Ztracené brýle

     Nedávno mě navštívila paní nostalgie. Přebírala jsem na půdě krabici vzpomínek, která se s námi všude stěhovala, protože mi bylo líto zbavit se věcí, co pro mě měly v minulosti velký význam. Věcí, které už sice neslouží k ničemu, jen zabírají úložný prostor, ale nelze je vyhnat ze dveří paměti. Jak bych jen mohla nasytit popelnici prvním pouťovým prstýnkem, mušličkami od Baltu či růžovými brýlemi?

Jo, jo, zasnila jsem se při pohledu na růžový poklad: To byla tenkrát doba! Čas letních lásek a malin nezralých - řekl by klasik...

Ten trend barevných brýlí v šedesátých letech udávala Naďa Urbánková. Ta snad při každém vystoupení v telce měla jiné! Já jsem samozřejmě po nich toužila taky (měly je ostatní holky), ale jelikož o důležitých nákupech rozhodovala rodinná rada, musela jsem si vyslechnout:

"Copak chceš vypadat jako Ferda Mravenec?" Otázala se matka při míchání polévky. Taťka pronesl něco v tom smyslu, že na blbosti nejsou peníze a se vztyčeným ukazováčkem mířil na dveře. Korunu všemu dala babička, když mi začala domlouvat tak přesvědčivě, že moje dvanáctileté sebevědomi zčervenalo: "Děvečko, ty si nepobrala na rozumu, také predsa nosia iba kurvy!"

Zákaz módních brýlí jsem obrečela já i mladší sestra, která si vynucovala všechno to, co jsem chtěla mít já.

V srpnu, jako každým rokem, přijela berlínská teta Erika. Na její příjezd jsme se vždy těšily v očekávání, co nám zase přiveze. Toho roku vylovila z luxusní kabelky dvoje obrovské růžové brýle s kytičkami, po nichž jsme s Irenkou toužily a tajně si o ně do Německa napsaly.

"Jé, tante, vielen Dank! děkujuuu", vrhla jsem se Erice kolem krku, až jí spadl klobouk.

Bez brýlí od Eriky jsem se od toho dne nehnula z baráku. Ať bylo hezky, nebo lilo, brýle putovaly stále se mnou. Až jednou: Joska od sousedů mi je strhl a odmítal mi je vrátit, dokud mu neukážu prsa. To jsem nemohla, žádná jsem ještě neměla, styděla jsem se, některým spolužačkám už narostly... Nic nepomohlo přesvědčování Josky, že budu doma bita, jestliže příjdu bez dárku. Nepovolil. Co naplat. Sebrala jsem z Irenina úkrytu pod postelí ty její brýle (stejně jí byly velké a nemohla je nosit!), nasadila si je a vítězoslavně zakřičela na Josku: "Tak si je nech, ty sprosťáku!"

Na příhodu jsem si vzpomněla, když jsem byla naposledy za sestrou v nemocnici. Některé nálezy už není komu vrátit...