Kdo osolil moře?

Už je to dávno

co jsem se ptal

Tatínku,kdo osolil moře?

A Ty jsi řekl,

přece lidské slzy

prolité pro živé i pro mrtvé.

A hlavně slzy rodičů,

když jejich děti zlobí.

Znělo to vážně a oči se Ti smály.

Já odpověděl,

tati,vždyť chlapi přece nepláčou.

To musí ženské brečet nejmíň tisíc let.

Dnes vím,že chlapi můžou taky brečet.

A jak jsi říkal,

ty slzy tečou řekou

daleko do moře

kde smutek utopí.

Daleko od nás.

A nebo stečou dovnitř

do srdce

a sůl je prožere.

Moře je slané dost

a proto nesolím.

Ale na srdci mě pálí.