Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Psavec část 1
datum / id05.10.2010 / 367315Vytisknout |
autorMrzout
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno619x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Psavec část 1

 

„Ahoj, jsem Radim.“

 

Touhle větou začínám už poněkolikáté. Stojím na stupínku a zase mám pár minut abych o sobě něco řekl. Když jsem tady stál poprvé, tak jsem se styděl. Psal jsem fejetony a komentáře do místních novin. Honoráře z místního plátku mi nepokryly ani vykouřené cigarety a vypité kafe při psaní.

 

„S některými se tady nevidím poprvé, jsem rád, že jste vydrželi.“

 

Politika, sport a místní události, to byl všechno můj revír. Věděl jsem špínu na každého tady na maloměstě. Věčně nalití policajti. Spící měšťáci při nočních. Starosta a jeho opravená příjezdová cesta k domu za peníze města a další osudy figurek městečka.

 

„Není to lehké pro nikoho, kdo jsme tady, ale jsem alkoholik.“

 

Vydal jsem i dva romány. A tím prvním to všechno začalo. Hodiny strávené na internetu hledáním podkladů. Psát historické romány není legrace. Čtenář pozná nepřesnosti. Zvlášť když jsem se věnoval lidem po Mnichovském diktátu.

 

„Jsem spisovatel.“

 

Začalo to nevinně. Každodenní dvojkou bílého vína, na noční psaní, pro inspiraci a lehčí prsty na klávesnici. Jenže s přibývajícími stránkami přibývalo i vína. Ubíral jsem z kvality na úkor kvantity. S kvalitním vínem se nedá držet krok. Je to drahý koníček. A když si uvědomíte, že po pár týdnech pijete krabicovou Poezii místo Ryzlynků a Rulandských vín, tak je něco špatně.

 

„Začal jsem pít víno. Sám, tajně, denně a ve stále větším množství.“

 

Když jsem dokončil svůj první román a poslal rukopis vydavateli, tak jsem otevřel láhev whisky, kterou přivezl dědeček z Anglie. On byl letec – bombarďák, jak vždycky říkal. To on a babička, která musela zůstat v Protektorátu mne inspirovali ke psaní. Nikdy jsem předtím nepil tvrdý alkohol. Zdálo se mi to zhýralé vyhazovat tolik peněz v podstatě za nic.

 

„Od vína byl krůček k tvrdýmu chlastu.“

 

Začalo to archivníma whiskama a pokračovalo obyčejným rumem za 200 litr. Denně litr rumu už naruší veškerý život. Ráno nevstanete z postele. Nemáte důvod, chuť a ani možnost ovládat nohy. Peníze z prvního románu mi vystačily na auto a chlast. Pak jsem začal psát druhý. Stejné téma ale jiné postavy.

 

„Sklouzl jsem vedle.“

 

Kvůli inspiraci jsem oslovil kluka mladšího tak o 10 let. Jointy mi musel balit. Do té doby jsem kouřil jen fabrické cigarety. Jedno brčko před psaním, pár panáků a lahváč z lednice. Taková byla moje rutina. Vlny v nohou, ukradené ruce, zapejkání na jeden bod při muzice z 80. let.

 

„Začal jsem hulit.“

 

Věděl jsem, že mne to jednou zlikviduje, ale v mých letech kdo by na to myslel? Musel jsem psát, psaní bylo můj život. Nic jiného jsem neuměl a dodnes asi ani neumím. Novinařina je nevděčný řemeslo.

 

„Od jointů byl kousíček k tomu, že jsem si dával kotlíky v bongu. Pak vodní dýmku a nakonec shoty z kýblu.“

 

Zasekl jsem se. Nedokázal jsem psát bez toho, abych se nedostal do mimoňlandu. Tráva i když byla dražší než chlast mně uspávala. Pocit volnosti, bez těla, pohled zvenku sám na sebe mi to nenahradil. Musím zrychlit.

 

„Stal jsem se závislý na trávě.“

 

Nevydržel jsem bez své denní dávky opojného kouře. Přestával jsem fungovat jako člověk. O práci v novinách jsem pomalu přicházel. Přestali mi tolerovat odevzdávání věcí na poslední chvíli a stále podivnější náhledy na společnost ve městě. Musel jsem vzít život do svých rukou. Dealer věděl co na to zabere. Methamfetamin. Pervitin dal mému životu směr do pekel.

 

“Já, který se vždycky bál odběru krve a omdléval jsem při pohledu na jehlu, jsem si začal píchat.”

 

Nevěděl jsem co to se mnou udělá. První dávku jsem si nechal aplikovat od dealera. Sehnat jehly a ostatní nádobíčko nebyl problém. Nikdy jsem si na hygienu moc nepotrpěl, ale nechtěl jsem si zatáhnout do sebe ještě víc sajrajtu, než bylo nezbytně nutné.

 

“Už po pár minutách po vpichu jsem věděl, že tohle je přesně to co potřebuju.”

 

Obrovská úleva od venkovního světa, mentální povzbuzení a schopnost maximální koncentrace na práci. Nedělalo mi problémy zůstat vzhůru dvanáct a více hodin a pracovat na 150 % . Dokonce jsem požádal vydavatelství novin o druhou šanci, i když jsem předtím byl plně rozhodnutý, že novinařiny nechám.

 

„Ale rána byla krutá. Spal jsem i 20 hodin v kuse. Moje první ranní zkušenost byla ta, že horká vana mně mohla zabít.“

 

Rána po psaní a dojezdy. Kapitola sama pro sebe. Obrovská žízeň a neskutečný hlad. Deprese a občas pocity hraničící s paranoiou. Obojí mne vždycky donutilo vylézt na denní světlo a jít sehnat něco k jídlu. Nesnášel jsem to. Pocit, že lidi okolo ví, že jsem feťák mne doháněly k šílenství. Ale já to nedělal pro sebe. Dělal jsem to pro ně a měl jsem to naprosto pod kontrolou. Vpichy jsem tajil dlouhými rukávy a aplikací do žil na nohou.

 

„Ale i přes tohle všechno jsem se snažil fungovat normálně, dokonce jsem si našel přítelkyni.“

 

S pocitem sucha v ústech a zpola vykloubenou spodní čelistí, jak jsem zase celou noc hovořil s mrtvým dědečkem, kterého mi představovala stolní lampa, jsem se vydal nakoupit. Obvyklý nákup. Jeden chleba, šiška salámu, basa piva a flaška rumu. Jen tohle dokázalo ještě trošku povzbudit tvůrčí náladu a zahnat pocit písku v ústech. Slečna za kasou byla očividně nová. Zírala na moje kruhy pod očima, okoralé rty a hubenou figuru. Když jsem platil tak se mne zeptala co plánuju za párty. Na odpověď, že jsem spisovatel a pomáhá mi to neusnout a psát se jen zasmála. Naházel sem věci batohu a ploužil se s basou piv ven.

 

„Spíš si ona našla mně. Pozvala se ke mně domů abych jí něco přečetl. Neměl jsem po celonočním psaní náladu na nic jiného, než na to abych zavolal pro další dávku.“

 

Z posledních psychických sil jsem jí nadiktoval adresu. Ženskou jsem neměl dlouho. Ale jak dlouho to nevím. Snad od střední? Těžko říct, když jsem si nepamatoval co jsem předevčírem jedl. Asi salám. Pro změnu. Trocha jídla a poloviční dávka. Druhou půlku až tak za hodinu, teď musím uklidit. V koupelně jsem skryl nadobíčko pod vanu. Vynesl odpadky, umyl nádobí, po kterém se rozlézala plíseň a otevřel okna. Po dlouhé době, na můj stůl pokrytý popelem a hrnky od kafe zasvítilo slunce.

 

„Přišla a byla nádherná. Měla v ruce láhev vína a malou knížečku.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.05.2011 10:44:58dát kritice tipKapsa
Kdy bude pokračování!!!
06.10.2010 13:52:32dát kritice tipPiscis
jj zaujalo, co bude dal?
06.10.2010 10:06:50dát kritice tipSebastiana
Přečetla jedním dechem, zaujalo.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.