Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kdyby nikdy....

27. 09. 2010
4
11
2301
Autor
voice

„Kdyby“..bolestivé slovo. Ve vztahu k minulosti vyjadřuje lítost nebo pochybnost nad vlastními nebo cizími rozhodnutími. Analyzovat vlastní rozhodnutí je užitečné, ale je dobré o nich pochybovat? Je zdravé utápět se v myšlenkách: kdyby tehdy nepřišla voda, nezačala bych se topit? K čemu to je? Co se stalo, nedá se odestát. Možná je to duševní hygiena, která přináší očistu jen v případě, kdy se i na špatných rozhodnutích podaří najít něco pozitivního. Protože..jak mohu vědět, že to topení se, bylo zapříčiněno zrovna tou vodou? Kdyby nepřišla voda, třeba by přišlo sucho a to by bylo ještě horší...co já vím. Je to jako s počasím. Když prší, nadávám, když neprší, tak taky. Všechno je relativní, a proto slovo „kdyby“ je stejně marné jako snaha vrátit čas. Jedinou možnou cestou je smíření se s minulostí a víra v budoucnost, kterou stvořím přítomnými rozhodnutími a budu doufat, že mě jednou zase nenapadne…kdyby tehdy….

Nikdy. Nemám to slovo ráda. Nikdy jsem neměla. Opravdu nikdy? Blbost, vždyť jsem ho používala. Nikdy je prázdné slovo. Kdo může říct: „nikdy jsem nelhal“? Existuje někdo takový? Chtěla bych ho potkat a pogratulovat mu, že má tolik troufalosti něco takového prohlásit. Ale vlastně znám jednoho takového, jmenoval se Mirek Dušín. 

A kdo může říct: „tohle bych nikdy neudělal“? Chtěla bych ho potkat a vidět odvahu v jeho očích, se kterou to říká. Vždyť neví, co mu život přinese. Vždyť neví, nebude-li muset někoho zabít, zklamat, zalhat, zradit, utéct… Život přináší chvíle, které pohřbívají idealistická NIKDY. V těch chvílích většinou neznějí fanfáry ani potlesk. Takové chvíle bolí. Rvou vnitřní hranice zásad. Bortící se iluze o sobě sama posouvají pomezní kameny k dalším „nikdy“ a to jen proto, abychom tu bolest prožili znovu a s ještě větším utrpením, až se život zase otřese. A on to udělá, protože ho to slovo popouzí dokazovat člověku, jak málo sám sebe zná. Neberu to jako příkoří osudu. Naopak. Je to naučná stezka vnitřním světem.
Když někdo prohlásí: „tak tohoto bych nikdy nebyl schopen“, je to odsouzení. A je úplně jedno, že za tím následuje alibistický dovětek „ale soudit tě nebudu“. To si odporuje. Říká tím: „udělal jsi něco, co já bych nikdy….a tak jsem lepší než ty a ty jsi horší než já“. Jasný rozsudek. Logická dedukce. A kdo je opravdu lepší a kdo horší? Ten kdo uzná své „pochybení“, přizná barvu, ačkoli ví, že to nebylo zrovna košér…nebo ten, kdo se schová za své „zásady“? A kdo má právo soudit rozhodnutí a skutky druhých? Kdo si na to troufá? Sami sobě jsme soudci. Jsme svobodní. Můžeme všechno, co chceme a zodpovídat se za to budeme jen sami před sebou. Tomu se říká svědomí. Nikdo další do nás nevidí tak jako my. Nezná souvislosti ani důvody. Nemůže znát, i kdybychom chtěli, protože existují takové, které jsou slovy nesdělitelné. Přesto nemohu prohlásit, že nikdy nebudu odsuzovat. Paradox.

A tak jsem se slovo NIKDY naučila nepoužívat. Neberu to jako pootevřená zadní vrátka pro svá klopýtnutí. Je to vědomí vlastní nedokonalosti, omylnosti a pokory. Neříkám ho ani jiným, protože nesoudím. Na to toho příliš málo vím a víc vědět nemohu. Snad se najdou tací, kteří nebudou soudit mě. Takové bych chtěla potkat a zeptat se jich, jestli tohle pochopení „nikdy“ je krok ke zmoudření.

Kdyby a nikdy. Zvláštní slova. Poslední dobou je slýchám často. Kdybych je neslýchala, nikdy bych tohle zamyšlení nezačala psát. 


11 názorů

mě se líbí ta pointa. finis coronat opus.

Elleanor
28. 09. 2010
Dát tip
Bezvadná úvaha, souhlasím s tebou do posledního písmenka a víc už nemám co dodat. A poslední větička je "pecka" na konec:) T*

Vaše dílo je rozhodně pozoruhodně dosti hodně hodné zveřejnění na tomto a právě jen tomto serveru – více se neodvažuji říct (potřebuji sto kritik, aby se mi otevřela brána poznání – tedy možnosti i jiných kategorií)

voice
27. 09. 2010
Dát tip
jo!...souhlas:o)

Ostrich
27. 09. 2010
Dát tip
Přesná otázka. Ano, já vím, že nemám jistotu, zda to je právě tak. Taky proto vím, že vždy jde jen o můj, nikoli definitivní, model. Ale rozpor mezi slovy a činy nemohu pominout, tak si ho zatím, než se dozvím více, nějak vysvětluji. Jenže já to neberu tak, že tímhle odsuzuji. Nemám kvůli tomu k tomu druhému člověku apriori negativní vztah. Soudím leda ve smyslu usuzuji. A to se nedá odstínit. Není možné se na nic doopravdy dívat bez usuzování, to je iluze. Naše mysl jsou především vnímací vzory a modelovací schémata, bez nich vůbec nemůžeme ani myslet ani cítit, prostě to nejde - je to jako žít bez kostry, bez krve, bez srdce, bez dýchání, bez potravy:-) Takže mi jde o to, přiznat si to. I sám v sobě přiznávám tu emocionální tíhu prvního dojmu - a klidně o tom mohu mluvit, stejně tak, jako o tom přemýšlím - ovšem taková komunikace může probíhat jen s lidmi, kteří neberou zkoumání jako zraňování, kteří v sobě nemají otevřené, na dotek citlivé rány, neošetřená propadavá místa, kterým se sami musí usilovně vyhýbat... Tím, že usuzuji, zařazuji do nějakého vnímacího vzoru, poznávám - a zároveň vím, že to poznání není definitivní. Kdykoliv zjistím něco nového, jsem ochoten své poznání změnit, jsem ochoten přetrpět kognitivní disonanci a hledat nový model, když ten starý nefunguje. S citem je samozřejmě potíž, není ovladatelný, někdy předbíhá perfektní intuicí, někdy je pozadu a ukazuje úplně špatně. Ale je tady, tak je potřeba s ním počítat. Člověk je v podstatě takový tak trochu tekutý... Takže v tomto smyslu soudím - i nesoudím. Nedělám definitivní závěry, ale v každé chvíli se snažím vytvářet nějaký model - i proto, abych mohl poznat, v čem je špatně. Životní postoj, kdy druhého nijak nemodeluji, takový ten "naučeně buddhistický", je velmi často iluzivní a v důsledku vede k lhostejnosti... Ale modelovat a zároveň na svých modelech nelpět, poznávat znovu a znovu, nebát se omylu, to je podle mne to pravé, tudy vede dobrá cesta toho, co je v nás nastartováno :-)

voice
27. 09. 2010
Dát tip
a jak poznáš, že svádí vnitřní boj s odsouzením/neodsouzením? Třeba zrovna Ty odsuzuješ jeho.."ano, on není upřímný, svádí vnitřní boj a snaží se to potlačit rozumem"....třeba zrovna Ty v něm ten vnitřní boj cítíš a ono to tak není... Život mě naučil nesoudit...každý má ke svému jednání nějaký důvod... Je vzácné najít lidi, kteří se k tomuto...životnímu postoji propracovali...

Ostrich
27. 09. 2010
Dát tip
Já to myslel tak, že znám pár lidí, kteří se dušují, že nikoho neodsuzují a nesoudí - a já přitom nějak cítím, že právě tohle je jejich vnitřní problém, že ve skutečnosti citem velmi rychle zaujmou k lidem to hodnotící stanovisko, ale vědí to o sobě - a rozumem se snaží ten citový odsudek potlačit, odstranit, vygumovat. No a já si pak s tím nevím rady. Protože bych s takovým člověkem mohl mluvit upřímně asi jen tehdy, kdyby si tenhle vnitřní boj, který třebá má nezanedbatelný vliv na reálné jednání, přiznal. Jinak cítím neupřímnost, neochotu k sebeponoru, strach. Znáš jungovský model persony a jejího stínu? Tahle tvoje úvaha mi to staré známé nevyřešené připomněla. Ano, kdo není ochoten poznávat sám sebe i přes práh palčivosti a bolesti ze zjišťování typu "To bych neudělal! Nebo ano...? No vlastně... Kdoví, možná, kdyby...", nemůže pokročit. Do ostatních samozřejmě nevidíme. Navzájem se lze poznávat bez hranic jen tak, že to s někým budeme navzájem doopravdy chtít. Což je jedna z maxim lásky :-)

voice
27. 09. 2010
Dát tip
díky za zajímavé alegorie...:o)...lepší je poznat než odvrhnout...ano..to přeci souvisí s tím..."nesouzením"....přesto..poznat lze jen..."sebe"...do ostatních nevidíš..i když máš zrak dravce...přesto se vždycky budeme srovnávat s druhými...tomu se nelze vyhnout...zaplaťbůh za to:o)

Ostrich
27. 09. 2010
Dát tip
Máme v mysli stroječek, který se všechno, co ho zaujme, snaží napasovat do modelů. A máme v sobě další stroječek, který ke všemu, co ho zaujme, přidává emoci, nějakou tu hodnotu plus a nebo mínus, barvu v mnohorozměrném prostoru. Takže nesoudit nelze... Všechny úsudky jsou porovnáváním nového neznámého se starým známým. Hledáním shod a neshod. Pak tu ale máme rovnováhu. Pohybujeme se, naše mysl je konglomerát obrovského množství pohybů. A tak je náchylná k nerovnováze. Jako loď, ve které je pohyblivý náklad - když se všichni pasažéři nahrnou k zábradlí na jedné straně, může to špatně dopadnout. Když kormidlo převezme nekompetentní, dopředu nevidící (m)emovír, může to být ještě horší. Proto píšeš tuhle hezkou úvahu. Přemýšlet o minulých plavbách je dobré, abys neudělala příště ty samé chyby - ale je špatné ve chvíli, kdy kormidelník namísto pohledu dopředu kouká na video z minulé plavby. Nepřemýšlet o druhých lidech i ve smyslu "jak se k nim vztahuji", asi není možné, to je sebeklam, to emocionální hodnocení ve stupnici odsudek až nadšení tak jako tak vždycky uděláme, i když nám třeba zůstane zatlačeno pod jevištěm vědomí. Ale špatně bychom dopadli v plavbě mezi útesy, kdybychom se řídili jen tím jedním pocitem, stejně jako kdybychom k němu vůbec nepřihlíželi. Lepší je poznat, než odvrhnout - ale to je další fáze, k té taky dojdeš :-) Pěkná úvaha.

voice
27. 09. 2010
Dát tip
díky...

Whitesnake
27. 09. 2010
Dát tip
Se zájmem jsem si početl. Dobré.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru