal. Žádné vlákno ve zvratcích nebylo, ale v krku cítil pořád něco cizího. Když se na to soustředil, struna božího vlákna se znovu rozezvučela a rezonovala mu v těle jako ještě nikdy předtím. Někde vzadu hnusně zaskřípěly drápy, které přistály na zábradlí.

Postavit se znovu na roztřesené nohy stálo Davida veškerou vůli. Znovu se u toho pozvracel. Stál tam teď nahý, třásl se. Jak vyhnaný z postele na mráz. Ohlédl se a spatřil je, jak létají. Prackami přitom hýbali v souzvuku s čelistmi i drápy na zadních nohou. Jako by rozjívení skákali na trampolíně. Nebo snad spíš se zdáli být kostičkami ptáčků, které holčička chce z dlaní vyhodit zpět do vzduchu. Ale kostřička jí znovu spadne do rukou a tak se snaží znovu a znovu. Moc veselá záležitost…

Jak znovu jeden Deinonychus vylétl, David se podíval skrze něj na černé nebe. Chumel hvězd se okamžik leskl kolem ještěrovy pánve a mléčná dráha obtékala dál jeho ocas. Venuše, Mars nebo co svítily tvorovi skoro na místě srdce za tenkou hradbou žeber. Smrt, milióny věků a vesmír se v tom pohledu Davidovi spojily v jedno. A on si s nekonečným zármutkem a ponížením uvědomil, že nemá ani dost odvahy na to, aby se nechal zabít.

Zoufale uvedl rosolovité nohy do pohybu, vlastní husté sliny mu zamlžovaly oči. Aby se vzpružil, hrábl si prsty do vlhkého ohanbí a vytrhl hrst svých chlupů, aby si ostrou bolestí rozproudil krev. Nechal chlupy větrem nést k pronásledovatelům. Prolétly očnicemi a čelistí jednoho Deinonycha, druhý je odehnal drápy. Bolest nasála zbytek sil z Davidových svalů. Křižoval jak opilý cestu, kudy se ještě včera mazlil s Anninou rukou. Každý krok hrozil pádem. Ve světle lampy jak vrata vytouženého žaláře stály dveře domu, do kterého si David slíbil, že už nikdy nevkročí. Vydrželo mu to skoro půl dne. Tak kdo tady vlastně byl ovládaný božími nitkami?

„Táto! Táto, kurva, tati! Otevři!“

Prudké rány na dveře. Někde pět set metrů vzadu tichost domovních klíčů ležících v kaši bezdomovcova masa.

„Jo!“ odvětil po chvíli otec, aby aspoň nějak zareagoval. „Promiň, ježíš, promiň, ve mně ťi to ňák furt čkrundá a nemůžu se zvednout.“ Zase se pokusil, ale bylo to stejné jako by si jen chtěl upšouknout. Zas žuchl zpět. Oddychoval, jednu dlaň s bílými chlupy položenou na pupku. V tváři opravdové utrpení. Ani ne bolestí v útrobách. Ale že nemůže svému synkovi vyjít vstříc. Zase to nedokáže, zase mu nemůže pomoct.

„Taťko! Taťko, prosím tě!“ mlácení hlavou do dveří, vrážení do dveří. Pláč u dveří.

„Už to ale bude, se jen trochu zberchám… zatáhnu… vydrž eště maloučko… jejej, malilinko? Že se na mě nebudeš zlobit, Davítku, viť že se nebudeš…“

Náraz do dveří až dřevo prasklo. Z několika spár a podél futer vyteklo pár kapek krve.

„Davítku, jen chvilinečku mi dej, ale nezlob se už na mně, jen už se prosím tebe nezlob, jo? Davítku, no tak, povídej si se mnou, jo?“

KONEC