Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

30.9.2010

04. 10. 2010

2271

Autor

Marcela.K.

Je dvanáct minut po půlnoci. Ležím na pravém boku, přitulená k tobě a držím se tvé pravé ruky.

Za chvíli usnu...

Probouzím se. Slyším jak venku škrábeš námrazu na okně služebního auta. Motor bručí. ..za pár minut odjedeš do práce a já tě uvidím až zítra večer. To už ale bude prvního října.

Zapínám počítač. U vzpomínky na moji první lásku mi právě někdo naťukává čtenost. Proč? Ptám se sama sebe, ale na sklo jen napíšu: ,,Dělá Ti to dobře? Naklikat mi sem opět během několika minut 150 návštěv? Jestli Ti to pomůže a uleví se Ti, tak pokračuj.“

Vypínám počítač a vracím se do postele.

Večer jedu na noční. Musím se vyspat „dopředu“, protože po noční službě strávím celé dopoledne v nemocnici s maminkou, kterou povezu na scintigrafické vyšetření.

Když zapínám počítač podruhé, mám naklikáno u poslední básničky přes tisíc návštěv a soukromou zprávu v písmácké poště :

,,to mluvíš ke mně?
dávno tu nejsem..víc lidí Tě tu nemá rádo..nečtu Tě, až teď a je to stejné stupidní jako Ty, vata a kecy, nezajímá, blbiny..poudačku s myluji Tě se starým si strč někam..dala sis to proto aby Ti tu chlapi lízali paty a výš a níž..farizejko..milenka jako milenka ..ale bylo ti to blbý, tak jsi tam vrzla tvrdý y..na mě si s kecama nepřijdeš..a jo kdy budou nudle na faru?“

Přemýšlím o tom, jak vypadá člověk, který toto psal. Je to opravdu žena? Co se jí stalo tak zlého, že dokáže sednout ke klávesnici a napsat takový vzkaz? Neodpovím na něj. Už dávno jsem se naučila zlobu a hloupost míjet bez povšimnutí.

Proč ztrácet čas, kterého má člověk tak málo.

Přesto později zareaguji na její lež v komentářích pod sladkou básničkou, která jí tak vadí. Kde je tolerance, která by měla být součástí lidských vztahů?

Ta „starost“ o mě dalšího z komentujících - že se tu "trapním", mě donutí k úsměvu. Jak věřit někomu, kdo je schopen pod x nicky komentovat mé texty bez kouska empatie?

Má reakce se mi vrací v dalších komentářích od jedné a té samé osoby a skončí smazáním nicku fifty fifty, což je samozřejmě muréna alias šízy, před dvěma dny ceed a bůhví jak ještě…. Nemíním se tím dál zabývat a ignoruji další její soukromé, urážející zprávy.

Přesto píšu přítelkyni, která reaguje na dění u mé básničky v soukromých zprávách:

,,Já už nechci být ta hodná...
Jenže zloba užírá srdce...a srdce já potřebuju...pro své blízké“

Její odpověď :,,Tak nebuď…“ mě vrací k básničce psané „ Jen tak pro radost“.

Je to jen pouhá vzpomínka na chvíli, kdy mi bylo šestnáct a se svojí první láskou jsme se jeli na kole koupat k rybníku. Vím, že to není žádní veledílo. Jen sladké ohlédnutí, lesklý střípek vzpomínky. Takový, ke kterým se vracím, když se potřebuju zachytit radosti jako záchranného kruhu v moři smutku.

Den ještě neskončil a já, stejně jako před dvěma roky, jedu do práce na noční směnu.

Přebírám si službu od kolegyň, které odcházejí domů.

Procházím oddělení.

Pokoj zapomenutých…tak bych mohla říkat dvojce. Často tam leží babičky, které nikdo nechce domů. Také by to mohla být čekárna na LDN…

Nejčastější jejich přání je prášek na bolest a spaní….

Pak jednolůžák. Třicetiletý kluk. Před rokem si při pádu rozbil hlavu tak, že už se nepostaví, nepromluví, nezamyslí…

Další je observační pokoj s průhledem na sesternu. Leží zde zmatená, téměř devadesátiletá paní, která nám utíká na chodbu i když ví, že nemá vstávat, že by mohla spadnout. Usmívá se a stěžuje si jen na to, že ji brní pravá ruka.

Žena vedle ní je o dvacet pět let mladší. Připojena k oxymetru, který jí hlídá zásobení mozku kyslíkem, zavedená tracheostomie, odsávačka v akci několikrát za noc. Stejně tak otáčíme s ošetřovatelkou bezvládné tělo . Váží devadesát pět kilo a nedokáže nám pomoci i když vnímá a chápe. Do půlnoci dostane ještě dvě dávky tekuté stravy do pegu (hadičky zavedené přes břišní stěnu přímo do žaludku)

Na pětce to čpí močí a stolicí. Pacientka, která byla vysazena na klozetové křeslo, vykonala potřebu a její syn, ve snaze sestřičkám pomoci, vylil celý obsah na podlahu. Denní služba vše uklidila, ale přesto nezbavila pokoj zápachu, protože pacientka podporována synem, nedovolí otevřít okno.

Zastavím se na sedmičce - mužském pokoji a chvíli sleduji hrudník pacienta na druhém lůžku. Je bledý, otevřená ústa a propadlé tváře, nejsem si jistá, jestli ještě dýchá. Dotknu se jeho paže:,,Pane xy, nechcete se napít?“

,,Chci.“

Podávám mu čaj v lahvičce ze které je možné pít vleže. Před dvěma dny nám nadával. Byl hrubý, vulgární…dnes jako by tu ležel někdo jiný. Zavěšuji na stojan infuzi, v půlnoci ji ukončím dávkou antibiotik.

Otevřu dveře do koupelny a pacient z prvního lůžka, který se zde myje, se mě zeptá:,,Jdete se také omýt?“

,,Ne,“ odpovím a usměju se: ,,Já jsem v práci.“

,,V práci?“ řekne s údivem: ,,a kde to jsem?“

,,Jste v nemocnici.“

,,V nemocnici? Tak já jsem v nemocnici?!“

,,Pojďte,“ vedu ho k lůžku:,,Je večer.Už budete spát.“

Vracím se na sesternu. Chystám večerní injekce, pomůcky k odběru na glykemický profil.

Lepím výsledky a připravuji chorobopisy na další den.

Předepisuji si sesterské hlášení. Počítám opiáty…

Zřízenec přiváží maminku po epileptickém záchvatu, která je hospitalizovaná s tříměsíční dcerou na dětském oddělení. Službu konající lékař rozhodne, že si ji necháme u nás na oddělení, přestěhujeme devadesátiletou babičku na dvojku a tím uvolníme pro pacientku observační lůžko. Maminka během noci dvakrát odstříkává mateřské mléko, aby ho zřízenec mohl odnést její dcerce na dětské oddělení.

Tak skončil můj poslední zářijový den.

V noci, když je na oddělení klid, otvírám stránky Písmáku.

Rozkliknu poslední zprávu od přítelkyně. Na moje -,,Vlastně tu už nerozumím ničemu…“

mi odpovídá:

02. 10. 2010

Dát tip

Logování událostí z určeného dne, pak na chvíli únik do 'jiného světa', který se však právě toho dne nechová přátelsky, a tak raději návrat do světa skutečného, jenž taky nenabízí mnoho radosti. V závěru pak náznak jakéhosi splynutí obou světů. Čtenáři neznalému problematiky a praktik literárních webových stránek (nebo virtuálního světa vůbec) připadne střední pasáž málo pochopitelná; Písmákům bude naopak pochopitelná velmi. Tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

30.9.2010

Autor

14 názorů

Sdílení